Viceguvernér ČNB Marek Mora o zelené politice

Kdo bude rozhodovat, co je zelené a udržitelné?

Viceguvernér ČNB Marek Mora o zelené politice
Kdo bude rozhodovat, co je zelené a udržitelné?

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Finančnictví se dostává především v Evropě pod obrovský tlak, aby podpořilo a zaplatilo zelenou revoluci. Aby obrovskou cenu, kterou bude stát, nějak sofistikovaně skrylo, rozprostřelo a přerozdělilo. Aby lidé neviděli, jak drahý je přechod k současným módním hitům jako elektroauta, větrné a solární elektrárny a další „zelené nápady“. Politici se právem obávají, že kdyby se zelené ceny přenesly přímo na peněženky lidí, vyvolalo by to obrovský odpor a společenské otřesy, jaké jsme před rokem viděli při demonstracích Žlutých vest v Paříži. Ty vypukly poté, co se vláda prezidenta Emmanuela Macrona rozhodla zdražit benzin novou uhlíkovou daní. Evropská komise proto přichází s plánem „zelených financí“, který má banky novou regulací a oceňováním rizika donutit, aby přednostně financovaly „zelené a udržitelné“ projekty a naopak potlačovaly ty, které se politicky onálepkují jako „špinavé“. Fakticky to z bank dělá neziskovky. Plán se pomalu rozjíždí už od roku 2016. Teď se o něm ale poprvé začíná vyjednávat na nejvyšší úrovni v rámci takzvaného trialogu mezi Evropským parlamentem, Evropskou komisí a Evropskou radou. Celý proces je rozjetý tak, že v něm nebude právo veta. Rozhodovat se bude většinovým hlasováním. Zároveň jsou centrální banky v rámci zatím stále ještě dobrovolné vlivové iniciativy Network for Greening the Financial System tlačeny, aby se staly regulátory zelených financí. Ani o jednom revolučním zeleném projektu se v Česku moc nepíše a nemluví. Politici toho o něm moc nevědí, takže bude velmi těžké v Evropě prosazovat naše zájmy. Jedním z mála, kdo velmi dobrý přehled má, je Česká národní banka. Její viceguvernér Marek Mora byl dlouho vysokým úředníkem Evropské komise. Takže na rozdíl od politiků, kterým zatím úplně nedošlo, co k nám z Bruselu míří, umí novou vlnu zelených regulací dobře rozebrat.

Co je cílem zelených financí?

Je to směr, který usiluje o to, aby se zboží a služby oceňovaly podle jejich „zelenosti“. Aby byly v jejich cenách zahrnuty úplně všechny dopady na společnost. Včetně všech dlouhodobých budoucích rizik. Autoři jsou přesvědčeni, že jedním z těch dopadů, který zatím stále není při určování rizika zohledněn, je dopad na životní prostředí. Uvedu známý konkrétní příklad. Odpůrci jaderné energetiky kromě toho, že jsou principiálně proti ní, protože je podle nich nebezpečná, zároveň tvrdí, že v cenách jaderné energie se neodrážejí náklady na konečné uskladnění jaderného paliva. Na to, co se děje v úplně poslední fázi s jaderným odpadem. Ten samý princip se dnes proponenti zelených financí snaží uplatnit do všech možných aktivit lidské činnosti. Aby se dohlédlo na všechny dopady, které jednotlivé druhy průmyslu nebo služeb mohou mít. A všechny se započítaly do ceny konkrétního zboží. A ty ceny včetně těch dopadů braly banky do úvahy, když počítají rizikovost různých oborů.

A kdo je schopen všechny ty dopady dohlédnout? To je úplná revoluce ve vyhodnocování rizika. Kdy do jeho výpočtu vstupuje snaha nějak formovat společnost, sociální inženýrství a ideologie.

To je teď jeden z velkých sporů, jestli skutečně do financí vstupuje sociální inženýrství a ideologie, nebo jestli na tom kus pravdy může být. Já myslím, že může.

