Proč anglickojazyčné země stále drží spolu

Anglosféra je hlavně otázka důvěry

Proč anglickojazyčné země stále drží spolu
Anglosféra je hlavně otázka důvěry

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Otto von Bismarck prohlásil, že největším politickým faktem moderní doby je skutečnost, že „Severní Amerika mluví anglicky“. Historie mu dala za pravdu. Spojenectví anglickojazyčných zemí, takzvaná anglosféra, určovalo dějiny dvacátého století. Za druhé světové války společně porazily nacistické Německo na západní frontě a Japonsko v Pacifiku. Páteří západní aliance za studené války byl „zvláštní vztah“ mezi Británií a USA. Austrálie a Nový Zéland vyslaly vojáky do Vietnamu. USA, Británie, Nový Zéland, Austrálie a Kanada jsou sdruženy ve špionážní organizaci známé jako Pět očí, díky které si vyměňují informace v míře nepředstavitelné mezi ostatními spojenci. V posledních týdnech se anglosféra znovu začala skloňovat poté, co Británie a USA vyšachovaly Francii z australské zakázky na ponorky. Místo toho poskytnou Austrálii ponorky na jaderný pohon. Nový bezpečnostní pakt, namířený hlavně proti Číně, nazývaný AUKUS, je důkazem, že v případě nebezpečí je hlavní instinkt anglickojazyčných zemí i ve 21. století spojit se dohromady. O tom, kde se tyto instinkty berou a jak moc je anglosféra silná, debatují americký byznysmen a autor knihy The Anglosphere Challenge: Why the English-Speaking Nations Will Lead the Way in the Twenty-First Century (Výzva pro anglosféru: Proč anglickojazyčné národy ukážou cestu v jednadvacátém století) James Bennett a profesor historie na univerzitě v Cambridgi Robert Tombs, mimo jiné autor knihy The English and Their History (Angličané a jejich dějiny).

Pro začátek, jak byste definovali anglosféru? Je to starý Commonwealth, tedy Británie, USA, Kanada, Nový Zéland a Austrálie, nebo je to širší? Patří tam třeba i Indie?

Bennett: Za posledních 20 let bylo několik definicí anglosféry. Moje kniha The Anglosphere Challenge vyšla v roce 2004. Původně šlo o esej o tom, jaké budou efekty internetu na globální politiku a ekonomiku. Moje hlavní teze byla, že díky internetu kultura bude oblastí, kde jednotliví občané začnou mezi sebou jednat přímo. To sblíží lidi, kteří mluví stejným jazykem a mají podobnou kulturu. To šlo proti evropskému pohledu, který říkal, že svět se bude spojovat do regionálních bloků, jako je Evropská unie. Já jsem tvrdil, že je to chybné, protože tento gravitační model ekonomie, který říkal, že nejvíc obchodujete s lidmi, kteří jsou vám fyzicky nejblíž, je erodován tím, jak stále víc věcí se přenáší přes internet. Takže dávalo smysl pro Spojené království opustit Evropskou unii a oživit vztahy se zbytkem anglicky mluvícího světa. Moje myšlenka byla, že v podstatě kdokoli, kdo je zakořeněný v anglickojazyčné kultuře, má její mentální návyky a ideologický profil, je součástí anglosféry, ať je odkudkoli. Od té doby se definice posunula. Anglosféra je dnes v podstatě výraz pro státy Pěti očí. Tedy pro USA, Británii, Austrálii, Kanadu, Nový Zéland. Můj pohled byl vždy širší. Možná by se dalo říct, že jsou to dva kruhy. Ten vnitřní a hlavní sdružuje Pět očí. Ve vnějším jsou státy, které mají některé společné charakteristiky nebo geopolitické důvody, aby s anglosférou jednaly, například Japonsko. Sem bych zařadil i Indii.

Tombs: S tím vším souhlasím. Dodal bych, že politické události v posledních několika letech tomu dodaly na důležitosti. Když se objevila otázka brexitu, tak tato myšlenka anglosféry a myšlenka navýšení ekonomických, kulturních a politických vztahů s anglicky mluvícími zeměmi se stala ústřední součástí argumentů pro brexit. Kdyby nebyla anglosféra nebo koncept anglosféry, důvody pro odchod z EU by byly mnohem slabší a méně atraktivní. Argument, že EU je náš osud a naše budoucnost, jediný způsob, jak udržovat styky se světem, velmi silně prosazovali antibrexitáři. Myslím, že koncept anglosféry to efektivně podkopal.

