O minulosti, současnosti a budoucnosti českého skautingu

Zkušenost s totalitou je naše největší výhoda

O minulosti, současnosti a budoucnosti českého skautingu
Zkušenost s totalitou je naše největší výhoda

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Dne 18. března český skauting překonal dosavadní rekord v nepřerušené délce povoleného fungování ve své historii (10 699 dní). Junák má nyní přes 64 tisíc členů, nejvíc od sametové revoluce. Ve velkých městech jsou oddíly přeplněné a je téměř nemožné do nich umístit dítě. Podle všech měřítek čeští skauti prožívají své nejlepší období. O tom, zda je to opravdu zlatá éra českého skautingu, jaké jsou její kořeny a kam směřuje, přišli do Salonu Týdeníku Echo debatovat čtyři aktivní skauti: Miloš Říha (Šípek), ředitel Skautského institutu, Vendula Bušková (Véňa), místonáčelní Junáka, Martin Štěrba (Agi), poradce pražského primátora pro on-line komunikaci, a Vojtěch Zelenka, starosta Prahy 22.

Prožívá český skauting své nejlepší období?

Bušková: Myslím, že určitě jo. Ta čísla jsou jasná. V roce 1990 se už na něco navazovalo, takže ta doba umožňuje velký rozvoj a určitě to je zlatá éra. 

Štěrba: V posledních letech je ten nárůst skoro raketový. Je to skoro tři až čtyři tisíce dětí ročně. Z mého pohledu je to také zlatá éra. Nebo začínáme novou zlatou éru. Nová dvacátá léta minulého století, kdy skauting byl na vzestupu stejně jako dnes.

Říha: Mně přijde hodně důležité vnímat ten nárůst v širším kontextu. Protože to nám ho může pomoct nějak zachytit a vlastně ještě umocnit. Podle mě je na tom nárůstu důležité pochopit, že má objektivní demografické příčiny. Když to člověk začne počítat, zjistí, že žijeme v čase, kdy lidi, kteří začali skautovat v 90. letech, tak zaprvé zůstávají registrovaní v Junáku, protože z výzkumů víme, že pro 97 % lidí je zkušenost se skautingem velice pozitivní. Ti dospělí, pokud jim dokážeme nabídnout uplatnění, mají tendenci zůstat registrovaní. Druhý aspekt je, že ti lidé dorůstají do věku, kdy mají sami děti a ty děti jsou už v tomhle věku, kdy je dávají do Skautu, tyhle děti mají kamarády, kterým vyprávějí o skautingu. Třetí důležitý princip je, že minimálně do roku 2030 budeme žít ve společnosti, která z demografického hlediska má předpoklady růst. Pořád budou dorůstat nějaké silné ročníky. Toto všechno se potkává. Kdyby se to všechno sečetlo, tak Junák má v horizontu dalších pěti až deseti let potenciál mít až sto tisíc členů. A otázka bude znít, co může udělat pro to, aby ten svůj potenciál naplnil.

Jak se změnilo vnímání skautů ve většinové společnosti? Pamatuji si, jak jsme jeli na výpravu a cestující se nám ve vlaku smáli, že jsme jak pionýři či Hitlerjugend.

Říha: Myslím, že je tam jeden důležitý aspekt, totiž že se ta instituce jeví navenek jako uzavřená. Na jednu stranu o sobě vypráví nějaký pozitivní příběh, děláme zajímavé věci, ale myslím si, že se pořád jeví jako organizace, která je velmi uzavřená do sebe. Kdybych to měl vzít nějakou metaforou, tak si myslím, že v té identitě je pořád něco, co tam vzniklo totalitou, jako kdybychom stáli v kruhu kolem ohně a drželi se za ramena a tak se trochu rozhlíželi kolem, ale pořád jako bychom měli pocti, že musíme tu organizaci zachránit. Možná nyní přichází čas, kdy je potřeba přemýšlet o tom, že se v tom kruhu víc otočíme.

