Byl to prý jeden z nejnudnějších summitů v poslední době. Nic nerozhodl, všichni jen odprezentovali známé postoje, ale nikdo nezpochybnil jeho „architekturu“. Tak znělo zpravodajství z pátečního on-line summitu Evropské rady. Jenže pokud to znamená, že cesta pro největší expanzi unijního projektu od Maastrichtské smlouvy je volná, pak to není malý výsledek.

U nás se logicky soustředila pozornost na bizarní alokační klíče, jimiž mají být nové peníze rozdělovány. Neboť díky nim by se ČR měla stát čistým plátcem sedmisetmiliardového megabalíčku. V záplavě tiskových zpráv z Evropské komise ale tento klíč nenajdeme. Je v nich hodně grafik, vytučněných bodů a hesel o tom, že nový balíček bude „motorem“ anebo „palivem“ evropského rozvoje, že je vyvážený a udržitelný a tak podobně. Ale to, jak budou granty a půjčky rozdělovány, v žádných „otázkách a odpovědích“ nenajdeme. Je to dobře skryto. Celý balíček je rozdělen na několik programů, rozdíl mezi nimi je pro laika nejasný. Každý z nich má své vlastní stránky s tiskovými zprávami a „factsheety“, až po několika kliknutích ze stránky na stránku se dostanete na seznam, kde se mezi mnoha jinými nachází dokument nazvaný „Návrh regulace zřizující Facilitu na podporu oživení a odolnosti – Příloha“. V něm se mezi různými povinnými nicneříkajícími odstavci vyplývajícími z předpisů pro psaní legislativy dočítáme, jakou metodou má být stanoven strop pro každou členskou zemi: „Metoda bere v úvahu populaci, inverzi hrubého domácího produktu na hlavu a průměrnou nezaměstnanost v posledních pěti letech ve srovnání s průměrem EU.“ A následuje přesný vzorec a několik upřesnění osekávajících maximální hodnoty. Ale ani slovo zdůvodnění. Alokační klíč jako by se snesl shůry.

Jeden z menších balíčků, REACT-EU, v němž je necelých 60 miliard eur, má alokační klíč beroucí v úvahu pokles HDP, míru nezaměstnanosti a speciálně nezaměstnanosti mládeže v lednu 2020 a jejich následný nárůst. Opět zůstává tajemstvím, proč.

Za tyto návrhy nikdo nebere odpovědnost. Rozhodně ne v tom smyslu, že by je věcně obhajoval. Je možné je obecně kritizovat. Víme, že je kritizoval Andrej Babiš, protože zveřejnil na webu své připravené vystoupení na summitu. A ještě někdo? „To byl velký problém,“ řekl ke kritériu nezaměstnanosti po jednání nizozemský premiér Rutte, aniž výslovně specifikoval, zda pro něj, nebo tak obecně. Rakouský kancléř Kurz zase řekl, že „musí být diskuse o tom, kdo platí kolik, kdo má největší užitek a na jaké podmínky je pomoc vázaná“. Pro diskusi jsou zřejmě všichni. Ve stejně obecném duchu se nesla i obhajoba – že ve společenství 27 zemí žádný návrh úplně nevyhovuje všem, všichni musejí dělat kompromisy a důležité je, že nikdo návrh neshodil ze stolu a že „rozdílné názory se nezatvrdily“.

Jediný, kdo si dovolil vyslovit jednoznačně disonantní názor, byl zmíněný nizozemský premiér. Zatímco všichni opakovali, že je důležité jít kupředu, spěchat a dospět k rozhodnutí pokud možno v červenci, Rutte prohlásil, že „nevznikne žádná velká škoda, když rozhodnutí nepadne do poloviny července. Je v pořádku, když jiné země vyvíjejí tlak, ale my se soustředíme na obsah“. To byl nejdramatičtější výrok celého summitu.

Pandemie jako beranidlo

Je to opozice o to mírnější, vezmeme-li v úvahu, jak radikálně se situace otočila vzhledem k tomu, jak si budoucnost „šetřivá čtyřka“ představovala ještě před půl rokem. Odchod Velké Británie znamená, že Unie je menší a hlavně chudší – protože Británie byla čistým přispěvatelem do rozpočtu. Rozpočet Unie se musí přizpůsobit této realitě, a nikoli naopak, argumentovali šetrní. Je nemyslitelné, aby všechny výdaje pokračovaly v zajetých kolejích a chybějící britské peníze dorovnávaly členské země novými příspěvky. Pandemii uchopila Komise jako beranidlo, jímž dosavadní rozpočet nejen zachovala, ale ještě k němu pěkných pár set miliard přihodila.

Ukazuje se tak nová politická rovnováha, která po britském odchodu vznikla. Británie bývala zemí, jež byla zvyklá na to, že ji všichni pomlouvají, že se chová nekolegiálně, ne dost evropsky, že si nikdy neosvojila unijní ideje. Nejen Margaret Thatcherová, ale i její nástupci se neostýchali čas od času rozčeřit konsenzus nekolegiálním vetem.

Po britském odchodu teorie nabízela dvě možnosti. Buď byla Británie vskutku cizorodá a teď konečně zavládne konsenzus a solidarita. Anebo je rozdílnost zájmů přirozená v každém společenství a, zjednodušeně řečeno, místo Británie teď budou svéhlaví jiní.