Jakou roli v konceptu anglosféry hraje druhá světová válka? Přece jenom to byly hlavně anglicky mluvící země, které bojovaly na západní frontě.

Tombs: Praktické důvody, které zmínil pan Bennett, by možná vedly k vytvoření anglosféry i tak. Nad tím je ale silná historická dimenze, jejímž současným zhmotněním je Pět očí. Lidé, kteří v našich zemích mají smysl pro historii, si jsou vědomi silných propojení v minulosti. Jsem velmi skeptický k myšlence, že brexit nastal kvůli nějakému fundamentálnímu rozdílu mezi Brity a Evropany. Je tu mnoho důkazů, že takovýto jasný rozdíl neexistuje. Jeden rozdíl, který tu ale je, je paměť 20. století a pocit mnoha lidí na kontinentě, že EU je ochraňuje od perspektivy války, od možnosti války například s Ruskem či možnosti, že se ponoří zpátky do minulosti, kterou chtějí mít za sebou. To není sdíleno v Británii, protože tak se naše dějiny neodehrály. Naše historie je historií solidarity v rámci anglosféry. Jistě, můžeme si to příliš idealizovat, příliš sentimentalizovat, což politici často dělají. Ale je nemyslitelné, že by Spojené státy uzavřely smlouvu s nacistickým Německem. Je nemyslitelné, že by Austrálie uzavřela spojenectví s Japonskem. I neúspěšné pokusy o intervenci na Blízkém východě ukázaly, že jsou tu země, kterým v případě nouze můžete věřit. To, co se stalo v Afghánistánu, to do jisté míry poškodilo, ale i tak je tu fundamentální pocit důvěry, který, myslím, mezi ostatními zeměmi není, dokonce ani mezi ostatními evropskými zeměmi. Všichni víme, že vztah mezi Francií a Německem je velmi důležitý. Zdá se mi, že to je ale jiný druh vztahu než mezi Británií a Austrálií nebo Británií a USA. Je do jisté míry založen na podezřívavosti, možná i strachu. Mezi zeměmi anglosféry to tak není.

Odkud se tato důvěra bere? I ostatní země měly kolonie, a přece tak dobré vztahy nemají. Podívejte se třeba na Francii.

Tombs: To je dobrá poznámka. Francie se snažila víc než Británie, aby zachovala postkoloniální propojení. Myslím ale, že zvlášť v Africe byly víc založeny na ekonomických zájmech, na politických zájmech, ne na smyslu kulturní blízkosti. Je to vztah založený na společných zájmech. To se týká všech vztahů, ale domnívám se, že fungují ještě lépe, když je to o něčem víc. Když je důvěra mezi zeměmi a kulturní blízkost. Podívejte, Britové často mají členy rodiny žijící v Austrálii nebo ve Spojených státech, v Kanadě, na Novém Zélandu. Je zajímavé, že většina britských studentů, kteří se rozhodnou studovat v zahraničí, jedou do zemí anglosféry, ne na kontinent. Takové věci jsou důležité.

Australská ponorka HMAS Collins u pobřeží Austrálie v září roku 2021. - Foto: Royal Australian Navy, Damian Pawlenko

