V září se objevila informace, že britské námořnictvo řeší problém, kam přemístit své nukleární ponorky v případě, že by se od Velké Británie oddělilo Skotsko, kde je nyní i základna pro tato plavidla. Povaha této otázky demonstruje komplikované dilema, ve kterém se postbrexitová Británie ocitla. Na jedné straně chce posílit svou pozici velmoci s globálním vlivem (což podtrhují i ony ponorky jako nástroje jaderného odstrašování), ale na straně druhé musí čelit nepominutelnému riziku vlastního rozpadu.

Mezi argumenty zastánců brexitu náleželo i tvrzení, že Evropská unie fakticky oslabuje pozici Londýna na mezinárodní scéně. Tvrdili, že zahraniční politika Bruselu je slabá a nekoncepční, že první housle hrají zájmy Francie a Německa a že „jednotná“ (ve skutečnosti spory zmítaná) Evropa není schopna uspět proti jiným mocnostem. Jinak řečeno, nastal pravý opak toho, co si kdysi Britové od zapojení do evropské integrace slibovali.

Britové se k tomuto procesu dlouho stavěli zdrženlivě a také na kontinentu existovaly vůči Londýnu averze. Francie dvakrát vetovala žádost Británie o vstup do Evropského hospodářského společenství (EEC), hlavního předchůdce soudobé EU. Také stojí za připomínku, že právě Britové kdysi iniciovali vznik tzv. Evropského sdružení volného obchodu (EFTA), které mělo vzdorovat německo-francouzskému vlivu.

Do EFTA se zapojily především skandinávské země (tedy Švédsko, Finsko, Dánsko, Norsko a Island) a vedle nich i Rakousko, Švýcarsko, Portugalsko a Lichtenštejnsko. Ony dva soupeřící projekty se ale postupně sbližovaly a členy EEC či EU se poté stala i většina členů EFTA, kde nyní zůstává již jenom Island, Lichtenštejnsko, Norsko a Švýcarsko. Příležitostně ovšem znějí hlasy předpovídající či navrhující „vzkříšení“ EFTA.

Velká Británie vstoupila do EEC v roce 1973, ale vždy si zachovávala určitý skeptický postoj, v referendu v roce 1975 třetina Britů preferovala odchod. Zmíněnou skepsi sdílela část konzervativců i labouristů, ačkoli logicky z různých důvodů. Pro ty první šlo o organizaci, jež Londýnu brání udržovat pozůstatky globálního impéria, ti druzí se obávali, že nastane oslabení tradičně vlivné pozice britských dělníků.

Na „imperiální“ argument tedy došlo též během kampaně před referendem v roce 2016. Podle tvrzení části konzervativních zastánců odchodu měl brexit znamenat obnovení plné suverenity Londýna v oblasti zahraniční politiky, což mělo umožnit (mj.) novou epochu budování vztahů v rámci Commonwealthu, tedy bývalé britské světové říše. Začal se používat termín „globální Británie“, který figuruje i v názvu letos publikované britské obranné strategie Global Britain in a Competitive Age.

Nepochybně největší mediální pozornost z tohoto dokumentu získala informace, že Británie chce zvýšit počet svých nukleárních hlavic na 260. Představuje to odklon od dřívějšího trendu snižování arzenálu, jelikož z původního počtu 225 hlavic se dřív předpokládal pokles na 180. Londýn však argumentuje tím, že „některé státy“ (čímž se zajisté myslí Rusko a Čína) zvyšují své odstrašující potenciály a přicházejí s novými metodami vedení války, na což tedy Británie musí v současném věku soupeření velmocí reagovat.

Strategie také napovídá, že Britové sledují příklad USA a přesouvají hlavní pozornost k Asii a Pacifiku, kde jako hlavního soupeře vnímají Čínu. To ostatně koreluje i s dřívějšími zprávami, že se uvažuje o budování nových vojenských základen právě v tomto regionu. V úvahu údajně připadá Singapur či Brunej. Královské ozbrojené síly mají v hledáčku i Karibik, kde by mohla vzniknout základna v Guyaně či na ostrově Montserrat.

Konkrétním důkazem, že Londýn to s „globální Británií“ myslí opravdu vážně, je první velká plavba nové britské letadlové lodě HMS Queen Elizabeth. Ta v květnu 2021 vyrazila na oceán v čele uskupení plavidel, jež se účastní několika mezinárodních cvičení a k němuž se připojují i lodě dalších zemí včetně USA. Na palubě „Královny Alžběty“ jsou mj. bojové letouny F-35B, jež dokonce v červnu provedly několik útoků proti cílům v Sýrii a Iráku; potom se skupina vydala na další plavbu do asijských vod.

Politici se samozřejmě vyjadřují diplomaticky zdrženlivě, málokdo ovšem pochybuje, že ze strany Londýna jde o demonstraci obnovené síly britského námořnictva, jež kdysi panovalo nad světovými oceány. Trasa plavby pak ponechává jen málo prostoru pro pochybnosti, že jde i o prst zdvižený směrem k Číně, jejíž postup v kdysi britském Hongkongu vyvolal v Londýně opravdu velké rozladění. Spojencům i soupeřům se tím vysílá signál, že „globální Británie“ je stále schopna a ochotna se angažovat skutečně kdekoli.

