Není malých úkolů. A v architektuře to platí dvojnásob. Péči architektů si zaslouží nejen velké nákladné stavby; schopnosti a dovednosti architektů mohou často dobře ilustrovat právě docela malé věci. Jako třeba jedna zastrčená lávka přes potok na cestě k vesnickému hřbitovu.

Udělat to pořádně

Je v tom ale jeden háček. O tyto schopnosti a dovednosti musí být zájem. V praxi to znamená, že investor (ať už soukromý, nebo veřejný) chce dělat věci pořádně, což obvykle vyžaduje mnohem víc energie a času (nikoli nutně peněz). Ovšem vzhledem k tomu, že se životnost většiny stavebních zásahů jakéhokoli typu pohybuje v dlouhých letech a dekádách, má větší námaha při řešení takových projektů smysl. A to i v otázce ekonomické, na kterou se dnes klade největší důraz. Aby stavba dlouho vydržela, splňovala všechny nároky, její provoz moc nestál a ideálně nabídla ještě něco „navíc“.

Jak to pak může dopadnout, když je o služby architektů zájem i u zdánlivě nedůležitých projektů, ukazuje jedna skromná realizace ve vesnici Vrapice, která vzbudila celorepublikovou pozornost odborné i laické veřejnosti. Řeč je o černé lávce přes Dřetovický potok, která přináší obdivuhodné spojení umění a technologie na místo, kde bychom to asi úplně nečekali.

Prověřené duo

Když příslušné orgány před čtyřmi lety řešily přípravu nové lávky ve Vrapicích, obrátily se přímo na architekta a oblíbeného pedagoga Ondřeje Císlera. Nikoli náhodou. Císler společně se svým kolegou Petrem Tejem dokončili zhruba ve stejné době dřevěnou lávku přes Zákolanský potok jen pár kilometrů od Vrapic. A své síly spojili také u další lávky na Kladensku.

Oba architekty spojuje zájem o výzkum technologií. Tej jako respektovaný odborník na mostní konstrukce navíc působí v Kloknerově ústavu ČVUT v Praze, uznávaném vědeckém pracovišti, kde mimo jiné probíhá výzkum a vývoj speciálních materiálů. Mezi ně patří také tzv. UHPC beton, který mezi konvenčními betony vyniká svou extrémní pevností. A právě tento technologicky velmi vyspělý materiál, který vyvinul přímo Kloknerův ústav, se architekti rozhodli ve spolupráci s vědeckým pracovištěm na projektu otestovat.

Nejdřív prototyp

Návrh lávky probíhal prakticky jako experiment. Nikde na světě totiž podobná konstrukce dosud nevznikla. Samotný UHPC beton už své využití u několika dřívějších projektů našel, u vrapické lávky ale mělo jít o vůbec první monolitický odlitek. Kvůli tomu vznikl nejdřív prototyp pro různé zatěžkávací zkoušky a až druhý „kus“ putoval z výrobny do Vrapic, kde ho na připravené základy umístil jeřáb. Hledání optimálního tvaru lávky si vyžádalo dlouhé hodiny složitých výpočtů. Takto náročný proces by si malá obec jako investor nemohla dovolit, ovšem vzhledem k tomu, že šlo de facto o vědecký experiment, náklady na výrobu hradil Kloknerův ústav. Na konstrukci lávky se proto také provádějí pravidelné testy.

Vzhledem k tomu, že lávka o rozponu deseti metrů slouží primárně místním obyvatelům k překonání potoku při cestě na místní hřbitov ležící stranou obce, má její černé zbarvení symbolickou hodnotu. „Lávka je koncipována ve vyšším smyslu jako magický portál mezi světem živých a mrtvých,“ píší autoři. Neobvyklosti materiálu si všimne každý pozorný kolemjdoucí. Vizuálně i hapticky totiž speciální materiál trochu připomíná kov. Návštěvníky ještě může překvapit výrazná subtilnost a elegantní zakřivení konstrukce do oblouku, které napomáhá statice, jinak ale lávka v krajině působí překvapivě samozřejmě. Lávku také doplňuje krásná současná socha Strážce, kterou zpracoval významný sochař, třiaosmdesátiletý profesor Jan Hendrych. Jde přitom o jakousi moderní interpretaci tradičních svatojánských soch odkazující k českému světci jako patronu vod.

Pokud jde o velikost lávky, jde o jednu z vůbec nejmenších staveb, které se kdy dostalo ocenění od mezinárodní poroty České ceny za architekturu. Dobrou architekturu prostě nepodmiňují velké projekty a pozoruhodné věci mohou vznikat prakticky kdekoli. Pokud je zájem. Není fádních zadání.