Bennett: Já jsem na univerzitě studoval antropologii. Jedna z věcí, kterou antropologové hodně zkoumají, je důvěra a jak se to odráží v rodinných systémech, jestli to vede k individualistické, či kolektivistické kultuře. Z toho vyplývá, nakolik věříte neznámým lidem, kteří nejsou příbuzní, a jak jste schopni vytvářet velké a efektivní organizace. Pokud zmapujete míru důvěry, tak všechny anglickojazyčné země se ocitnou v pravém horním rohu s nejvyšší důvěrou. Myslím, že jenom Skandinávie, Nizozemsko a Japonsko se tomu blíží. To má pak vliv na mezinárodní obchod. Víte, komu věřit, co se týče dokumentace a kvality. Historie ukazuje, že americké firmy věří britským a naopak, že mohou dovážet zboží, které bude mít v pořádku dokumenty, bude pravé a správně otestované. Zatímco za posledních 20 nebo 30 let jsme zjistili, že v Číně je důvěra bezcenná. Toto všechno se pak zahrnuje do uvažování, s kým budete obchodovat. Pravidla WTO to však narušují. Nutí vás, abyste věřili nedůvěryhodným zemím stejně jako důvěryhodným. Můžeme to vidět i na okolnostech vzniku koronaviru. Nevíme, jestli čínské laboratoře jsou pravdomluvné, a jejich výroky rozhodně nejsou ověřitelné. Kdyby ta laboratoř byla v Británii, Švédsku nebo Japonsku, tak by tomu tak nebylo. Kdybyste zmapoval důvěru, tak vám vyjde něco jako anglo-skandinávsko-japonská oblast. Takže si myslím, že anglosféra je dobrým zástupným symbolem pro důvěru.

Jistě ne všichni jsou ale takoví nadšenci pro anglosféru. Například v Británii je silně zastoupen i antiamerikanismus.

Tombs: Myslím, že se jen velmi málo mluvilo o elementu antiamerikanismu v protibrexitovém táboře. Pro ně bylo velmi důležité odmítnout anglosféru jako formu identity a trvat na tom, že člověk je Evropanem. Bylo to součástí debaty. Brexit byl také spojován s nostalgií po impériu. Pokud jste byl pro brexit, tak proto, že jste chtěl zpět britské impérium. Jakékoli řeči o anglosféře byly ihned propojeny s impériem. Stalo se to součástí woke debaty o impériu, otroctví, rasismu atd.

Bennett: Z osobní zkušenosti se mi zdá, že Britové, kteří byli nejvíc protiameričtí, jsou také protibritští. Nesnášejí vlastní zemi a kulturu, což se pak odráží v jejich vztahu k Americe. Je zajímavé, kolik věcí, které považujeme za typicky americké, vzniklo v Británii. Vezměte si například křičící televangelistické kazatele. Vznikli díky „zákonu o pěti mílích“, který zakazoval nekonformním kazatelům kázat v okruhu pěti mil kolem anglikánského kostela, což je vyhnalo do polí, kde pak museli hodně křičet a široce gestikulovat. To se pak přeneslo do americké Appalačie a zbytku USA. Já sám jsem začal o anglosféře přemýšlet v devadesátých letech, když jsem byl na opravdu nepříjemné obchodní cestě v Brazílii. Letěl jsem tehdy z Rio de Janeira přímo do Londýna. Přistál jsem na Heathrow a řekl si: Je dobré být doma.

Tombs: Oscar Wilde prohlásil, že jsme rozdělení stejným jazykem. Byl to jeho typický vtip, ale skrývá v sobě důležité sdělení, že toho o sobě mnoho víme. Jsme neustále vystavení americké politice a kdokoli v Británii, kdo se zajímá o politiku, bude hodně vědět o Americe a jejích problémech, ale často nebudou vědět nic o evropské politice. Často jsem pobaven kolegy, kteří tvrdí, že když jedou na kontinent, cítí se víc doma než v New Yorku, a když se jich zeptám, kolika evropskými jazyky mluví, jejich odpověď většinou je, že žádným. Takže se cítí doma v místě, kterému nerozumějí. Maximálně se stýkají s lidmi, kteří jsou stejní jako oni. Když jedou do Ameriky, mnohem víc si uvědomují, co se kolem nich děje, ať je to dobré, nebo špatné. Do Evropy jezdí na dovolenou, takže ji mají spojenou se sluníčkem a dobrým vínem.

Ale anglosféra sdílí nejen to dobré, ale i to špatné. Pokud se podíváte na progresivní šílení, na takzvanou woke politiku, tak je to hlavně záležitost anglofonních zemí. Zdá se, že na evropském kontinentě to nemá takový dopad.

