Na Vinohradech zase po dvou letech vyměňují nějaký kabel. Takže se musí rozkopat deset ulic najednou a Jiřák po obvodu k tomu. Začne se v květnu a teď v září to vypadá, že někde už kabel položili. Tam, kde se to stalo, to zalili asfaltem, takže chodník je hezky sešívaný, napůl asfaltový a napůl dlážděný. Když jsem se ptal, jak je to možné, když chodník před pár lety vydláždili kostkami, tak mi ti dobří muži řekli, ať se nebojím, že se ten asfalt vykope a zase vydláždí, ale to že dělá jiná firma, možná už na jaře. Tak jsem se uctivě zeptal, proč to nedělá stejná firma a hned, a oni řekli, že to není jejich věc, v čemž měli pravdu. 

Otázku bych si tedy dovolil položit na tomto místě znovu, i když nevím komu. Počítá někdo s tím, že se třeba ulice nechá pár let po opravě v klidu? A že když tam nějaký blbý kabel nenatáhli, holt za to má nést někdo odpovědnost, ale ne tím, že dostane zakázku, na které ještě vydělá? A že když se udělá díra, má se co nejrychleji zase zasypat, a ne čekat rok, až se domluví nějaký kšeft s někým, kdo je specialista na zasypávání? Já kdybych měl firmu, pak na dělání děr i na jejich odstraňování. Chápu ale, že čím více smluv, tím více provizí. Vinohrady to utáhnou – a spravený chodník je nuda. Hipsteři mají rádi pestrost.

Nebo tohle: na vinohradském plácku, kde začíná nejtvrdší hipsterská zóna, se kopalo asi půl roku. S důvěrou jsem hleděl na tu práci a těšil se na výsledek. Tím měly být podzemní kontejnery, které nahradí popelnice na tříděný odpad. Ty byly (a jsou) permanentně zavaleny papírem, především kartony od ovoce, zeleniny a šampaňského: původcem byli (a jsou) milí vietnamští obchodníci, kteří sice mají mít své vlastní kontejnery, ale jsou to lidé skromní, tak jim stačí popelnice společná. To zde nepíšu z důvodů jakkoli xenofobních, ale jako výsledek přátelského pozorování. No ale důležitá je jiná věc: po půl roce intenzivní práce je plácek jaksi zrekonstruován a opatřen čtveřicí takových těch vyčuhujících předmětů, do nichž se má cpát odpad – a on pak padá kamsi do šachty pod povrchem. Jestli je to lepší, nevím, ale fakt je, že předměty jsou už třetí měsíc obtočeny lepicí páskou, jež očekávanému užití zabraňuje. Netrpělivý lid se sice permanentně pokouší do míst, kde tuší díru, leccos strkat, ale marně, neboť popelnice prostě nefungují. Opět jsem zkoumal důvod a počkal si (chodím tudy často se psem a mám dosti času) na muže, kteří jednou za čas k popelnicím přijíždějí a obnovují polep zabraňující penetraci. Položil jsem jim tedy otázku, proč nelze instalované a zajisté drahé zařízení použít. Oni mou otázku pochopili a řekli, že nevědí, ale že to asi zatím město nezkolaudovalo – a že se mám zeptat na radnici. Ale protože jsem se jim zdál asi důvěryhodný, řekli, že podzemní popelnice jsou stejně na hovno a že je s tím víc práce a pořád se to ucpává. Já oponoval, že když by to fungovalo, bylo by to dobré, oni na to řekli, jo, pane, to byste toho chtěl příliš. Aby fungovaly popelnice, je příliš? zvolal jsem, naoko udiven. Ni se zasmáli.

Poslední věc, se kterou se tu svěřím, je zážitek z Malostranské mostecké věže. To jsem si minulý týden chtěl užít cestu z redakce, ušetřil jsem nějaké peníze a rozhodl se, že se na věž půjdu asi po třiceti letech podívat. Zakoupil jsem si lístek, stál sto korun, inu, nebudu obědvat, a vystoupal do věže. Milá dvojice, mladík a dáma, mě anglicky pozdravili, zkontrolovali lístek a já vstoupil na ochoz věže. Je z něj pěkný výhled na Karlův most a všechnu tu nádheru; nesmíte se ale moc dívat do Mostecké ulice, která je příšerná. V rohu toho ochozu bylo co? Za roky nahromaděná vrstva holubího trusu, která překrývala změť kabelů. Na nich nedopalky cigaret a ještě nějaký další hnus. Takové to zátiší dejme tomu z vyloučených lokalit nebo možná z vězeňských dvorků. Tady trus a vajgly krášlily pohled na Královskou cestu. Následující konverzace může být vnímána jako projev tzv. policejní mentality, ale byla míněna dobře a vedena vlídně.

„Víte,“ pravil jsem těm dvěma, „nezlobte se, že se tak ptám, ale nešlo by to tam v tom rohu uklidit? Já vím, že to zajisté není vaše starost, ale přece jenom… Tak se vás ptám.“

„Kde, pane? Tady se uklízí…“

„Ano, ale tam v rohu, pojďte se podívat…“

A oba opravdu jdou, udělají pár kroků, stanou před tím bordelem a musejí konstatovat, že je to fakt hnusné.

„Hm,“ říká mladík, „já jsem si koupil škrabku, chtěl jsem to udělat, ale víte, jak to dopadlo?“

„Nevím,“ řekl jsem. 

„Oni mi řekli, že se nesmím dotýkat těch kamenů, že bych je poškodil. Tak jsem dal tu škrabku tátovi na auto.“

„Opravdu? Takže se to vlastně nedá uklidit… Třeba by stačilo to nabrat opatrně na lopatu a smést a pak to pravidelně, třeba jednou za měsíc uklízet… Kdybyste mi dali koště, já vám to tady uklidím,“ a myslel jsem to vlastně vážně.

„To ne, pane, to nemůžete, to bychom vám nemohli dovolit. On sem nějaký úklid chodí, tak my mu to řekneme. Anebo napište do muzea. Pošlete jim tu fotku – a třeba s tím něco udělají.“

„Tak já jim napíšu,“ řekl jsem a rozloučil se. Vylezl jsem ještě úplně nahoru a říkal si, jak je to v té Praze zdálky a seshora docela pěkné. Když jsem je pak znovu míjel, měl jsem pocit, že se na mě dívají tak, jako se lidé dívají na podivína, od kterého lze čekat cokoli. Nedivím se jim. 

Další texty Jiřího Peňáse naleznete ZDE