V jaké fázi hospodářského cyklu je česká ekonomika, to je otázka, na niž slýcháme dvě základní odpovědi. Jedni tvrdí, že vinou násobně zvýšených cen za energie nás do čtvrt či půl roku čeká masivní vlna krachů a následně rekordní nezaměstnanost. Jiní (vláda a s ní tzv. progresivisté) připomínají, že vláda slíbila nenechat padnout ani jednu domácnost, že vzhledem k Putinově válce se toho moc dramatického neděje. Miroslav Singer je ekonom s více než třicetiletou zkušeností z české ekonomiky i z centrální banky. Dnes pracuje jako hlavní ekonom Generali pro středovýchodní Evropu.

Od části podnikatelů a finančníků slýcháme varování, že česká ekonomika jede do zdi. Je to reálný odhad, nebo malování čerta na zeď?

Ale svým způsobem ekonomika do té zdi narazit potřebuje, pokud máme snížit inflaci. Sama o sobě se inflace nesníží. Inflaci táhnou vysoká poptávka a současně nízká nezaměstnanost, to, že ještě pořád všichni chceme věci, které de facto nejsou. Pořád ještě máme peníze, abychom za ty věci, které de facto ani nejsou, utráceli. To se nedá změnit jinak než poklesem poptávky, to jest, že část všech těch, kdo dnes chtějí něco kupovat, narazí do zdi a kupovat to nebude.

Tak ono se tím nárazem do zdi může myslet nižší kupní síla obyvatelstva nebo taky pády firem.

Jistě, ale kupní síla obyvatelstva se sníží tím, že lidé přijdou o práci a že firmy nebudou investovat, že nebudou spalovat pohonné hmoty, jimiž pohánějí svou výrobu. Samozřejmě že kus poptávky snižuje ta okolnost, že ceny nedávno vyrostly a mzdy se zatím růstu cen nepřizpůsobily. Stále hrozí, že lidé si o větší mzdy řeknou a dostanou je, firmy si zákazníkům řeknou o vyšší cenu... a spirála se bude točit dál. Podle mého jediné, o co se lze snažit, je, aby kus ekonomiky, který zanikne, nebyl zbytečně velký. Bohužel historicky se to bez přestřelení, jinými slovy aniž by zkrachovalo zbytečně mnoho firem, bez recese nikdy nepovedlo udělat. Zvlášť v případě takto vysoké inflace, jakou jsme si uhnali my. Nevím, proč by se zrovna teď mělo povést jemné přistání.

Hrozí kolaps ekonomiky?

Nevím, co přesně se myslí kolapsem ekonomiky. Mluvíte s člověkem, který pamatuje počátek 90. let, tehdejší pokles ekonomiky o deset procent, jednorázové zvýšení cen o 40 procent, dramatický růst nezaměstnanosti, zvlášť na Slovensku. Všichni to přežili. Co přesně je kolaps, navíc když se nám tu za zadkem válčí a na Ukrajině můžeme vidět lidi, kteří přežívají v úplně jiných podmínkách než my tady? Byl bych s tím slovem opatrný.

Myslel jsem kolaps v tom smyslu, že zkáza firem, které podle vás odumřou nutně tak, aby se snížila poptávka, se začne masově šířit i na firmy, které si krach ničím nezasloužily.

To se ovšem stane.

Slovy, že může zkrachovat zbytečně moc firem, implicitně říkáte, že náraz ekonomiky by tak velký být nemusel.

Ryze teoreticky nemusel, jenže v praxi tento manévr většinou dopadne tak, že se při tom přestřelí. To je, jako kdyby řidič auta neustále držel ideální stopu. Ale my víme, že při jízdě v reálném provozu ji většinou nedrží.

Co by teď měla dělat česká vláda, aby jela pokud možno ideální stopou?