Tombs: Ano, to je pravda. I v Polsku, Maďarsku nebo ve Francii máte debaty o minulosti, ale ty jsou zaměřené na celkem nedávné události a docela izolované. Jde o věci, jako jestli politická strana nebo vaši rodiče kolaborovali s nacisty za druhé světové války. Zatímco útok woků je zaměřen na celou naši historii. Zahrnuje téměř všechno a není založen na nějakých vědomostech nebo analýze. Jak říkáte, je to omezeno hlavně na anglicky mluvící země. Kdybych měl přijít s politickým nebo kulturním vysvětlením, tak bych řekl, že jde o boj o moc a je to napojené se změny na levici. Ta se redefinovala jako obránce menšin z obránce dělnické třídy. Součástí toho je myslím i to, že naše univerzity jsou nezávislé instituce. Nejsou kontrolované státem. Ve Francii nemůžete mít takovýto woke útok, protože ministerstvo školství zaměstnává všechny profesory a prostě to nedovolí. Zatímco naše univerzity se bojí hlasitých menšin a jsou ochotné koupit si mír tím, že udělají ústupky aktivistům.

Bennett: Myslím, že to je jeden z faktorů. V Americe máme mnoho státních univerzit, ty jsou ale jen nepřímo kontrolovány státními vládami. Soukromé univerzity jsou závislé na příspěvcích od absolventů a jejich firem. A byznysová komunita také byla přebrána woky. Takže je tu pocit, že by to bylo špatné PR, kdyby se tomu nepodřídili. Ale myslím, že je tu další faktor, který si tolik lidí mimo anglosféru neuvědomuje, totiž že fenomén woke, když na to přijde, není politickým fenoménem, ale náboženským. Jak už poznamenalo mnoho lidí, je to transponovaný kalvinismus. V kalvinismu máte univerzální zatracení, prvotní hřích a malé společenství lidí, kteří jsou vyvolení a půjdou do nebe a jejich úkolem je osvítit zatracené. Tyto postoje se přenesly přímo do wokismu. Rasismus je novým prvotním hříchem a různí „spojenci minorit“ jsou noví vyvolení. Máte tu další znaky náboženského zápalu. Rasismus a nacionalismus je nové čarodějnictví, máte hledače čarodějnic a čarodějnické procesy. Když se podíváte, kde je to nejsilnější, zjistíte, že je to tam, kde se usadili kalvinisté. V Americe jsou to hlavně státy Nové Anglie. Oblasti, které byly nejméně kalvinistické, jsou také nejméně woke. Takže si myslím, že to má tento kulturní aspekt. Snad se to přežene, USA a Británie již zažily několik takovýchto divných vln náboženského zanícení, které se časem vytratily.

Jakou roli v novém zájmu o anglosféru hraje vzestup Číny?

Tombs: To je samozřejmě velmi důležité. O důležitosti pacifického regionu se mluví již několik let. Dlouho to říkali Američané, ale i Francouzi a Němci. Říkali jsme to i my, ale najednou je to mnohem důležitější než dřív. Předtím to bylo o navyšování obchodu a investic, teď je to o bezpečnosti a spojenectví. Anglosféra díky tomu má větší důležitost, než měla i velmi nedávno, hlavně díky tomu, že Evropané často nevědí, na čí straně jsou. Takže instinktivně anglosféra míří k sobě. AUKUS je projevem tohoto.

Bennett: Když se podíváte na osmdesátá, devadesátá léta, dokonce na první dekádu tohoto století, tak vzestup Číny byl vnímán téměř výlučně ekonomicky. Samozřejmě že uvnitř Číny probíhala velká ekonomická transformace. Čína se snažila získal obchodní vztahy se zbytkem světa, aby je mohli použít k nastartování svého rozvoje. Nyní tu však již máme desítiletí, zvlášť pod Si Ťin-pchingem, kdy se rozhlížejí a dochází jim několik věcí najednou. Zaprvé byli schopni zmodernizovat své ozbrojené síly a pořídit si nové technologie. Zadruhé se jejich ekonomický růst zpomalil. Myslím, že dosáhli limitů toho, co jejich současný systém a přístup může dosáhnout. Také přicházejí o svou demografickou výhodu. Politika jednoho dítěte měla ten efekt, že se snížily investice do nastupujících generací, protože měli velké procento lidí v produktivním věku. Takže měli hodně paží a hodně mozků. Nyní nastává opak. Starší generace odcházejí do důchodu a nepřichází dostatek mladších lidí kvůli dlouhodobým efektům politiky jednoho dítěte. Takže jim nastává ekonomická krize a demografická krize. Toto může být jejich poslední generace, kde je dostatek mladých lidí ochotných bojovat. To je problém v mnoha zemích s klesající porodností. Neznamená to, že jednotlivci by byli méně ochotni bojovat, ale rodiny se tolik neženou do rizika, když mají jenom jedno dítě.

