Na Kavkaze již týden zuří regulérní válka. Stovky mrtvých a zraněných, civilisté v krytech, to vše se odehrává mimo zájem světových medií, která se většinou obtěžují jen menšími zprávami mimo přední stránky a homepage. Roku 2020 zásadní události rozhodně nechyběly, přesto se možná jedná o jednu z nejzásadnějších.

To, že se konfliktu mezi Arménií, která brání etnicky arménskou autonomní a mezinárodně neuznávanou Republiku Arcach, a Ázerbájdžánem nevěnuje přílišná pozornost, se nelze příliš divit. Velmi se zde hodí slova Nevilla Chamberlaina, která kdysi použil o sudetské krizi. Tehdy prohlásil, že se „jedná o spor ve vzdálené zemi mezi lidmi, o nichž nic nevíme“. Pravdou je, že pozadí konfliktu je velmi složité a jeho výsledek nás zřejmě zásadně neovlivní. Zprávy o počtu zraněných a mrtvých jsou hrozné a děsivé, ale kdo nakonec ovládá Náhorní Karabach, na kterém se rozkládá Arcach, je většině Evropanů nejspíše dost jedno.

O něco znepokojivější je možné soupeření regionálních velmocí. Turecko podporuje Ázerbájdžán, Rusko dosti zdrženlivě vyjadřuje podporu Arménii. Přímý střet ale nejspíše nehrozí, Moskva se na to příliš netváří. Naopak se přidala k výzvám ostatních mocností ohledně uklidnění situace.

Hlavní důvody, proč bychom měli věnovat pozornost událostem na Kavkaze, jsou ryze vojenské. Několik posledních let, nejpozději od začátku ukrajinské krize v roce 2014, slýcháme, že konvenční války jsou minulostí. Budoucí hybridní konflikty budou vedeny pomocí dezinformací na internetu, kyberbojovníky, neoznačenými speciálními jednotkami nebo skrze milice a žoldáky.

Válka v Karabachu tomu naprosto neodpovídá. Zde proti sobě stojí dvě regulérní armády, které se odstřelují dělostřelectvem, vysílají tanky, muži se krčí v zákopech, jsou povoláváni odvedenci a podobně.

Přesto válčení má jeden rys, který zaujal experty po celém světě a naznačuje vývoj budoucího válčení. Arménsko-ázerbájdžánské soupeření tak přirovnávají například k rusko-japonské válce v roce 1904, která jasně demonstrovala konec rychlých manévrovacích válek 19. století s relativně málo oběťmi a naznačila sílu zákopů bráněných kulomety. Pár tehdejších pozorovatelů na základě této zkušenosti varovalo, že budoucí velká válka se stane krvavým patem v zákopech. O deset let později jim historie dala za pravdu.

V případě Karabachu novou zlomovou taktikou je nasazení dronů. Tanky dlouho byly nedílnou součástí všech armád, považovány za zásadní k vítězství, zvláště tam, kde terén umožňoval jejich masivní nasazení. Tanky tak hrály důležitou roli ve druhé světové válce, zvláště při počátečním bleskovém tažení Němců, při šestidenní válce, kdy se izraelské tanky převalily přes Sinaj, nebo při operaci Pouštní bouře, kdy rychle vyřídily Saddáma Husajna. Jenže na Kavkaze se zdá, že Ázerbájdžáncům se daří likvidovat arménské tanky a další pancéřová vozidla ve velkém měřítku pomocí tureckých dronů Bayraktar TB a izraelských „sebevražedných dronů“ Harop.

Samozřejmě nic z toho není úplně nové. Nutnost převahy na obloze je známá minimálně od druhé světové války. Američané používají drony k cílené likvidaci nepřátel jíž téměř třicet let. Rozdíl je v tom, že předtím si silné a technologicky vyspělé letectvo mohlo dovolit jen pár zemí. Díky novým, relativně levným dronům si účinné letectvo může dovolit i taková země, jako je Ázerbájdžán, což zásadně mění poměr sil. Tanky nezmizí, ale novým králem bojiště se může stát dron.

Budoucnost války tak nejspíše nepředstavuje tisíce kilometrů vzdálený člověk za počítačem, který vám pošle řetězový e-mail, ale tisíce kilometrů vzdálený člověk za počítačem, který vám pošle oknem raketu.