Václav Havel jednou na otázku (položil mu ji pisatel tohoto textu), zda někdy neměl v úmyslu napsat román, odpověděl, že na to občas myslel, ale ani ne tak na román, spíš na nějakou novelu, do níž se ale nikdy nepustil. Vysvětloval to tak, že aby člověk napsal větší prózu, musí ho psaní velmi bavit, a on není ten, jak řekl, šťastný případ. A dodal: „Dost nerad usedám nad prázdnou stránkou, mám hrůzu z každého začátku, odkládám to, různě od toho unikám.“ A skutečně v díle jinak docela rozsáhlém chybí delší text, který by bylo možné považovat za prózu, tedy text s nějakým rysem příběhu a fabulace, i když třeba by to byla fabulace vycházející z vlastního prožitku. Nejrozsáhlejší nedramatické (nedivadelní) texty jsou eseje (Moc bezmocných) a pak Dopisy Olze, tedy opět spíš eseje či meditace a úvahy „nevýpravného“ druhu.

A přece něco takového jako „novelu“, i když novelu zvláštního charakteru, Havel napsal, a když ji teď člověk čte, zažívá to, co mu právě dobré prozaické dílo, třeba právě novela, poskytuje. Tedy chvíle intenzivního zážitku spojeného s pronikáním do nějaké životní peripetie, jež má schopnost dotknout se čtenářova citu i intelektu. Jinými slovy: že se člověk začte a ani nedutá… Jako při četbě zvláštní „reportáže“, které, protože jí autor nestačil dát název, dali editoři jméno podle toho, že vlastně „není“, že je ztracená: Někam jsem to ukryl.

Existence takové novely byla celá léta, vlastně od začátku, utajená, nebo možná i sporná, nebo slovy editora knihy Michaela Žantovského „mytická“. Existovala jen ve formě pověsti, něčeho, co má údajně existovat, ale nikdo to asi nečetl, ba nikdo vlastně nevěděl, jestli opravdu existuje, není-li to, když se o ní Havel zmínil, nadsázka či mystifikace. Ta zmínka o „stostránkové reportáži“ totiž zazní, ovšem jen krátce, v Dálkovém výslechu, rozhovoru s Karlem Hvížďalou z roku 1986, když Havel mluví o tom, že ji „někam ukryl“, ale „už dávno nevím, kde je, třeba ji někdy najdu“. Za Havlova života se text nenašel, možná po něm nepátral ani autor, což se mohlo jevit i docela zvláštní, neboť Havel byl pedant a své věci měl rád v pořádku. Mohlo se tudíž i mít za to, že možná ani takový text nikdy neexistoval. Anebo, což se jeví i jako pravděpodobné, za tím nezájmem ho z úkrytu vyjmout mohly být důvody čistě osobní, tedy nechuť se k textu vracet, neboť by to znamenalo jitřit rány, které už byly dávno zahojené – nebo třeba také úplně ne. Text však nezmizel, před pár lety jej objevil v pozůstalosti Havlova blízkého přítele, překladatele Zdeňka Urbánka, jeho vnuk David Dušek a nedávno vyšel knižně, doplněn texty Davida Duška, Anny Freimannové, Pavla Blažka a Michaela Žantovského.

Zmínka o někam ukrytém textu zazní v Dálkovém výslechu v pasáži, kde Havel mluví o vzniku Charty, respektive o svém prvním věznění od ledna 1977 do dubna 1977 a o tom, co bylo poté. Ten půlrok má v Havlově životě mimořádný význam. Dalo by se říct, že to byly měsíce životního obratu, kdy se dosavadní dráha tehdy jednačtyřicetiletého muže mohla zlomit tím či oním směrem: mohlo se také stát, že z vězení mohl vyjít jiný člověk než ten, který pak sehraje v dalších letech svou „historickou“ roli. Vězení ho mohlo hned na začátku „vážného disidentského života“ zlomit, nebo na něj vrhnout takovou „deku“, ze které by se pak již nevymotal.

Ta věc sama o sobě není neznámá. Pokud ji člověk nezažil v roce 1977 přímo, aniž ovšem tehdy mohl zcela tušit, o co vlastně šlo, pak o ní četl právě v Dálkovému výslechu a potom v seriózních havlovských životopisech, kde je probírána v kapitolách, které se příkladně jmenují Zkouška (Jiří Suk), Chyba (Michael Žantovský) nebo Pakt s ďáblem, Zhanobení či Kocovina (Daniel Kaiser). Jde v nich totiž o to, že Havel zažil něco, o čemž pak mluvil jako o otřesu a jako o něčem, co vedlo k tomu, že právě v tom ztraceném textu o tom napsal, že v „okamžiku svého návratu z vězení se – poprvé ve svém životě – stal podezřelý z toho, že jsem morálně selhal“.