Vláda je politický orgán, který odráží nějaké politické priority, do těch se jí nechci míchat. Byť si uvědomuji, že u vlády možná méně rezonují priority, které vyznává pravicový ekonom z privátního sektoru. Z pohledu ekonoma by vláda měla rychle seškrtat výdaje, akorát se obávám, že při dosavadním stavu vědomí ve společnosti se rychlé škrtání pořád ještě nedá prodat jako úspěšný politický program. Teoreticky má vláda ke škrtání výdajů poměrně silnou většinu v Poslanecké sněmovně i v Senátu. Mimo jiné se tím pádem nemůže vymlouvat na mandatorní výdaje. Mandatorní výdaje existují do chvíle, než se změní příslušný zákon.

Prodat veřejnosti výdajové škrty bude možné teprve po tom nárazu do zdi?

To já nevím, třeba ne. A já vládě nechci politicky radit. Jen odpovídám, že kdyby chtěla jet po ideální ekonomické stopě, speciálně dnes, po dvou vládách levého středu, kdy nám stát zbytněl nad všechny rozumné meze, tak by vláda pravého středu ten stát musela seškrtat někam do stavu před těmi dvěma volebními cykly. Kdyby chtěla pomoci České národní bance s krocením inflace, může i trochu zvednout daně, ale současně a hlavně škrtat výdaje. Já osobně z případného zvedání daní nadšený nejsem, ale budu tu souhlasně citovat Miroslava Kalouska, že za každou korunu na zvednutých daních mají být dvě koruny škrtnuté ve výdajích. Ona totiž česká ekonomika není málo zdaněná ekonomika.

Složenou daňovou kvótu máme pořád nižší než Němci.

Němci nejsou vzor, pro boha živého. To je argument jako od Ilony Švihlíkové, od ekonomů stojících nalevo od Engelse. Musíme se porovnávat s těmi, kdo rychle rostou, ne s těmi, kdo do potíží táhnou sebe i Evropu. U nás to přece není tak, že inflaci dělá primárně rozpočtový deficit. U nás rozpočtový deficit táhne všechny údaje o zahraničním obchodu, jako je běžný účet platební bilance, do záporu. Dovážíme víc, než vyvážíme – zboží, služeb, všeho. Což pak samozřejmě vytváří tlak na oslabování koruny, tím i prostředí, v němž inflace zůstává vysoká. A to nevyřeší ani tak vysoké sazby ČNB, ale především pokles deficitu rozpočtu, který umožňuje i zmíněný horší vývoj zahraničního obchodu.

Podle ministra financí Zbyňka Stanjury má ještě v roce 2025 deficit dosahovat 260 miliard korun, aniž by se do něj započítávaly kompenzace výrobcům a prodejcům energií. Ještě v roce 2030 má být český rozpočet deficitní. Přesto – platí, že i kdyby se takto obří deficit aspoň meziročně zmenšoval, bude to protiinflační faktor?

Určitě. O bezprostředním dopadu na inflaci rozhoduje změna deficitu. Když máte jeden rok deficit 400 a druhý rok 300 miliard korun, které jsou samy o sobě hrozné, tak je to přesto protiinflační posun.

Má Fialova vláda při stlačování deficitu zbytečně přidušené ambice?

