Dnes už panuje široká shoda, že policie a státní zástupci před dvanácti až osmi lety sice uskutečnili Velkou protikorupční revoluci, nicméně buď ji uskutečňovali velmi nedbale, nebo ji chápali hlavně jako prostředek ke zvyšování své slávy. Řada nespravedlivě pronásledovaných z dob této VPR je ze zpětného pohledu už dost dlouhá. Současně by byla chyba propadnout představě, že všichni, kdo se dostali do hledáčku orgánů, jejichž symbolem jistě zůstane dvojice Robert Šlachta – Ivo Ištvan, se v hledáčku ocitli nezaslouženě.

Z aféry kolem nákupu dopravních letadel z firmy EADS-CASA pro českou armádu si leckdo ještě pamatuje případ tehdejší ministryně obrany Vlasty Parkanové, která podepsala dohodu o pořízení strojů připravenou jejím náměstkem Martinem Bartákem. Kauza Parkanová skončila jejím očištěním loni na podzim, téměř po deseti letech. Na druhé straně aféry CASA je veřejností dnes už naprosto zapomenutý případ podplukovníka Karla Daňhela. Tento vojenský pilot se naopak dostal do střetu se skupinou kolem Bartáka a ředitele Vojenského zpravodajství Ondreje Páleníka, v zásadě stejnou skupinou, po níž o něco později šel Šlachtův policejní útvar. A páleníkovci na pilota dokázali nasbírat stejně málo a zničili mu kariéru podobným způsobem jako nedlouho poté zase jim Šlachta s Ištvanem.

Musí to být CASA

Zatímco Parkanové a spol. orgány vytýkaly, že španělský letoun naše vláda pořídila bez odhadu ceny a příliš draho (o 818 milionů korun; celý kontrakt se i s dodatky a servisem vyšplhal nad pět miliard), Daňhel nezpochybňoval částku, ale už samotný výběr španělského letounu. Ze své funkce na generálním štábu Armády ČR pořízení cas nedoporučoval, v kritickém okamžiku mu pak byla odebrána bezpečnostní prověrka kvůli podezření z korupce a do několika týdnů se ocitl ve vazbě pro podezření z ještě úplně jiného důvodu – podezření na pohlavní zneužití nezletilé dívky. Z rozhodování o tom, jak naložit s akvizicí ve chvíli, kdy už sice byla uskutečněná, ale ještě ji šlo revokovat, byl tím okamžitě vyřazen. Státní zastupitelství, respektive soudy ho sice obou podezření poměrně brzy zprostily, přesto stát dodnes udržuje fikci, že v Daňhelově případu „něco“ nepěkného skutečně bylo. Je to v příkrém kontrastu s chováním vůči Parkanové a je třeba se ptát, proč se Daňhelovi veřejně neomluví když ne ministr obrany, tak aspoň někdo z armády.

Major Karel Daňhel (1971) byl před patnácti lety náčelníkem dopravního letectva Armády České republiky. Zhruba od roku 2004 se armáda rozhlíží po náhradě za dosluhující sovětské antonovy. Nějaký čas to vypadalo, že volba padne buď na letadlo Spartan (koprodukce italské Alenie a amerického Lockheed Martinu), nebo také na americký, o něco větší a ovšem i dražší letoun Herkules (Lockheed Martin, opět). Koncem roku 2007 – náměstkem na ministerstvu obrany pro akvizice je tou dobou zmíněný Barták za ODS – náhle od náměstkova poradce Jana Fulíka přichází pokyn, že to bude španělská CASA-C295M.

Daňhel tehdy z pozice vojenského odborníka upozorňoval, že španělský letoun není schopen doletět bez mezipřistání do Afghánistánu, na tuto stěžejní zahraniční misi české armády. Druhá expertní námitka: letoun je příliš nízký, než aby do něj bylo možné naložit paletový systém L463 nebo land rovery.