Na první pohled dával vývoj za pravdu druhé teorii. Země, které se dřív schovávaly za britské liberální sukně, teď musely mluvit samy za sebe, a občas to dělaly. Nejnápadněji právě nizozemský premiér Rutte. Ten se nerozpakuje být „zlým mužem“, který slibuje svým voličům, že nedá jejich peníze Italům – někdy i doslova takto. Nizozemští političtí komentátoři vysvětlují cizincům, že to dělá z vnitropolitických důvodů – ale to je obehrané vysvětlení, jímž je řečeno všechno a nic.

Taková rétorika může Ruttemu pomoci udržet si euroskeptické voliče, ale to je všechno. Neinspiruje, nebuduje pevný politický základ. Je založena na penězích a penězi ji lze otupit.

Megabalíček, jenž je na cestě ke schválení, napovídá, že dlouhodobě bude mít navrch druhá teorie. Existuje silná frakce oddaných příznivců evropského centralizačního projektu, kterým skutečně britský odchod rozvázal ruce. Ne, nemají většinu, ale mají velké politické páky. Jejich velkým spojencem je Evropský parlament. Má být reprezentativním fórem evropských obyvatel, ale institucionální logika vede k tomu, že europarlament chce vždy „víc Evropy“, protože to znamená víc moci pro něj. Však také tím, kdo po summitu nejjednoznačněji obhajoval co nejexpanzivnější pojetí megabalíčku, byl předseda Evropského parlamentu Sassoli. Zároveň avizoval, že europarlament si hodlá nárokovat větší slovo při jeho implementaci. Jeho zájmy jako Itala i jako reprezentanta evropské instituce jsou ideálně sladěny a vzájemně se posilují.

Hodně zelena a digitálna

Megabalíček bylo potřeba strukturovat chytře, aby tam bylo pro každého něco. Ten zdánlivě absurdní důraz na nezaměstnanost v alokačním klíči, to je pojistka pro Italy a jim podobné. Ale protože zase není možné, aby Sever jen financoval Jih, přidáme tam hodně zelena a digitálna. To se bude líbit i šetrným severským voličům a podnikatelům, bude to ovšem stát spoustu peněz. A právě pro takovou situaci jsou tu nápady, o nichž evropští vizionáři už dlouho snili – eurobondy a posílení vlastních zdrojů Unie.

Unie zatím žila z cel, z dedikované částky z vybrané DPH a z finančních příspěvků členských zemí počítaných z národního důchodu. Ale jen cla byla v pravém slova smyslu její vlastní zdroj. K těm by nyní měly přibýt další. Srdce každého eurofila to musí potěšit. Nejde jen o částky samotné. Instituce, která má vlastní, na rozhodování jiných nezávislé příjmy, se hned chová sebevědoměji a autonomněji. A jednou zavedené daně zpravidla už nikdo nezruší, byť by se při jejich schvalování stokrát deklarovalo, že jsou jednorázové a dočasné. Však taky nezbytnost vlastních zdrojů vyzdvihl již zmíněný Sassoli.

K tomu připočtěme měnící se geopolitickou rovnováhu. V Unii skoro nic neprošlo bez dohody silného trojúhelníku Berlín–Paříž–Londýn. Po brexitu panovala všeobecná shoda na tom, že to bude Berlín, který posílí nejvíc. Emmanuel Macron dal jasně najevo, že on si to nemyslí. A ukázal, že to tak opravdu být nemusí, už při sestavování Evropské komise. Ta vznikla ve složení, jež zkoordinoval on, a ne Angela Merkelová.

Totéž se mu povedlo nyní, když Fond obnovy, zárodek dnešního megabalíčku Next Generation EU, prezentoval 18. května společně s Angelou Merkelovou.

Výsledek je, že megabalíček, tak jak je konstruován, vytváří silnější politickou konstelaci na jeho schválení než proti němu. Rutte, Kurz a spol. mohou okopávat. Mohou požadovat, aby se víc vyplácelo v půjčkách a méně v grantech. Mohou žádat větší „kondicionalitu“, tj. že Komise bude do Itálie vysílat dozorce. Mohou říkat, že o tom a onom ještě určitě musí být „diskuse“. Ale „architekturu“ (jak rádi říkají v Bruselu) celého balíčku sotva zvrátí.

Potenciální koalice proti němu je postavená jen na penězích. A je nesourodá. Příkladem může být právě Andrej Babiš, který by třeba mohl najít spojence ve svých výhradách vůči alokačnímu klíči. Jenže zároveň Babiš ve svém vystoupení říká: „Kromě toho jsem přesvědčen, že veškeré rabaty by měly být zrušeny.“ Margaret Thatcherová si vymohla rozpočtový rabat z EU, který se stal tak legendárním, že je celkem neznámé, že nebyla jediná – Nizozemsko, Švédsko, Německo, Dánsko mají rabaty také. Existují hlasy volající po jejich zrušení; Komise se rozhodla nedráždit velké plátce víc, než je nutné, a zrušení rabatů do megabalíčku nezařadila. Ale Babiš by jim je vzal.

Jestliže koalice jižanů a eurofilů poskládala návrh, v němž je 150 % toho, co by chtěla, může se těšit, že získá tak 120 %. Vztaženo k tomu, na co mohla pomýšlet před půlrokem, určitě.