Mně se zdá, že si česká společnost pořád ještě neprodělala moment uvědomění reality. Pořád jsme jako malé dítě v cukrárně, které chce všechno: udržet sociální smír, zabezpečit matky samoživitelky, méně exekucí a taky ovšem zbrojit, přijímat migranty, nebrat energie z Ruska, pomáhat všem výrobcům včetně Škodovky a přitom současně udržet jednotný trh v Evropě – jednotlivě jsou to všechno důstojné, krásné cíle. Jen si zatím nejsme ochotni připustit, že mezi těmi cíli bude třeba vybírat a vážit u každého pro a proti. My se tváříme, že lze dosahovat všech dohromady. Nemluvě o tom, že donedávna jsme si dopřávali ještě i válku s covidem, což bylo neskutečně drahé cvičení. Když jsme já a ještě přede mnou Zdeněk Tůma s Mojmírem Hamplem psali, že lockdowny znamenají zachraňování životů o řád dráž, než jsme je byli ochotni zachraňovat do té doby, udělala z nás média trhací kalendář. Bohužel dnes jsme víc zadlužená ekonomika, která ještě ani nedosáhla svého výkonu před covidem, samozřejmě a zásadně to souvisí s tím, co se tu za covidu dělo. Ano, těch 18 procent inflace souvisí i s lockdowny. Kolik stovek miliard se za covidu pustilo do ekonomiky, aniž by proti nim stálo nějaké zboží... A to jsem ještě mezi ušlechtilými cíli nezmínil zelenání, ochranu planety. I to chceme a až teď při tom pro všechny mimořádně drahém školení o cenách energií zjišťujeme, co boj proti klimatické změně obnáší. Proti roku 2021 jsou dnes plyn a elektřina dražší třikrát a čtyřikrát.

Bude česká ekonomika schopná takový růst cen energií dlouhodobě utáhnout?

Znovu – nikoli bez toho, že některé firmy opustí tento svět. Zaměstnanost klesne, což mimochodem bude protiinflační jev. Ale všichni, kdo na rozdíl od nás laiků energetice rozumějí, nám už léta říkali: Klimatická politika o. k., jen to bude znamenat, že vyrábět se bude mnohem dráž a mnohem méně spolehlivě. Upozorňovali na to dávno předtím, než se Putin zbláznil a vletěl na Ukrajinu.

Drahé energie můžeme pojímat jako protiinflační opatření – anebo proti inflaci zasáhnout u energií tak, že umělé zdražování energií odbouráme.

Energie nejsou uměle dražší. Fungování trhu nám po nějakou dobu do značné míry vyhovovalo, než nastala panická porucha trhu. Ekonom středního proudu dobře ví, že prostě přicházejí situace, kdy burzu není možné brát jako optimální mechanismus. Normálně burza s cennými papíry vyhledává hodnotu, která se blíží ceně skutečného kapitálu továren, z čehož vzniká cena akcie. Ale když přijde ohromná vlna prodejů na normálním akciovém trhu nebo nákupů energie s dodáním v budoucnu, což je trh, kde se určuje cena energie, tak to fungovat přestává. Vždy se tam dostane do hry omezeni likviditou, přístupu k hotovosti. Na trhu s energiemi musejí obchodníci budoucí prodeje zaručovat zástavami v hotovosti, které odpovídají budoucí hodnotě dodávky. To kupujícímu zaručuje, že když mu nedodají, může koupit jinde. Jenže když jde cena nahoru rychle, nemají tu hotovost a nemohou prodávat. Takže jde cena dál nahoru a oni mají ještě menší možnost prodat, neboť nemají peníze na tu zástavu, i když mají v budoucnu volnou kapacitu a mohou dodat. A to už není normálně fungující trh.

Umělé na cenách energií jsou povolenky a další energetické daně, uměle se zavíraly uhelné a v některých zemích i jaderné elektrárny.

Povolenky jsou ještě jiný případ. A tím se zase vracíme k tomu, že chceme příliš mnoho věcí naráz a nejsme ochotni si mezi nimi stanovit priority. Kdybych byl klimaaktivista, řeknu: No ale my ty povolenky přece potřebujeme, protože přese všechnu naši námahu jsme za rok 2021 vyemitovali v Evropě víc CO₂ než o rok dřív. Politicky je to zkrátka velmi zamotaný příběh. A nevymotáme se z něj, dokud se budeme tvářit, že všech těch cílů jsme schopni dosáhnout naráz.

Co říkáte na různé pomocné balíčky občanům a průmyslu po Evropě, hlavně na ten návrh v Německu?