Topolánkova vláda v demisi (!) přesto na jaře 2009 casy kupuje. Už tehdy se kolem této akvizice vznáší podivný odér, například hlavní velitel ozbrojených sil, prezident Václav Klaus, se slavnostního převzetí cas armádou odmítl účastnit.

Od těch dob se názor na casu vyvinul, armádní piloti si na ni samozřejmě zvykli. I Daňhel připouští, že letadlo je to kvalitní. Má kupříkladu až o třetinu nižší spotřebu než spartan. Nicméně jeho ústřední námitku, že pro Afghánistán je nepraktické, bohatě potvrdil život. Česká armáda byla nucena najímat si pro lety do Afghánistánu bez mezipřistání jiné stroje, od soukromých firem. A už tehdy, velmi brzy po převzetí nasmlouvaných čtyř cas, hlásili piloti po cvičných letech potíže s navigací, s avionikou nebo s tzv. systémem vlastní ochrany (laicky řečeno proti nepřátelským raketám). Daňhel proto navrhoval stroje vrátit a získat od Španělů zpět zaplacenou částku.

Tou dobou, roku 2011, už je ve funkci ministra obrany po Parkanové a Bartákovi Alexandr Vondra, od něhož Daňhel cítí podporu. Souběžně však důstojníka vyšetřuje Vojenské zpravodajství – na základě podezření, že Daňhel působí ve prospěch amerických výrobců, poněvadž se zná se zástupcem konkurenční Alenie, která vyrábí herkulesy.

Degradace, vazba, soud

Jsme stále v roce 2011. Že se kolem něho něco děje, se Daňhel dověděl nejprve při výslechu na vojenské policii. Otázky směřují k jeho kontaktům na americké firmy. Korupční linii nicméně ještě téhož roku zastavuje státní zástupce pro Prahu 6 s konstatováním, že trestný čin se nestal. Načež Národní bezpečnostní úřad (NBÚ) v březnu 2012 Daňhelovi bez udání důvodu odebírá bezpečnostní prověrku a on je převelen na jiné pracoviště, kde nemá co na práci. V červenci následuje vazba, nikoli pro podezření z korupce, ale pro už zmíněné podezření z pohlavního zneužití nezletilé.

Daňhelova verze toho, co se stalo, také na první pohled nepůsobí úplně neprodyšně: telefonovala mu známá z Bohumína, že její čtrnáctiletá dcera si jede do Prahy pro společenské šaty, jestli by na ni nemohl dohlédnout. Objednané šaty dívce nesedí, Daňhel ji tedy veze autem do obchodu na kraji Prahy, kde si konečně šaty podle svého gusta vybere. Ale už je pozdě, vlak by do Bohumína přijel hluboko v noci, takže Daňhel po telefonátu s matkou dívku bere do hotelu, kde přespí každý v jiné místnosti.

On musí být v Praze, má pohotovost, nocleh u něho doma v obci na Pardubicku – kde je navíc jeho žena, s níž se právě rozvádí – prý nepřichází v úvahu. Ráno dívku odváží na vlak.

Pro Vojenské zpravodajství je informace o noclehu v hotelu vedlejším produktem práce na „zkorumpovaném“ Daňhelovi. Dívka u prvního výslechu vypovídá, že spolu spali v hotelu. Nicméně když je Daňhel o čtyři měsíce později ve vazbě a dívka musí k výslechu znovu, teď už za přítomnosti úřednice OSPOD a ovšem i Daňhelovy právničky, tvrzení, že spolu měli sex, dívka popírá. Nato Daňhel vychází z vazby a nadále je vyšetřován na svobodě. Nikoho kupodivu nenapadne dát dívku vyšetřit gynekologem, přesto Daňhela do roka po noclehu v hotelu soud i z podezření na zneužití nezletilé zprošťuje. Odteď na něho stát musí po obou liniích pohlížet jako na nevinného.