Štěrba: Nám se za posledních třicet let podařilo konečně dospět u rodičů k tomu, že si nemyslí, že skauting rovná se pálení ohňů v lese, že tady jsou i nějaké jiné hodnoty a že se tam děti naučí mnohem víc než rozdělat oheň za deště, což je podle mě taky důležité, ale není to úplně to nejdůležitější.

Český skauting byl během svého fungování třikrát zakázán a třikrát obnoven. Jak se to podepisuje na jeho dnešním působení?

Říha:  Totalitní zkušenost je pro naši organizaci velmi hodnotná. To, že organizace byla vystavena nějakému velkému tlaku, znamená, že v něčem mohla selhávat, ale dohromady velmi uspěla. Dnes je nepochybně spjatá s demokratickými hodnotami svobody. To samozřejmě tu organizaci taky situuje někam jinam. V momentu, kdy jsme prožili posledních třicet let ve světě, ze kterého se politika trošku vytratila. Neřešily se žádné velké problémy, byly to debaty o tom, jak vysoké budou daně. Najednou jsou tu lidé, kteří začali hlásat Postavme plot na hranicích a tím zachráníme naši svobodu. Nebo noviny plné obrázků mrtvých dětí, které umírají, protože Evropa není schopná reagovat na problémy a dělá se z toho velké politikum. Najednou i taková organizace jako Junák, která je apolitická, k některým takovým věcem může dost těžko mlčet, protože má nějaký druh totalitní zkušenosti a v momentu, kdy začne mlčet, přestane být autentická. Je to velká hodnota.

Štěrba: Je možná otázka, k čemu se má Junák jako takový vyjadřovat. Jestli se má vyjadřovat ke každé aktivitě, která se děje a je trošku politická. Šedesát pět tisíc členů, šedesát pět tisíc názorů. Tam bych byl trošku opatrný, k čemu se máme nebo nemáme vyjadřovat. 

Zelenka: Já si myslím, že je dobře, že se ty věci přenášejí a že mladí lidé si uvědomují, že skauting nebyla samozřejmost.

Štěrba: Uvedu příklad. Mně když bylo třináct, tak u nás byla na středisku diskuse a ten starší skaut vyprávěl, jak byl v 50. letech zavřený a musel pracovat v lomu tady na Americe u Berouna. Teď shodou okolností jsem tam byl o víkendu a procházeli jsme to tam, a když si člověk představí, co tam ti lidé dělali, a jenom za to, že byli skauti, tak o tom mohl přemýšlet zase z úplně jiného pohledu.

Říha: Přijde mi, že paměť té organizace je jedna z jejích největších konkurenčních výhod na trhu volnočasových aktivit. Má to takovouto paměť, jejíž se můžeš stát součástí. Dost možná jako organizace bychom si to měli uvědomovat nebo pojmenovat.

Štěrba: Historie skautingu a historie demokratického Československa, schválně říkám demokratického, se vlastně prolíná. Vezměme si, že Tomáš Garrigue Masaryk byl protektorem skautingu, Edvard Beneš byl starostou, pak dlouho nic, až po sametové revoluci nastoupil na Hrad Václav Havel, který měl skautskou zkušenost taky.

Člověk musí té značce dostát. - Foto: Jan Zatorsky

Jaké jsou další myšlenkové nebo hodnotové základy českého skautingu? Jsou to Svojsík s Foglarem?

Říha: Já jsem foglarovky zbožňoval. Podle mě Foglar ve své době dokázal jednu věc – nějakým způsobem v uměleckém žánru vytvořit autentickou představu o tom, jak funguje skautský oddíl. Takový umělecký formát nemůže nahradit to, že vydáváme stezky (skautské příručky, pozn. red.), kde jsou ty věci popsané, ale nevyprávějí reálný život. Foglar dokázal odvyprávět reálný život skautského oddílu. Sice trochu idealizovaný, ale i tak reálný.

Zelenka: On to možná nalinkoval.

