Samostatná Česká republika má za sebou čtvrt století samostatné existence, Československo je už pětadvacet let passé. Bilancování se nese v duchu spíš smířlivém – jsou pro to dobré důvody. Mnohé z chmurných předpovědí, jež rozpadu společného státu předcházely, naštěstí zůstalo nenaplněno. Vztahy mezi Českem a Slovenskem jsou dobré, kontakty čilé i na té neoficiální úrovni. Rozdělení federace nevedlo k nějaké silné averzi. U příležitosti výročí si zatelefonovali premiéři obou zemí bývalé federace, byl to rozhovor mezi dvěma Slováky, ani vyhranění kritici Andreje Babiše v Česku nehrají s kartou jeho původu – bylo by to taky pomýlené a hloupé.

Nástupnické státy někdejší federace se za ty roky nějak obhájily, byly přijaty světem i vlastními obyvateli, na zaniknuvší Československo dnes lidé především starších generací sice vzpomínají s občasnou nostalgií, neznamená to ale, že by existovala nějaká reálná vůle společný stát obnovovat, taky by to sotva mohlo mít nějaký praktický význam.

Stejně jako se ukázaly mylné katastrofické úvahy, potvrdila se mylnost jedné v Česku docela rozšířené představy. Rozdělení státu mělo Čechy jaksi nastartovat, zbaveni slovenské „zátěže“, té „koule na noze“, se měli přibližovat Západu tempem uhánějícího rychlíku. Nestalo se, i když lidé představu českého premiantství, v níž byli utvrzováni také tehdejší Klausovou vládní garniturou, s jakousi samozřejmostí sdíleli. Nakonec se ale ten očekávaný český zázrak nekonal, politický vývoj v Česku a Slovensku se ubírá v mnohém podobnými peripetiemi, střídají se období, v nichž jedni závidí druhým.

Za časů mečiarismu demokraticky smýšlející Slováci vzhlíželi ke svobodnějším českým poměrům, dnes část zdejší veřejnosti závidí Slovákům vlídného prezidenta Kisku. Také čas na koketování s autoritářstvím nastal i na české straně, nezdá se, že by mu zdejší demokratické síly byly schopny čelit, měly na to aspoň dost energie. Jistě, pád mečiarismu také přišel až po několika letech, český příklon k vládě pevné ruky a jednoho muže ale přichází v o dost nepříznivějším mezinárodním kontextu. Neopodstatněná představa Čechů jako premiantů přežívá ještě dnes – navzdory historické zkušenosti.

Může se projevovat i jaksi inverzním způsobem, v rozšířeném obraze Čechů jako úžasného lidu, který nezaslouženě trpí pod knutou té nejhorší politické vrstvy na světě, stačí ji odstranit, začít makat a bude líp, pokud ne rovnou nejlépe. V zaujatosti, s jakou připisují vlastní problémy působení vnějších sil. Premianti, kterým pořád někdo cizí hází klacky pod nohy. Setrvalá česká iluze, dost neužitečná, nefunguje ani jako placebo.