Napadá mě otázka, jaký máme jednotný trh v Evropě ve chvíli, kdy různé země EU různě dotují ceny energií svým výrobcům. Tím společný trh zcela jednoznačně rozkládají. Pomocný balík 200 miliard eur pro německé firmy se na českém trhu projeví tak, že česká firma bude mnohem hůř konkurovat firmě německé. A dochází k tomu bohužel v situaci, kdy na globální úrovni už objem zásob převyšuje objem objednávek. Takže ve Spojených státech se dřív nebo později objeví prostory ve výrobní kapacitě a Amerika začne přebírat výrobu z Evropy, prostě proto, že energie tam stojí třetinu toho, co stojí v Evropě. Stěhování firem z Evropy do Ameriky už několik let probíhalo v malém, teď se začnou stěhovat ve velkém. Takže ano, německé firmy budou zvýhodněné proti například české konkurenci, a to ještě na nevýhodně se chovajícím kontinentu.

Česká ekonomika má v EU nejvyšší podíl průmyslu. Helena Horská a několik dalších ekonomů z vládních kruhů explicitně říkají, že za této energetické krize by bylo zbytečné chránit energeticky náročnou výrobu, trápit se kvůli ní.

Zásadně nekomentuji výroky jiných, když mají posloužit jako otázka. Ale mohu tu mluvit jako člověk, který se jistou dobu živil i tím, že pro jednu významnou světovou firmu vedl restrukturalizace. Jednoduché ražení skleniček na kolu stejně už dávno přechází do levnějších teritorií, ale právě u toho skla si uvědomíte, že některé složitější výrobky se v novém teritoriu dají vyrábět hůř, zatímco jiné můžete klidně vyrábět i v hornatém vnitrozemí Turecka s negramotnou populací. Super jednoduchá výroba se postupně přesouvá mimo Evropu tak jako tak. Teď se k tomu ještě urychlí přesun výroby s vysokou spotřebou energií, i když by tu jinak mohla zůstat. Představte si ocelárnu, která se rozhodla v Evropě vytrvat a přitom vyrábět jen z levné elektřiny. Takové projekty už jsou. Linka v ocelárně jede, jen když je elektřina levná, jenže pak asi těžko může být vytížená na tři směny. Kapitál do ocelárny investovaný se vrací pomaleji. Takto vyrobené železo proto bude muset být dražší. Výstavba této linky byla sázkou na zdražení železa v Evropě. Ale v ní vyrobené železo zase zdražuje to, co se z něj vyrobí... Prostě pokud chceme být předvojem uhlíkové neutrality, říkáme tím současně, že chceme méně průmyslu.

No, nechceme, já jsem si aspoň nevšiml, že by nějaká česká strana s výjimkou Zelených a implicitně asi i Pirátů kandidovala s požadavkem deindustrializace České republiky.

Ale pak se chováme jako to dítě v cukrárně.

Není uhlíková neutralita zákusek, který nás nutí jíst Evropa?

Moment – naše politická reprezentace zvolená v řádných volbách se přece přihlásila ke Green Dealu! Demokraticky zvolený Andrej Babiš se přihlásil ke Green Dealu. Že to tehdy nebylo předmětem předvolební debaty, je sice fakt, ale já jsem na vládu, do jejích poradních orgánů, chodil deset roků a vím, že 99 procent agendy na vládě není předmětem předvolebních diskusí. Jestli tohle budeme zpochybňovat, bavíme se o tom, zda je volič dostatečně inteligentní. Ale pak bychom se museli bavit i o tom, zda stojí za to držet demokracii. Prostě demokraticky zvolená Babišova vláda se ke klimaticky neutrální politice přihlásila, demokraticky zvolená Fialova vláda v nastoupeném směru pokračuje. Na co si teď chce volič stěžovat? Že přijde o práci? To je jen výsledek jeho volby.

