Nad tím, co řekl exprezident Václav Klaus v televizi CNN Prima News, je z mnoha ohledů výhodné mávnout rukou. „To, co se děje teď, je pro mě konec světa,“ řekl o rozpočtovém schodku ve výši pět set miliard korun, který se sněmovna chystá schválit ve středu. Exprezident k tomu přidal ještě řadu vážných a temných předpovědí, ze kterých byla nejdůležitější další metafora o tom, že dluhy schválené nezodpovědným hlasováním „budou splácet nejen naše děti a vnuci, ale i vnuci našich vnuků“.

Jak by na to měl reagovat vládní politik, který se snaží zvýšením výdajů a odpouštěním daní vytáhnout ekonomiku z potíží způsobených koronavirem a strachem, který vyvolal? Co by měl dělat zaměstnanec či podnikatel, který spoléhá na to, že se pomocí veřejných peněz dostane z nečekaného maléru? Sotva něco jiného než mávnout rukou, maximálně se nad varováním zamyslet, až bude z nejhoršího venku. Pokud ovšem je na Klausově proroctví něco pravdy, pak už bude pozdě.

Mladší člověk má přirozeně sklon neposlouchat starce, ovšem v ohledu ekonomických krizí a záchranných plánů těžko hledat někoho, kdo by byl tak v obraze jako Klaus. Po pádu komunistického režimu čelil transformační krizi, která na zemi tvrdě dolehla v roce 1991. Propad HDP tehdy dosáhl podle údajů České národní banky 11 procent a zotavení začalo až o dva roky později.

Letos se tuzemský ekonomický propad odhaduje mezi 7 a 10 procenty, ovšem sám Klaus varoval, že může dojít až k patnáctiprocentnímu pádu, a nelze popřít, že z něho mluví zkušenost. Autor ekonomické transformace si později vysloužil tvrdou kritiku, přesto nikdo nemůže popřít, že československý výpadek HDP během přechodu ke kapitalismu a rozpadu východních trhů byl ze všech postkomunistických států nejmenší. A i když se tomu dnes dá jen těžko uvěřit, vláda tehdy dokázala udržet deficit rozpočtu na nule a státní dluh pod deseti procenty.

Tím se tehdejší ministr financí Václav Klaus zapsal do dějin, protože navázal na tradici řízení státu bez dluhů, která se táhne od ministrů financí první republiky a již respektovali dokonce jejich nástupci v časech normalizace, kdy okolní socialistické státy držely své finance nad vodou jen pomocí úvěrů ze Západu. Od Klausových dob patří Česko k nejméně zadluženým státům Evropy, když lepší bilanci mají z různých důvodů jen Lucembursko, Estonsko a Bulharsko, a touto vymožeností se neopomíná jako svou zásluhou pochlubit žádný šéf financí od Sobotky přes Kalouska až k Babišovi. Právě tento svět však schválením půlbilionového schodku končí.

Peníze nezmůžou všechno

Poznámka, že dluh budou splácet ještě vnuci našich vnuků, není tak naivní, jak se zdá na první pohled. Rozpočtová kázeň se horšila už v minulých letech a letošní schodek je pouze dalším, i když gigantickým milníkem na této cestě. Těžko si představit, že se správci veřejných financí najednou začnou chovat jinak a že rozpočet v příštím volebním roce bude o mnoho lepší než letos, když většinu schodku způsobí výpadek výběru daní a vedle něho nebezpečný zvyk žít z veřejných peněz, který se povážlivě šíří celou společností. Hlasováním o deficitu 500 miliard začíná nová epocha, která se potáhne ještě dlouho, a nikdo dnes nemůže říci, jakých generací se její dopady ještě dotknou.

Exprezident vysvětluje i to, v čem je současná strategie chybná, a není v tom ostatně sám. Před neuváženým zadlužováním varuje i bývalý správce německé státní pokladny Wolfgang Schäuble. Ekonomice těžko pomůžou pouhá finanční opatření, pokud nikdo nemá nejmenší tušení, jak nově vypůjčené peníze utratit a jakého cíle dosáhnout.

Schválením schodku překročí Česká republika hranici, za kterou už bude všechno jinak. Obdobného podniku se ještě před začátkem křesťanského letopočtu odvážil vůdce římských legií v Galii Gaius Julius Caesar. Se svou armádou přešel řeku Rubikon a za ní už bylo všechno jinak. Opustil Senátem vymezené území, tím porušil zákony a nezbývalo mu nic jiného než provést státní převrat a zákony upravit, jak potřeboval. Je známo, kam Caesara zavedlo jeho dobrodružství, v případě rekordního schodku Česka je na bilanci ještě brzy.