Havel byl po zveřejnění prohlášení Charty 77, které bylo víceméně jeho dítětem, ve vězení poprvé. Zatkli ho 14. ledna, vazbu v Ruzyni nesnášel právě nejlépe, byl izolovaný, v depresích, estébáci na něj připravili docela rafinovanou hru – a tak selhal… Žádný z životopisců to sice tak nenazval, těžko ale obejít skutečnost, že Havel přistoupil na hru, o níž se domníval, že ji uhraje, ale ona si místo toho zahrála s ním. V obavě, že jeho vězení bude delší, než vydrží, napsal nejprve z vlastní vůle (otázka je, zda ve vězení lze něco podniknout z vlastní vůle) dopis prokurátorovi, v němž požádal o propuštění, přičemž nabídl, že se „vyvaruje jednání, které by mohlo být považováno za trestné“. Domníval se, že je to natolik gumová formulace, že s ní nic neztratí. Tato nabídka byla okamžitě estébáky chycena za pačesy jako příležitost dostat Havla tam, kam potřebovali. Znemožnit ho před přáteli i před tou částí veřejnosti, která k Havlovi cítila sympatie, ba i před tou, která na jeho straně nestála, a zároveň ho opravdu „normalizovat“. Estébáci ho chvíli nechají smažit, pak nabídku naoko odmítnou, pak navrhnou, ať své návrhy konkretizuje. Havel, už dost nalomený a zmáčknutý, na plán přistupuje a je dokonce ochoten slíbit, že se přestane v Chartě angažovat a vrátí se k profesi soukromého spisovatele, ba složí funkci mluvčího Charty. To přinese své ovoce: 20. května 1977 je z vazby propuštěn, načež ČTK vydává zprávu. Ta sice poněkud překrouceně, ale přece jen de facto správně zopakuje, co Havel slíbil. Druhý den to vyjde v Rudém právu s titulkem Dopis Václava Havla Generální prokuratuře. Mimo jiné tam stojí, že si Havel „uvědomil, že československé zákony mu dávají dostatek možností k vyjádření názorů a že existují konstruktivnější způsoby, jak je uplatnit“. Byl to nesmysl, a pokud něco takového Havel „slíbil“, tak to samozřejmě byla hra „na falešné vyjednávání“, které nebylo myšleno ani z jedné strany vážně. Ale zcela popřít to nemohl. Věděl hned, že to byla strašná chyba, že jim svou představou, že s nimi může uhrát partii, přihrál na smeč. Ale už se stalo. Cítí se zostuzen, ale přitom je mu jasné, že si za to může sám. Jak napíše v té „reportáži“: „Manévroval jsem, a přitom jsem chtěl prokurátorovi i sobě zanechat iluzi, že nemanévruji. Chtěl jsem prostě být za každou cenu hezký.“

Tu „reportáž“, která ovšem může být nazvána i novelou, sepíše někdy na podzim 1977. Z dochovaného náčrtku vyplývá, že Havel myslel na celou knihu, která by se zabývala počátkem Charty a která by sestávala ze čtyř kapitol „příběhu“ roku 1977, Předehry, Věznění, Vyšetřování a nakonec analýzy „jeho story“, tedy onoho selhání. Do toho měly snad být vloženy úvahy jiných autorů o Chartě a jejím smyslu. Svou část Havel napsal, pak ji tedy „někam ukryl“. To ukrytí mělo praktické důvody (strach před zabavením), ale možná i důvody jaksi hlubší a osobnější.

Podstatou příběhu, který Havel ve své biografické novele líčí, je to totiž setkání s mocí. Tato moc je sice běžný policejní aparát totalitního státu, ale člověk, který je do něj vtažený, si začne všímat jeho absurdních, přitom docela dobře zaběhaných mechanismů. Je mu odporný, ale zároveň ho něčím fascinuje. Nejdříve je na něj i trochu zvědavý. Tak, jak je zvyklý, jej začne analyzovat a začne se snažit do něj vniknout, aby jej mohl popsat a sehrát s ním partii. Popisuje estébáky, všímá si jejich metod, uvažuje nad jejich motivacemi. Podrobně, a také svým způsobem zábavně, se zabývá svými pocity a prožitky, snad i myšlenkou, že se to jednou bude někomu hodit. Trochu si snad i hraje na Fučíka… Postupně se však do toho typicky havlovsky precizního a deskriptivního popisu vězeňsko-estébáckého mechanismu začíná dostávat jeho drama a líčení nabývá zvláštního charakteru. Aniž do vyprávění vstupuje nějaká mystika, dostavuje se stále víc pocit, že to, co ve vězení zažíval, má osudový charakter. Tím osudem je pokus o pakt, který je založen na lsti. Sepisuje smlouvu, z podstaty nerovnou. Takové smlouvy nabízí kdo? Ďábel! Havel je sice racionalista, ale cosi jako existenci moderního fízláckého Ďábla nemůže vyloučit. Dokonce se mu o něm zdá, zachvacují ho pocity, že se ho dotkl, že je v jeho sevření. V té chvíli se mu ohlašuje i tím, že ho napadá námět na novou hru: tady se rodí osnova Pokoušení, které napíše až po dalším věznění.

To už bude dění z roku 1977 minulostí. A také otřes a propad, který zažije s pocitem, jak hluboce zklamal ani ne tak před druhými, ale hlavně v sobě. S takovým pocitem sepisuje tu niternou obhajobu, pak někam ukrytou. Další, podstatně delší věznění na něj čeká od května 1979. Je skoro čtyřleté, ale tam už žádnou poníženou supliku nenapíše. Ve věci paktu s ďáblem je dostatečně poučen.

Václav Havel: Někam jsem to ukryl. Zápisky 77. Uspořádal Michael Žantovský. Vydala Knihovna Václava Havla, Praha, 330 str.