Posílání vzkazů mimozemšťanům bylo vždy v médiích tématem pohříchu vědeckým, ne na první stránky ani pro politiku. Můžeme se dohadovat, zda by vzkazy, jež byly odvysílány či odeslány na sondách Voyager a Pioneer do vesmíru v 70. letech, byly dnes hodnoceny jako příliš bílé a patriarchální, fakt ovšem je, že se na ně vzpomíná málokdy. Když ale na počátku března přišla mezinárodní skupina vědců s projektem nového vysílání do vesmíru, vzbudilo to reakci, jež dosáhla i na sociální sítě. A rezonoval v ní i názor, že by se něco takového z principu dělat nemělo. Protože nevíme, kdo poslouchá, jak je oproti nám vyspělý a jaké jsou jeho úmysly.

Na tom, že takový názor má své připravené publikum, jistě nese lví podíl trilogie Problém tří těles čínského spisovatele Liou Cch’-sina z roku 2010. V ní je rozvíjena myšlenka, že vesmírné civilizace jsou předurčeny k vzájemnému nepřátelství.

Zajímavé na tom je, že by ta trilogie zřejmě dnes už nevyšla. Kanadsko-čínský komentátor žijící v Hongkongu Dan Wang píše, že stranická politika od těch dob změnila kulturní atmosféru v Číně k nepoznání: „Myslím, že je zhola nemožné si představit, že by takové dílo vyšlo a prodávalo se dnes. Nejde jen o cenzuru otevřených popisů kulturní revoluce. Před deseti lety se šéf firmy Xiaomi podělil se svými názory na knihu na sociální síti Weibo; dnes známé osobnosti zřídka vyslovují veřejně něco jiného než vlastenecká prohlášení nebo banality.“

Tento text cituje Tanner Greer, vědec, který píše na svém webu The Scholar’s Stage hlavně texty o Číně, Tchaj-wanu a o vojenské strategii. Podle něho je to, že čínská kultura na rozdíl od průmyslu neválcuje svět, způsobeno ještě něčím jiným. V Číně stále existuje dost živý kulturní a intelektuální život, ale Číňané nejsou ochotni udělat to, co udělali třeba veleúspěšní tvůrci K-popu – prezentovat svou produkci světu jako „novou fázi existujícího dialogu“. Tedy pracovat s prvky západní popkultury a prezentovat se na globálních, západních platformách jako YouTube. A podobně i v náročnějších intelektuálních diskusích by na Západě našla vděčné příjemce čínská pojednání reagující na myšlenky západních myslitelů. Jenže Číňané podle něho o tuto komunikaci nemají zájem. I většina Číňanů žijících v cizině zůstává v domácím informačním ekosystému a na ten globální nevstupuje.

Nakonec si ale i z jeho textu odnesete dojem, že to, jakým způsobem Čína komunikuje se světem, je dost ovlivněno tamní státostranou. Popisuje úspěch videohry Genshin Impact z roku 2020. Ta získala ceny za nejlepší titul na tržištích Applu i Googlu a vydělala ve svém prvním roce nejvíc peněz v dějinách her. A jen 30 procent tržeb bylo z Číny. Ale státostrana její úspěch nijak neocenila, naopak zahájila tažení proti přehnané oblibě počítačových her a vývoj tohoto sektoru se zastavil. „Rozhodnutí státostrany posílit kontrolu nad diskurzem v Číně se uskutečnilo na úkor její vlastní diskurzivní síly v cizině,“ zobecňuje Greer. Takže čínsky asi hned tak všichni mluvit nebudeme.

Evropská diskurzivní síla je jistě veliká, ale věci se dějí jinde a vzrušení kolem toho, že Elon Musk převezme Twitter, je toho nejnovějším dokladem. I když EU učinila pokus se zapojit a připomenout, že existuje. Eurokomisař Thierry Breton prostřednictvím Financial Times varoval Muska, že v Evropě bude muset dodržovat evropská pravidla moderování obsahu. A… to je všechno. Snad kromě hudební služby Spotify není žádná část globální komunikační infrastruktury produkt evropského původu. Jejím příspěvkem je kibicování.

Dobře to popsal třeba Bruno Maçães ve své knize Pás a stezka: Evropa „cítí přirozený sklon říkat Číně, jak by její iniciativa měla být organizována a vedena, a to navzdory tomu, že tyto návrhy v Pekingu nenajdou vstřícné posluchače. Jak mi řekl jeden evropský diplomat – ta absence sebeuvědomění je mimořádná – Evropská unie může hrát v čínské iniciativě velmi pozitivní ,prověřovací roli‘“.

Rozumí se samo sebou, že když už evropský představitel ke kauze Twitter promluvil, bylo to na straně cenzury, a ne svobody projevu.