Jestli je něco dobrého na covidové epidemii, je to akcelerace vývoje v oblasti biologie, genetiky a medicíny. Za normálního stavu panuje v těchto branžích určitá opatrnost, navíc jsou dnes všechny vědy postiženy syndromem „publikuj, nebo zhyň“, takže nejcennějším výstupem výzkumu bývá publikovatelný článek, nikoliv nutně nové léčivo. Uprostřed pandemie je ovšem daleko větší tlak přijít na něco, co skutečně funguje.

Nicméně všechna plus mají zase svá minus a kromě obvyklých problémů s neúměrným optimismem bychom měli dávat pozor i na vyslovené podvodníky. Případ firmy Theranos je v tomto směru velmi poučný. Elizabeth Holmesová, která nyní stojí před federálním soudem ve městě San Jose v Kalifornii, je obviněna z velmi rozsáhlého podvodu. Firma Theranos, kterou založila, měla údajně disponovat revoluční technologií pro detekci stovek až tisíců nemocí z několika kapiček krve a potřebovala „jen“ pár stovek milionů dolarů na její rozvoj.

Zhruba dva roky, v letech 2013 až 2015, byla Holmesová vysloveným miláčkem médií. Krásná a chytrá blondýnka s talentem pro veřejné vystupování by jistě zaujala tisk i v jiných časech, ale v dnešní době se trefila ještě do jedné role: neuspokojené poptávky po genderové vyrovnanosti ve světě obchodně-technologických géniů. Touha najít ženský ekvivalent Stevea Jobse, který měl inspirovat další generace dívek ke kariéře v biotechnologických startupech, byla zkrátka silná.

Bohužel muži a ženy jsou si rovni i v jiných schopnostech, třeba v páchání zla, a výsledkem bubliny kolem Theranosu byl nakonec ženský ekvivalent Charlese Ponziho; nebo snad vědecký ekvivalent Cersei Lannisterové, fiktivní postavy z Hry o trůny, arogantní, proradné a nesmírně přesvědčené o vlastních schopnostech. Rekordní tržní hodnota firmy Theranos, která fakticky nic revolučního neuměla a ani na prahu revolučních objevů nebyla, dosáhla 9 miliard dolarů. Do podniku nalila peníze řada investorů včetně zkušených kapitalistů z Křemíkového údolí. Nešlo jen o neúměrná očekávání, která k rizikovým investicím nutně patří. Theranos se podle všeho snažil investory úmyslně oklamat. Obžaloba viní Holmesovou mimo jiné z falšování papírových dokumentů, které měly dokládat kladné hodnocení firemní technologie ze strany velkých farmaceutických firem, například Pfizeru. Holmesová dokonce svého času přesvědčila parlament státu Arizona k tomu, aby zákonem umožnil pacientům využívat sítě laboratoří Theranosu bez předešlého souhlasu lékaře.

Titanic jménem Theranos nakonec narazil na pečlivou novinářskou práci reportéra Johna Carreyroua, který strávil rok a půl kroužením kolem firmy a sbíráním důkazů, či aspoň náznaků toho, že něco je v nepořádku. (Přesně tento druh investigativní žurnalistiky, životně důležitý, dnes trpí podfinancováním – jednodušší je psát povrchní „clickbait“.) Od října 2015, kdy Carreyrouův článek vyšel ve Wall Street Journalu, byla firma v defenzivě, a i když se snažila zakrýt pochmurnou realitu triky typu „toto je naše obchodní tajemství“, nakonec vše vyšlo najevo a výsledkem je dnešní soud. Holmesové hrozí až dvacet let vězení za každý podvod, který spáchala, a prokuratura ji obviňuje z celkem jedenácti případů. Pokud by k ní soudce byl stejně přísný jako k dalšímu podvodníkovi, Berniemu Madoffovi, znamenalo by to fakticky doživotí.

Podvod je zvláštní zločin. Vesměs při něm nedochází k násilí, ale míra bezcitnosti a sobeckosti, která je k němu potřeba, si s tou, kterou k páchání svých činů potřebují násilníci, nikterak nezadá. V případě Theranosu nešlo jen o peníze, ale i o marnou naději milionů lidí, kteří kvůli svým nemocem musejí podstupovat časté odběry krve a kterým falešná technologie slibovala lepší kvalitu života. Výše trestu by tomu asi měla odpovídat, ale to je teď úkol pro soudce.

Pro nás ostatní plynou z kauzy Theranos dvě poučení. Jedno, že zní-li něco příliš dobře, než aby to byla pravda, musíme chtít adekvátně silné důkazy, že tomu tak skutečně je.

A to druhé? Pokud vám média „tlačí“ nějakou novou hvězdičku, zejména pak se systematickým zdůrazněním jejích neměnných fyzických charakteristik, které jsou na progresivním žebříčku „útlaku a privilegia“ vysoce ceněny (žena, černoch, postižený, gay), zamyslete se nad tím, zda si příslušní redaktoři hlavně nekompenzují svoje vlastní ideologické potřeby. Dnes je to považováno za „fuj“, ale za člověka by měly mluvit hlavně výsledky jeho práce. A nikoliv to, kým se narodil.