Vraťme se k inflaci. Je zásadní rozdíl mezi inflací trvající rok dva a takovou, jaká zakoření a stane se inflací strukturální?

To je právě souboj, který se vede teď. A nejenom u nás. Souboj o to, jestli absolvujeme pouze cosi srovnatelného s rokem 2007, kdy šly najednou nahoru ceny; vzpomeňme si na ceny energií, kdy ropa šla zpod 50 barelů na sto – ale byla to krátká epizoda. Úřady, tedy hlavně tehdy my v ČNB, si to odkomunikovaly, v podstatě veřejnosti řekly: Neumíme potřít všechny inflační faktory, ale nějaké ano, a doufáme, že do roka je po inflaci. A bylo. Například v Americe se tehdy začalo záhy investovat do těžařského průmyslu a začalo se frakovat. Četl jsem několik studií, dost přesvědčivých, že inflaci taženou vzestupem cen energií můžete de facto utlumovat pouze za cenu recesí, která potrvá do chvíle, než stoupnou investice do energetického sektoru. V tuto chvíli čelíme nárazu jen tím, že energetický sektor z mnoha hledisek ještě víc regulujeme a dekapitalizujeme. Právě tím stanovováním cenových stropů se snižuje výnosnost investic do energetiky. Dlouhodobě je jediná cesta k situaci, kdy inflace klesá současně s růstem ekonomiky, větší výroba energií. V takové fázi ještě zdaleka nejsme. Obávám se, že nejsme v roce 2007, ale spíš v 70. letech a podobně jako tehdy nás čeká buď recese, nebo delší inflace. Což potrvá do chvíle, než přijde nový Paul Volcker (guvernér americké centrální banky Fed v letech 1979 až 1987 – pozn. red.) a dramaticky zvedne úrokové sazby. Přičemž v Americe nebo v Anglii se zvedaly sazby už v polovině 70. let, ekonomiky to srazilo do recese, což se politicky ukázalo nepřijatelné. A následovala druhá inflační vlna. Mezitím se ovšem staly dvě důležité věci: v Americe se deregulovalo těžařství, usnadnil se dovoz ropy, cena energií na americkém trhu klesla. Zadruhé Volcker zvedl úroky na 21 procent. Tak se další rázné přibrzdění ekonomiky v rámci boje proti inflací sešlo s nástupem levnějších energií, což Volckerovi ohromně pomohlo. Potřebovali bychom něco podobného, jen teď vůbec nevidím, že by se to v nejbližších letech mohlo stát. Postavíme terminály na LNG, otočíme trubky a znásobíme kapacitu, to je všechno bezvadné. Jenže tím jen zprůchodňujeme systém, dosahujeme toho, aby energie nemusely být na příděl. Vysokou cenu neřešíme. Vysokou cenu by stlačilo teprve prostředí, v němž se do energií znovu vyplatí investovat. To se absolutně neděje.

Ono by se jednak mohlo i v Evropě frakovat, ale z politických důvodů se nefrakuje, jednak jsou tu pořád na postupu ekoaktivisté. Minulý týden největší zajišťovna na světě Munich Re veřejně slíbila, že od příštího roku se přestává jakkoli podílet na těžbě ropy a plynu.

Ano, ale v reálu tyto akce vedou spíš k tomu, že s těžařstvím spjatý finanční byznys se přesouvá jinam. ČEZ už taky svoje uhelné elektrárny nepojišťuje u evropských pojišťovacích skupin. Zeptejte se Dana Beneše, jestli vám to bude chtít odvyprávět. Ale firmy jako ČEZ tyto potíže zatím zjevně umějí řešit, ta služba se dá koupit jinak. Jen to samozřejmě vytváří víc prostředníků, kteří na tom vydělají.

Co si máme myslet o tom, že dokonce i za energetické krize a vysoké inflace u nás dál přibývá státních zaměstnanců? V návrhu státního rozpočtu na příští rok o osm tisíc.