To už se píše rok 2013, za několik týdnů po očišťujícím verdiktu skončil ve vazbě naopak sám bývalý šéf Vojenského zpravodajství Ondrej Páleník po proslulé razii na Úřadu vlády a přilehlých pracovištích – právě pro podezření ze zneužívání rozvědky vůči premiérově manželce na přání premiérovy ředitelky kabinetu.

Věcně se Daňhelův případ ištvanovské konstrukce o průniku organizovaného zločinu a mafie na Úřad vlády netýká, ale podezření, že vojenská rozvědka byla používána k nepravostem, mají oba případy společné.

Opotřebovávací hra

Odebrání bezpečnostní prověrky Daňhelovi znemožnilo kariéru v armádě. Odešel do civilu, zadlužil se jak kvůli svému podnikání (dnes má firmu na demolice a dopravu), tak kvůli právníkům. Městský soud jeho žalobu na NBÚ v roce 2016 téměř po pěti letech (!) a bez veřejného stání odmítl. Daňhel se odvolal nakonec až k Nejvyššímu správnímu soudu, který v létě 2017 rozsudek nižších instancí ruší a konstatuje, že Daňhelovi byla prověrka odebrána nezákonně. Z toho samozřejmě státu plyne povinnost bývalého vojáka odškodnit.

Co bylo podstatou nálezu NSS? Senát, v němž seděl i dlouholetý předseda soudu Josef Baxa, kritizoval pražské soudce za to, s jakou lehkostí se spokojili s tvrzením NBÚ, a tedy Vojenského zpravodajství, o Daňhelově zkorumpovanosti a nechtěli po nich žádné důkazy, nechtěli dokonce znát ani povahu důkazu (odposlech, agenturní poznatek atd.). V nálezu NSS nacházíme i takto ostré věty: utajovaná část spisu na Daňhela obsahuje „pouze prostá sdělení různých zjištění, aniž by tato tvrzení byla podložena jediným důkazem, kterým by byl jejich obsah podepřen, a bylo možno jeho podloženost ověřit“. Nebo že při takové kvalitě tajné části spisu „soudu pak nezbývá nic jiného než této informaci uvěřit, nebo neuvěřit“.

Z Daňhelova případu vyplývá, že pokud se tajná služba, v tomto případě rozvědka, náhodou rozhodne nějakého zaměstnance zničit, její konstrukci nejprve nekriticky převezme NBÚ a od něj zas nekriticky státní soud. Nálezy NSS – jako ten v případě Karla Daňhela – by ovšem české soudce měly do budoucna zavazovat.

Ke konkrétní částce byl Národní bezpečnostní úřad odsouzen letos v únoru (výše není veřejná, půjde do jednotek milionů), nicméně se dál odvolává. Odvolací soud od té doby dvakrát pro formální pochybení zrušil jednání, jednou například kvůli špatně napsané adrese v záhlaví.

Čas běží. Daňhelovi se v těchto týdnech a měsících blíží splatnost některých závazků; odškodnění tady a teď by pro něj bylo zásadní, zřejmě nejen finančně, ale i psychicky.

Co k případu říkají jeho dávní aktéři na straně státu? Ondrej Páleník si nejprve skoro ani nemohl vzpomenout, pak si vzpomněl, že Daňhela VZ vyšetřovalo naopak z podezření, že působí pro EADS-CASA (což je v příkrém rozporu s dochovanými dokumenty). Martin Barták nereaguje vůbec.

NBÚ na dotaz, proč se teď zdráhá Daňhela odškodnit, odpovídá roboticky: zákon o rozpočtových pravidlech a zákon o finanční kontrole nám ukládají, „abychom s veřejnými prostředky nakládali hospodárně, účelně a efektivně“. Proto je úřad „povinen přijmout veškerá nezbytná opatření k ochraně veřejných prostředků“.

Stát si buď nechce připustit, že jedna z jeho ústředních bezpečnostních institucí je tak snadno zneužitelná, nebo to nechce uznat veřejně. Anebo prostě čeká, až Daňhelovi jeho vysouzené odškodnění požere inflace.