Ale dosud nikdy nebyly banky tlačené regulací, aby financovaly společenské dobro. Třeba když se Evropa rozhodla budovat sociální stát, tak netlačila soukromé banky, aby tento její cíl platily. To je zásadní obrat.

Je to obrovská změna, která svět financí zásadně promění. Jenom nerozumím tomu, proč je tím trendem, který má finance úplně proměnit, jen riziko klimatické změny, zelenost a udržitelnost. Těch obrovských společenských trendů, které svět proměňují, je přece mnohem víc. Když si vezmete celou technologickou revoluci, digitalizaci, robotizaci, umělou inteligenci. To má také zásadní vliv na to, jak fungují finance. Na to, jak budou fungovat firmy a celé obory lidské činnosti. Také se tam najednou strašně rychle mění relativní ceny. Dnes vám třeba nějaká banka zaplatí investici do automobilky. A ta automobilka přitom ze všech těch důvodů, o kterých se bavíme, do deseti let vůbec nemusí existovat. A co já mám teď v roli regulátora finančního trhu té bance říkat? Banko, čti noviny, sleduj to a chovej se podle toho, jak se to riziko vyvíjí.

Stejně tak, jak politici tlačí banky do zelených financí, by je měli regulací tlačit k tomu, aby lidem z některých profesí, které jsou kvůli digitalizaci velmi ohrožené, už nedávali hypotéky. Nebo jim půjčovaly za vysoký úrok, protože jejich kariéra a profese nejsou perspektivní.

Přesně tak. Ale jak já dneska jako regulátor mám detailně říct, kdo je perspektivní a kdo ne? A nutit ten svůj názor regulací bankám? Chce to pokoru. Přiznání, že nevíme. Tušíme, že se něco mění, ale nevíme, jakým směrem se to přesně vyvine. Kromě změn klimatu a digitalizace je tady další obrovský globální trend. Nástup Číny. Roli západních ekonomik to jistě velmi ovlivní a promění. Všechno to bude mít nějaké dopady. Ale dnes je nejsme schopni dohlédnout. Nevím, co bych měl jako centrální bankéř dělat víc než říct těm bankám: Ano, určitě je tady nějaká nová struktura rizik. Určitě se budou nějak měnit ceny. Firmy, které financujete, se budou měnit. Ale nemohu jim sepsat návod, jak se to bude měnit a jak se tomu mají přizpůsobit. Já to totiž nevím.

My se tomu tak bráníme proto, že se jako centrální bankéři nechceme vůbec do těchto politických debat pouštět. - Foto: Jan Zatorsky

Regulátor by měl být zdrženlivý?

To je přesně náš postoj. Chceme být velmi zdrženliví. Ani se nechceme hlásit k tomu, že zrovna klima je největším společenským problémem, který by měl celé finance proměnit. Těch podobně silných vlivů je několik. My se musíme snažit chápat, jaký to má vliv nejen na nás jako regulátora, ale i na celou měnovou politiku. Sucho, povodně, dopady na ceny potravin. Jaký to celé má vliv na finanční stabilitu zemí. Na stabilitu bank a pojišťoven. Svět se pořád mění. Je to normální.

Tlak na zelené finance připomíná rok 1977, kdy se američtí politici rozhodli, že vlastnické bydlení je základní lidské právo, a přes Community Reinvestment Act donutili banky, aby dávaly hypotéky i lidem, kteří neměli práci, příjem ani majetek. Riziko se v systému dlouho maskovalo. Skončilo to výbuchem při finanční krizi roku 2008.

Snahy podřídit finančnictví politickým cílům nejsou nové. Když jsem byl někdy v roce 2000 na univerzitě v Lipsku, četl jsem si mraky studií Světové banky o biopalivech. Jak jsou důležitá a musíme je podporovat. Dnes, když se podíváte na studie Světové banky, tak píšou pravý opak. Jak škodí, zabírají zemědělskou půdu, zdražují potraviny. Nejsou efektivní. Copak já jako centrální bankéř mohu určovat, jestli je elektromobilita nebo fotovoltaika zelená? Já to prostě nevím. Dnes se spousta lidí tváří, že zelená je. Upozorňují nás, že není vyřešený jaderný odpad. Má ale někdo vyřešené, co se bude dělat s těmi fotovoltaickými panely za padesát let, až se budou sundávat ze střech? Víme, kam se to bude dávat? Co se bude dělat s těmi autobateriemi do elektromobilů, do nichž se dává kadmium?