Když jsem chodil na vládu a pak se stal členem Babišova poradního sboru, s hrůzou jsem zjistil, že kdykoli jakýkoli ministr začne o digitalizaci, je to od něho způsob, jak oznámit, že potřebuje zvýšit počty zaměstnanců na svém ministerstvu a získat víc peněz z rozpočtu. Soukromé firmy digitalizují, aby snížily náklady a počet zaměstnanců. U nás státní sektor za těch dvou levostředých vlád neskutečně zbytněl, ačkoli ani před rokem 2014 to nebyla žádná sláva. Dnes se pouze pokračuje v nastoupeném trendu.

Proč jste do poradního sboru chodil, když s bytněním státu vláda nic nechtěla dělat?

Protože poradní sbor je místo, kde můžete něco říct. Kromě toho mi připadala bláznivá představa, že by bývalý guvernér centrální banky nebyl ochoten poradit ministrům, pokud budou mít zájem ho vyslechnout. Hlavní zkušeností z poradních orgánů vlády pro mě je, že maximem dosažitelného není načrtnout tisící strategii rozvoje České republiky, která se pak založí do šanonů, ale že se občas podaří zabránit nějaké úplné blbosti. Například zavřít průmysl, což v březnu 2021 normálně bylo na stole. Za NERV jsme to odmítli, ačkoli ani v něm všichni nebyli proti, nakonec se skutečně a velmi těsně ten nápad podařilo odvrátit. Na druhou stranu bychom teď asi měli menší problém s nastávajícím zavíráním průmyslu kvůli cenám energií, že ano. A potýkali se už teď s mnohem vyšší nezaměstnaností a o hodně hlubšími deficity.

Má Česká národní banka za dané situace dál zvyšovat úroky?

Musím říct, že čerstvá čísla z ekonomiky nezpochybňují předpoklady ČNB o tom, co se s inflací stane, naopak prognózu ČNB spíš potvrzují. Ano, inflace v září stoupla, ale z hlediska toho, jaká čísla i centrální banka za kvartál, který končí zářím, předpověděla, totiž až 20 procent, je aktuální inflace přece jen o procento dvě níž. Kdybychom se řídili jen odchylkou od prognózy, což je v zásadě rozumný přístup, tak aktuální vývoj určitě není argument pro zvedání úroků. A to říkám jako člověk, který si v létě myslel, že úroky by mohly jít ještě výš. Zatím data svědčí o tom, že rozhodnutí úroky nezvedat nad sedm procent nebylo špatně.

Co eurozóna, bude pro nás během této krize příznivým, nebo nepříznivým vnějším prostředím?

Eurozóna nadále sdružuje i ekonomiky s výrazně vyšší nezaměstnaností, což v těch zemích vede k nižším inflačním tlakům. A současně tyto země většinou mají diverzifikovanější zdroje energií. Zatímco ekonomiky nám podobné v eurozóně už hlásí inflaci také dvojcifernou, hlavně Pobaltí. Na Slovensku je inflace držena stropem na ceny energií, ale i tam stoupla. I úroky v eurozóně ještě budou stoupat, budou muset. Česká debata, jako kdyby snad členství v eurozóně nabízelo cestu, jak se vyhnout vyšší inflaci a přitom se těšit z mnohem nižších úroků, nejpozději od zářijových údajů o inflaci v různých zemích svědčí o tom, že tihle lidé už nesledují reálná čísla. Na argument, že inflace eurozóny je pořád na polovině naší, jim odpovídám, jestli opravdu chtějí mít výši nezaměstnanosti z takových zemí, a vím o oblastech Španělska, kde absolventům univerzit se znalostí dvou cizích jazyků zaměstnavatelé říkají, aby byli vděčni, když mohou dělat asistenty s platem kolem 900 eur měsíčně. A že mají být rádi, poněvadž z toho aspoň budou mít záznam v životopise.