Říha: Zcela jistě, nebýt Foglara, tak dneska třeba není součástí kultury, že děláme táborové hry. On jednoznačně tu kulturu výrazně ovlivnil.

Zelenka: Jistě se dá na to odkazovat, ale já jsem třeba člověk, který v životě žádnou foglarovku nepřečetl, a přitom dělám věci, které jsou tam napsané.

Štěrba: Vezměme si, že od Foglara pochází krabička poslední záchrany, kterou skauti používají zcela běžně, ale málokdo třeba dneska ví, že je to od něho. Chata v jezerní kotlině nebo Hoši od Bobří řeky jsou příběhy možná idealistické nebo trošku naivní, přesto si ale myslím, že ta Foglarova stopa v českém skautingu je neodmyslitelná. Pořád bych řekl, že celá řada dětí si spojí skauting spíš s Foglarem než se Svojsíkem, kterého viděli maximálně někde na obraze.

A co světový skauting? Jak vnímá českou odnož?

Bušková: Myslím si, že určitě vidí náš růst, je pro ně fascinující. Opravdu celosvětově fenomenální.

Štěrba: Nejvíc rostoucí organizace na světě je britská organizace a my. Procentuálně, samozřejmě.

Bušková: Jsou to organizace, se kterými se to těžko porovnává, ale třeba v Evropě, odkud mám zkušenost třicet let starou, se to, doufám, nezměnilo. Ale já jsem paradoxně dřív než na svém skautském táboře byla na výměnném táboře ve Švýcarsku, a přestože jsme ještě nezažili svůj skautský tábor, tak jsme u některých cítili, že to není v pořádku. Byli jsme vyjukaní, bylo nám deset. My přece jenom táboříme ve volné přírodě, co nejdéle, někde třeba na samotě. Tam se tábořilo na větší louce na kraji vesnice. Oheň mohl být jednou za tábor a jen dopředu nahlášený. Tady je přístup ke krajině ještě velmi benevolentní ve srovnání se Západem. V tom jsme hodně výjimeční. Vlastně ten náš zákon nám také říká, že ne všechno můžeme, ale pořád to jde.

Štěrba: Tábornická kultura v rámci českého nebo středoevropského skautingu je úplně jiná než u západních států nebo v Americe.

Jsou nějaké tlaky nebo nebezpečí, že by se to mohlo změnit, že bychom se víc přiblížili k západnímu skautingu?

Zelenka: Toho se opravdu děsím. Někde jsem viděl americké stezky, kde je popsáno, jak držet sekeru, ale nenechají tě s ní sekat. Jezdím na pět dní na tábor s předškoláky, takzvanými benjamínky. Tak tam si tyhle věci zkoušejí takhle malé děti. My je hlídáme, ale ony ty věci fyzicky dělají. Zkusí si dřevo naštípat a nasekat. Což si třeba trestněprávně pro vedoucí nedokážu někde na Západě vůbec představit. 

Říha: U nás se asi mění trend, kolik času děti v přírodě tráví. Chtělo by to nějakou statistiku, kolik času se vlastně tráví na táboře. V 90. letech ještě bylo běžné trávit tři čtyři týdny. Dneska bych čekal průměr na dvou týdnech. Mění se, na jak dlouho rodiče děti pustí, možná i představa v Junáku, na jak dlouho se dá někam jet.

Zelenka: Logicky, jestli budeme nadále součástí západního světa, tak bude tohle hrozně těžké udržet. Aby to nedevalvovalo k tomu americkému typu. Už dneska jsou oddíly, které jedou spíš na chatu. Je to pohodlí. Jedou na základnu, u které postaví pár stanů. To už vlastně taky není klasické pojetí tábora. V tomhle já vnímám to riziko, že organizace bude devalvovat. A je důležité si to nadefinovat a říkat vedoucím, že táboření je to, v čem byl náš skauting tak úspěšný.