Nikdo to do důsledku neumí spočítat?

Přesně tak. Souhlasím s tím, že máme dělat maximum pro to, abychom ty dopady spočítat dokázali. Třeba u elektromobilů se ale teď všichni tváří, jako by tam nebyly žádné nedořešené důsledky, které mohou mít obrovské náklady na finance i životní prostředí. Proto to ani nechci nazývat, že je to zelené. Já to prostě nevím. A nevědí to ani ti, kdo to prosazují.

Jak byste popsal to, k čemu politika banky a regulátory tlačí?

Nemám problém s tím, když si to banky samy vyhodnotí, že chtějí to, čemu se říká zelené věci, podporovat. Samy ze své vůle. Už dnes to částečně dělají. Jednak cítí tlak od svých mateřských firem ze západní Evropy. To ale hraje menší roli. Banky si samy myslí, že ta zelenost je dnes hlavní cesta. Myslí si, že to od nich ti jejich majitelé očekávají. A budou očekávat víc a víc. Včetně jejich zákazníků. Banky už jsou přesvědčené, že generace mileniálů to takhle bude chtít. Nechci posuzovat, jestli v tom mají pravdu, nebo se mýlí. Je to jejich riziko.

Znáte dobře svět financí ze všech stran. Věří bankéři v boj proti klimatické změně a celou tu zelenou revoluci? Nebo jen cynicky nadbíhají společenské módě?

Oni jdou s tím hlavním proudem. Je to jistý druh stádního chování. Pro ně je jednodušší jít s proudem než proti proudu. Ve světě by vás všude poplivali, když nejste zelení a s tím hlavním proudem nepůjdete. A hlavně si racionálně řeknete: Když tu chybu v rozhodnutí udělám v hlavním proudu se všemi ostatními, tak mě za to jako manažera nikdo nevyhodí. Když se ale nějaký bankéř rozhodne jít proti proudu a ukáže se, že neměl pravdu, tak ví, že ho za to vyhodit mohou. Proto jde většina bankéřů raději se stádem.

Je tlak na centrální banky, aby do toho zasahovaly?

Neřekl bych, že je přímý tlak. Na různých fórech a konferencích jsme ale vyzýváni, kdy se přihlásíme k zelenému centrálnímu bankovnictví, k tomu Network for Greening the Financial System (Síť k zezelenání finančního systému). Všechno to ale jsou neformální tlaky.

Pod žádný formální tlak jste se nedostali?

To si myslím na nezávislou centrální banku nikdo netroufne.

Nová guvernérka Evropské centrální banky Francouzka Christine Lagardeová už v úvodní řeči prohlásila, že zelené centrální bankovnictví je její prioritou. Co to může znamenat pro nás?

To považujeme za naprosté šílenství. Podle mě dochází k politizaci centrálního bankovnictví. Proč proti tomu tak razantně vystupuji? Aby bylo jasno. Já vůbec nechci vystupovat proti genderu, proti sociálním tématům, proti zezelenání. Mám na to nějaký svůj osobní názor, který ale nechci jako centrální bankéř prezentovat. To není moje role. Proti čemu ale chci vystupovat, je zatahování centrálních bank do zelené politiky. To není úkol pro centrální banky. Naší odpovědností je podle zákona dohlížet na cenovou a finanční stabilitu. Mimochodem, teď jsem byl jako zástupce České republiky na jednání Mezinárodního měnového fondu (MMF) ve Washingtonu. Paní Lagardeová tam jako výkonná ředitelka fondu ty zelené tendence už taky vehementně prosazovala.

