V momentě, kdy se rýsuje personální složení a program nové vlády, přichází vhodná doba na vyslovení jednoho přání: Mohla by to prosím nebýt vláda škrtů?

Vláda je pochopitelně do této pozice tlačena. Jestliže zde máme nějaký rozpočtový schodek okolo sedmi set miliard, dostává koalice neustále otázky, jak to udělá. Jestli seškrtá dvě stě miliard ještě letos, jestli chce mít vyrovnaný rozpočet do roku 2025 nebo kdy. Protože média mají ráda čísla. Je to něco, co dává zprávě smysl, byť by ho jinak moc neměla.

Ale ona je do toho tlačena také očekáváními určité části jejího voličstva, pro kterou je to skoro až otázka identity. Ať už to bylo v minulosti dobře, nebo špatně, měla by vláda toto uspokojení těm, kdo na ně čekají, odepřít.

První polovina kariéry Václava Klause je spojena se sloganem o utahování opasků. Ale Klaus sám byl z popularity těchto odněkud vytržených slov mírně nervózní a snažil se je neopakovat. Jejich úspěch byl do značné míry podmíněn tím, že opozice, která by se mohla zformovat kolem jejich negace, byla v první polovině 90. let dezorganizovaná a neschopná.

Od těch let se taky na české pravici datuje kult Margaret Thatcherové, který nemá v žádné jiné evropské zemi obdoby – včetně východoevropských, po pádu komunismu logicky výrazně antikomunisticky naladěných zemí. Od toho lze snadno dospět až k jakémusi škrtacímu heroismu, měření politické odvahy tím, kolik státních zaměstnanců vyhodím z práce, kolik ztrátových firem zavřu, kolik sociálních dávek zruším.

Jenže to byla specifická chvíle Británie a thatcherismu. V té legendě zaniká, že předchozí labouristická vláda provedla pod nátlakem MMF větší rozpočtové škrty než Thatcherová. A stejně tak některé jiné země, tuším Holandsko, dokázaly v následujících letech provést podobné škrty, aniž by si je podobně vetkly do štítu, ale méně bojovou formou. Aniž by s nimi vstupovaly do dějin a podnítily nehynoucí nenávist části veřejnosti, již dodnes děti britské levice sají s mateřským mlékem. A Thatcherová potřebovala hlavně symbol, že je schopna skoncovat s dobou, kdy se Británii nedá vládnout, což byl tehdy rozšířený pocit.

Ve výjimečné situaci se k moci dostala i Nečasova vláda, jež sama sebe označovala za „koalici rozpočtové odpovědnosti, vlády práva a boje proti korupci“. Ale to bylo ve specifické situaci evropské dluhové krize. Nečas tehdy postavil kampaň na tom, že se musíme vyhnout řecké cestě. Jeho hlavní soupeř Jiří Paroubek se svým přístupem, že vlády všude na světě rozhazují a dluhy se neplatí, nepostřehl, že doba se změnila.

Ale Řecko tehdy upadlo do mezinárodního vazalství za zcela extrémní situace, kdy po dlouholetém žití nad poměry a falšování statistik mělo v roce 2009 státní dluh 125 procent HDP a rozpočtový schodek 15 procent HDP. To je dvakrát tolik, než máme dnes po covidové kalamitě my.

Nečasova vláda se pak stala, ať už spravedlivě, nebo nespravedlivě, tou, která přístupem, který byl vystižen sarkastickým heslem „prošetřit se k prosperitě“, udusila ekonomiku. Ministr financí Kalousek a jeho nešťastný ministr práce Drábek se pak stali těmi, kdo tuto škrtací mentalitu zosobňovali. Drábek tím, že on měl na resortu spojeném se sociálními dávkami nejvíc těch škrtů „dodat“. A Kalousek zastřešoval vládní snažení, jehož součástí se stalo i heroické zeštíhlování stavů státních zaměstnanců. Mohli jsme číst story o tom, jak to vyhazování ministři zvládají, zda si na ten choulostivý úkol vzali třeba profesionální vyhazovačské konzultanty a podobně. To, a ne nějaké víceméně umělé aféry nebo cokoli, co Kalousek říká, z něj učinilo preferovaný terč Andreje Babiše a jeho imagemakerů.

ODS provází její historie dodnes i v době, kdy mnohé západní pravicové strany vzaly na vědomí, že jejich voliči se nacházejí v jiné situaci než v letech Reagana a Thatcherové. Dodnes má často sklon mluvit tak, jako by to hlavní, co se od ní očekává, bylo snížení daní a její hlavní voličskou skupinou byli podnikatelé.

Naopak žádná strana vládní koalice nedokázala vybočit ze zajetých kolejí a podívat se nepředpojatě na takový možný zdroj příjmů, jako jsou sektorové daně. Každá seriózní politická strana by dávno měla mít studii – třeba tajnou, jestli chcete –, jak zafungovaly Viktoru Orbánovi, který v minulém desetiletí vyvedl zemi z nebezpečné finanční nerovnováhy. Co fungovalo, a co ne, které sektory jsou tomu přístupné méně a které více? A jak se pro to Orbánovi tehdy povedlo získat souhlas Bruselu? Na to by se politik měl být schopen podívat nepředpojatě a nenechat se odradit ani ideologickou ortodoxií, ani dojmem „politické nákazy“, ani názory ekonomů, s nimiž se kamarádí a kteří pracují převážně pro zahraniční banky.

Vláda samozřejmě bude muset zodpovědně hospodařit a otázky na rozpočtové úspory zákonitě nikdy neskončí. Ale měla by být schopna proti tomu postavit jiný narativ, vytahovat do popředí jiné cíle. Vzhledem k tomu, že se prosadila zásada, že premiér a ministr financí mají být z jedné politické strany, to bude těžší.