Říha: Mám pár kamarádů z jiných skautských organizací. Jednoho z organizace Skauti Evropy. Ta česká odnož vznikla z toho, že říkali, že Junák je vlastně už zhýčkaný. Oni jezdí na měsíční tábory, stlučou vor a jedou na něm. Možná ta úvaha, jestli se z Junáka nemůže vytrácet důraz na táboření jako na nějaký základní princip, je asi relevantní.

Lidí, kteří jsou v nějakých vrcholných pozicích a hlásí se ke skautingu, je dnes mnoho. Existuje něco jako skautská lobby?

Zelenka: Já bych řekl, že ano.

Štěrba: Když někam přijdu, vždycky jsou tam nějací skauti. Když si vezmu, kolik je skautů nebo bývalých skautů jen v kanceláři primátora, tak je to minimálně půlka. Když jsme zakládali v rámci skupiny Mall Group novou internetovou televizi, tak také polovina lidí, co tam byla, byli buď současní, nebo bývalí skauti.

Zelenka: Já mám v sedmičlenné radě městské části čtyři skauty.

Štěrba: Před lety jsme dělali Obrok (festival pro starší skauty, pozn. red.) v Liberci a já tam přijel na jednání s technickým náměstkem a potřeboval jsem od něj nějaké věci. Říkal, že také chodil do Skauta, že v devadesátkách to obnovoval. Já mu říkal, tohle a tohle potřebuji. On na to, že tohle půjde, tohle nepůjde a kolik byste chtěli peněz. Já říkám, že tak sto tisíc. On říká, tolik nemáme, ale když dá primátor tolik, my tolik, tak to potom nějak složíme. Celá ta schůzka i s cestou do Liberce a zpátky trvala dvě hodiny. Velmi úspěšné jednání. Řekl: To zařídíme, zítra si zavoláme. Tak to mi přijde vlastně super.

Říha: Já si myslím, že to je potřeba říct, že to není jako skautská lobby ve smyslu nějaké promyšlené sítě, která táhne za nějakým promyšleným cílem. Co je potřeba vyzdvihnout, není ta možnost, že můžeš někomu zavolat. Jsou i skauti-politici, se kterými se názorově neshodnu, ale vím, že s nimi mohu vést dialog, který nebude dopředu založený na nějaké animozitě. Představa sítě, která prorůstá společností nějakým zednářským způsobem, je nesprávná.

Štěrba: Asi se shodneme na tom, že když jsou dva skauti na různých pozicích, tak to ulehčuje komunikaci. Není to úplně lobbing ve standardním slova smyslu.

Zelenka: Není potřeba toho člověka oťukávat, organizace představuje jistou garanci, že dotyčný není šíbr.

Říha: Mě v té politické rovině napadají situace, kdy organizace do politiky nějak vstupuje a je úspěšná. Třeba proto, že Junák je součástí České rady dětí a mládeže, tak jsou určitá témata, která se projednávají na politické úrovni. Tam jsou pro nás důležité třeba regulace ohledně pobytu v přírodě.

Bušková: Abychom mohli dál pálit ty ohně.

Říha: To už je lobby v klasičtějším pojetí lobby. Jeden příklad. Když jsme se bavili o blízkosti těch skautů, tak ve Skautském institutu se občas setkává něco, čemu se říká parlamentní oddíl, do kterého jsou pozvaní lidé, kteří prošli skautingem, z celého parlamentu a z různých stran. Setkají se a můžou si povídat o nějakém druhu legislativy, která se týká práce s dětmi a mládeží, aby se našel nějaký konsenzus bez ohledu na politickou příslušnost.

Bušková: To vyjádření, že vím že nebude problém se domluvit, bych modifikovala v to, že mám důvěru v toho člověka. Když vím, že tam bude skaut, tak vím, že dohlédne na férovost. Neznamená to automaticky, že já mám nějakou výhodu.

Říha: K tomu bych dodal, že na druhé straně to klade i větší nároky. Člověk musí té značce dostát.

 

12. dubna 2019