Takže na to nenaskočila, až když chtěla zaujmout sílící zelené hnutí v Evropě?

Už to nějakou dobu prosazovala v čele MMF. Nevím, jestli to dělala ze svého přesvědčení, nebo proto, že si myslela, že se to od ní očekává. Když jsem teď přijel do MMF jako šéf české delegace, nástupkyně paní Lagardeové v čele fondu, paní Kristalina Georgieva, nám dala čas na bilaterální setkání. Byla na něm se mnou paní náměstkyně Dupáková z ministerstva financí. V takovém přátelském středovýchodoevropském duchu jsme si popovídali. Bylo to velice příjemné. Paní Georgievě jsem ale na závěr řekl, že České republice se nelíbí, že se MMF pouští do těchto věcí. Že tím vůbec nechci zlehčovat to téma. To ať posuzuje někdo jiný, jestli je důležité. Ale neměl by to dělat MMF, který k tomu nemá od svých akcionářů žádný mandát.

Co na to řekla?

No moc se jí to nelíbilo. Začala mi vysvětlovat, proč je to důležité. Dnes bohužel mezi centrálními bankéři existují dva světy. Jeden je přesvědčen, že musí podporovat zelenou revoluci. Neptejte se mě, proč jsou o tom přesvědčeni. Myslím si, že je to velice nebezpečný vývoj. V konečné důsledku to může ohrozit nezávislost centrálních bank. My se tomu tak bráníme proto, že se jako centrální bankéři nechceme vůbec do těchto politických debat pouštět. A když pak někde vystoupím a řeknu, že to není role pro centrální banku, tak mě hned nařknou, že jsem proti zeleným věcem.

Centrální banky by se vůbec neměly plést do zelené politiky?

Přesně tak. Představte si, že bychom začali dělat pravý opak. Máme 130 miliard korun devizových rezerv. A řekli bychom si, že je chceme cíleně investovat proti zelenému proudu. Do uhlí a jaderné energetiky. Do týdne tady bude revoluce, to vám garantuji. Všichni začnou psát: Co si to ta centrální banka dovoluje? Jak je vůbec možné, že něco takového dělá? Že nás tady ale někdo tlačí do nějakého zeleného financování, to jako by bylo normální. Obojí je špatně. My nic takového dělat nechceme. My budeme řídit devizové rezervy a dělat své všechny další aktivity podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Budeme to posuzovat podle výnosu a rizika. Samozřejmě že budeme přirozeně vnímat, jak do rizik vstupují různé zelené vlivy. Včetně toho stádního chování bankéřů. Ať už si o něm myslíme, co chceme, tak má vliv na ceny. Ale ne že se budeme tlačit do role instituce, která je tady od toho, aby prosazovala zelené finance. To neznamená, že se sami nechováme šetrně k životnímu prostředí.

Jak se to projevuje?

Když jsem jako viceguvernér nastoupil, dostal jsem na starost i provoz sídla ČNB, včetně autoprovozu, jídelny. Přirozeně jsem říkal: Pojďme se podívat, kde se dá ušetřit energie. Co se dá udělat „zeleně“. Ale ne že o sobě budeme vykřikovat, jak jsme zelení. Konkrétní drobné věci, kterými můžeme i my přispět k šetrnosti. Odstranit plasty z jídelny. Jestli můžeme nějak využít díky lepším technologiím dešťovou vodu ze střechy. To je naše vnitřní politika. Ale nikde se nebudeme chvástat, že my jsme tady hlavním aktérem v boji za záchranu klimatu v Praze 1. Na zeleném tažení mě nejvíc štve ta okázalost.

Kdo ty zelené finance tlačí?

Je to moje soukromá interpretace. Jsem přesvědčen, že když se v roce 2015 přijala Pařížská klimatická dohoda, tak se přišlo na to, že hlavní problém boje s klimatickou změnou je financování. Bylo jasné, že to bude stát spoustu peněz. Někdo přišel na to, že se do toho musí zapojit finanční sektor. A proto se do toho postupně začaly zapojovat i centrální banky.