 

Australané a Američané u zrodu paktu AUKUS. Zleva australský ministr obrany Peter Dutton, australská šéfka diplomacie Marise Payneová, ministr zahraničí USA Antony Blinken a ministr obrany USA Lloyd Austin. Washington 16. září 2021. - Foto: Profimedia.cz

A to způsobuje nestabilitu?

Bennett: Když spojíte ekonomické zpomalení, demografickou krizi a lepší námořnictvo, letectvo a armádu, tak je tu pokušení odvrátit pozornost obyvatelstva od problémů. Je to nebezpečný moment, v upadajících státech, které ale do té doby rostly, tak mohou mít pocit, že mají jen úzké okno příležitosti, jak přeměnit svoji vojenskou sílu do nějaké výhody. V případě Číny je to pokušení převzetí Tchaj-wanu.

Anglosféra tomu dokáže zabránit?

Bennett: Nemyslím, že se pomalu blížíme ke konfliktu s Čínou, ale nejlepší způsob, jak tomu zabránit, je narýsovat jasné červené linie a demonstrovat schopnost tyto linie si vynutit. Myslím, že pokud to pochopí, tak ke konfliktu nedojde, protože Číňané jsou agresivní, ale ne šílení, aspoň ne současná skupina jejich lídrů. Takže AUKUS je velmi vítaný, protože je to pohyb směrem k nakreslení linií a ukázka, že jsme schopni si je vynutit.

Myslíte, že toto spojení mezi zeměmi anglosféry vydrží? Protože jsme mohli vidět, že za koronaviru Austrálie a Nový Zéland přijaly v podstatě asijský způsob boje s ním. Nesvědčí to o něčem? A v USA roste hispánská populace, která mluví španělsky a je katolická. Změní to něco?

Bennett: Myslím, že jde o nadhodnocení pár krátkodobých trendů. Rozdíly, které vyplynuly kvůli koronaviru, jsou situační. Dlouhodobé institucionální spojení jsou naprosto neporušená. Jsou tu statisíce jednotlivých propojení na úrovni zemí, výborů, organizací a firem. To je ten pravý zvláštní vztah. Není to o osobních vztazích mezi lidmi na vrcholu. Celý život jsem pracoval v leteckém průmyslu, několik let na Vaderbergově letecké základně na vesmírných projektech. Tam jsme měli razítko, které se často používá na amerických leteckých základnách na důvěrných dokumentech. Bylo na něm napsáno „Žádná cizina s výjimkou Británie“. To je zvláštní vztah, ne co dělají dva lidé na vrcholu. Je to dlouhodobé. Institucionální fóra zmizí a budou nahrazena, modifikována, ale pocit, že je potřena spolupracovat, nezmizí.

A co se týče Hispánců?

Bennett: Jednou jsem pracoval jako technický zaměstnanec pro komunitu proti chudobě v Rose v Kalifornii. Šlo o federálně financovanou organizaci ve velmi hispánské komunitě. Jednou nám řekli, že ministerstvo zahraničí k nám posílá návštěvníka z Paraguaye, aby se na to podíval, ale nemluvil anglicky. Takže za mnou přišli, jestli bych ho nemohl provést. Řekl jsem, že moje španělština není úplně perfektní, proč to neudělá jeden z nich, a to byli všechno hispánští chlapíci. A oni řekli: Nikdo z nás nemluví španělsky. Takže Hispánci se asimilují docela hodně. Politický pozorovatel Michael Barone, který je sám italsko-amerického původu a má velmi dobré skóre, co s týče předpovědí, si myslí, že v 21. století Mexičané budou noví Italové a Indové noví Židé, a to v tom smyslu, že již nyní se asimilují do těch zaměstnání a pozic, které zaujaly předešlé populace, když uspěly v Americe. S tím plně souhlasím.

Ponorka Australského královského námořnictva. Sydney 2016. - Foto: Profimedia.cz