Na západním pobřeží největšího ostrova světa se ve slunečních paprscích blyští originální objekt připomínající sochu z ledu. Pavilon vyskládaný z ručně vyrobených skleněných cihel chce být poctou inuitské kultuře i orientačním bodem v liduprázdné krajině.

Těšit se a těžit

Na území Grónska najdeme dnes už jen několik málo posledních historických vesnic a osad se stálými obyvateli. V důsledku rozvoje rybářského průmyslu i politiky Dánska, jehož je ostrov autonomní součástí, totiž postupně docházelo k přesídlování vesničanů do měst a větších osad, především do hlavního města Nuuk. To vedlo k vytvoření mnoha vylidněných osad duchů, které jsou po odchodu svých obyvatel vydány napospas drsnému místnímu klimatu. Jednu z mála trvale osídlených vesnic představuje osada Sarfannguit, ležící na východním výběžku stejnojmenného ostrova, na který se dostanete pouze vzduchem nebo po jednom ze dvou fjordů. Asi stovka dnešních obyvatel vesnice se může několik posledních let těšit (a ekonomicky těžit) z mezinárodní pozornosti, které se tomuto odlehlému místu dostává. Roku 2010 tu byla instalována vůbec první větrná turbína v celém Grónsku, o osm let později došlo k zápisu této části ostrova na seznam UNESCO. Titul světového kulturního dědictví získalo území Aasivissuit-Nipisat coby historická lovecká oblast Inuitů, kde jsou cenná archeologická naleziště. Sarfannguit je přitom jedinou osadou v této chráněné krajině a právě u ní byla realizována jedna pozoruhodná instalace, která zaujme jak svou podobou, tak i příběhem a významem.

Pavilon nazvaný Qaammat (v grónštině „měsíc“) je co do rozměrů poměrně malý objekt, který je však díky svému umístění viditelný z velké dálky, takže se z něj stává praktický orientační bod, tak jak v severských zemích k tomuto účelu slouží kamenné mohyly. Návrh pavilonu vypracoval původem švédský architekt Konstantin Ikonomidis, jehož tvorba balancuje na pomezí umění, architektury a vědeckého zkoumání. Svůj zájem soustřeďuje zároveň speciálně na lokality s extrémními teplotami, pro které hledá nová řešení, jak čelit konkrétním výzvám. Každý projekt začíná zevrubnou analýzou, aby pochopil lokální specifika dané krajiny i kultury. V Grónsku pracovně pobýval už druhým rokem, když jej zástupci UNESCO oslovili ke spolupráci v souvislosti se zápisem lokality Aasivissuit-Nipisat na seznam světového kulturního dědictví. Cílem bylo vytvořit instalaci oslavující (a popularizující) kulturu místních obyvatel a jejich znalosti o životním prostředí.

Odraz mytologie

Velkou snahou architekta Ikonomidise bylo, aby se s projektem identifikovali také místní, takže s nimi začal celou záležitost diskutovat už od prvních obhlídek lokality, kterou vybrali společnými silami. Obyvatel osady Sarfannguit se dotazoval na jejich vztah k místu i přírodě obecně a na základě studia zdejších stavebních tradic navrhl výsledný pavilon. „Je tu patrný respekt, citlivost, ale i pocit zranitelnosti. To vše zahrnuje místní mytologie. Napadlo mě použít sklo. Vypadá jako led, má v sobě tu citlivost i zranitelnost a současně vhodně kontrastuje se skalami. Také tím pochopitelně získáte efekt zrcadlení, hru se světlem. Byla to prostě výhra po všech stránkách,“ svěřil se architekt Konstantin Ikonomidis magazínu Wallpaper.

Pavilon je tvořen dvěma zakřivenými stěnami ze speciálních, na míru vyrobených skleněných cihel, které jsou připevněny do skály pomocí kamenných kotev. Zatímco tento způsob kotvení odpovídá tradičnímu řešení výstavby místních domů, na vývoji materiálu i samotném zpracování konstrukce spolupracovali také vědci z Technické univerzity v Delftu. A protože prvotní rozpočet byl značně nízký, na vybudování pavilonu se podílelo hned několik zainteresovaných stran včetně samotných výrobců jeho jednotlivých komponentů. Pavilon má ambici k sobě přitahovat mnoho (na grónské podmínky desítky až stovky) návštěvníků ročně, protože jeho umístění bylo vybráno i s ohledem na plánovanou turistickou trasu, která bude rozšířením slavné trasy Arctic Circle Trail. Osada Sarfannguit má tudíž nakročeno k ještě dlouhé existenci.