Tuto zprávu tedy mohou „číst“ mnohé státy, které kdysi patřily do britského impéria a nyní figurují na seznamu členů Commonwealthu. Dá se očekávat, že se Britové budou velmi snažit o posilování vazeb se státy v Africe, na Blízkém východě i ve východní Asii. Zároveň ovšem platí, že budou muset bojovat nejen s ambicemi Ruska a Číny, ale také například Francie, neboť ta se v těchto regionech nadále významně angažuje.

Napětí ve vztazích s Paříží ostatně přivodila i zářijová zpráva o dohodě USA, Velké Británie a Austrálie, v jejímž rámci se počítá též s dodávkou technologie jaderných ponorek Australanům. Ti zjevně došli k závěru, že proti sílící Číně potřebují lodě s nukleárním pohonem. To zároveň znamená zrušení dlouho projednávaného kontraktu na dodávku dieselelektrických ponorek od Francie, která samozřejmě nijak neskrývá nelibost (viz Jasný signál, že Francie si nemá hrát na velmoc, č. 39/2021 – pozn. red.).

Růst britské asertivity čeká též slavný americký geopolitický analytik George Friedman, který tvrdí, že proces evropské integrace již skončil a Evropskou unii čeká nevyhnutelný rozpad. Ne snad nutně formálně, ale fakticky jistě, jelikož jednotlivé státy budou stále víc postupovat podle vlastních národních zájmů a na iluzorní „evropské zájmy“ budou hledět stále méně. Obnoví se i tradiční geopolitické imperativy velmocí, takže Němci soustředí pozornost na střed a východ Evropy, kdežto Francouzi primárně na Afriku a Středomoří.

Pochopitelně se pak nabízí otázka, jak bude postupovat Velká Británie. Posilování vazeb mezi státy Commonwealthu představuje jeden ze scénářů, ale Friedman patří i mezi ty, kteří sázejí na oživení organizace EFTA. Ta by totiž mohla znamenat i velmi lákavou alternativu pro některé „okrajové“ země Evropy, zejména skandinávské nebo neutrální, které nebudou chtít spadat do francouzsko-německého kontinentálního bloku.

Dokonce nelze vyloučit, že právě takový kalkul představuje také jeden ze skrytých motivů pro avizované posílení britského nukleárního arzenálu. Pokud by totiž nastal onen výše naznačený scénář, pak by tyto zbraně, konkrétně balistické rakety Trident na britských ponorkách, mohly fungovat jako „jaderný deštník“ pro hypotetický mocenský a ekonomický blok států vedených Londýnem. Skeptici však namítají, že místo spřádání globálních plánů by měla Velká Británie zajistit především to, aby zůstala skutečně „Velkou“.

Na stole se totiž opět ocitla také otázka samostatnosti Skotska, kde panuje dlouhodobě vysoká podpora členství v Unii. Podle nacionalistů reprezentuje brexit (jasná většina Skotů ho odmítla) novou situaci, která žádá nové referendum, resp. aspoň nové jednání s Londýnem o přesunu pravomocí. Londýn to zatím odmítá, ačkoli je pravděpodobné, že k nějakým změnám nakonec dojde. Velká Británie tak možná učiní další krok k federalizaci, což by umírněnou většinu skotských nacionalistů mohlo uspokojit.

Mezi kameny úrazu však patří právě britské jaderné zbraně, které velká většina Skotů odmítá, a to tím spíš, že raketonosné ponorky mají svou základnu ve skotském Faslane. Nacionalisté dávají jednoznačně najevo, že pokud by opravdu došlo na oddělení Skotska, budou požadovat okamžitý odsun těchto zbraní. Pro vládu a námořnictvo hypotetické „Malé Británie“ by se tím samozřejmě vytvořila mimořádně komplikovaná situace.

Podle zpráv z počátku září se zvažuje několik alternativ, mezi nimi například vyjednání zvláštního exteritoriálního statusu pro základnu Faslane, jež by se údajně mohla stát jakýmsi „nukleárním Gibraltarem“. Ostře odmítavý postoj Skotské národní strany vůči jaderným zbraním ale patrně naznačuje extrémně malou pravděpodobnost takového scénáře. Na řadu by tedy přišel záložní plán v podobě umístění britských ponorek na základně některého ze spojenců, disponujícího infrastrukturou pro taková plavidla a jejich výzbroj.

Preferovanou možností je základna Kings Bay v Georgii, odkud vyplouvají americké atomové ponorky k hlídkám v Atlantiku. Alternativou by údajně mohla být i francouzská Bretaň, avšak proměnlivé a někdy dost napjaté vztahy Londýna a Paříže naznačují, že z politického hlediska by toto řešení bylo obtížně přijatelné. Umístění britských ponorek v USA by dávalo daleko větší smysl, neboť by sice působilo trochu podivně, ale přece jen by odpovídalo pověstným „zvláštním vztahům“ obou mocností.

Na tomto místě lze zmínit i jednu divokou spekulaci, která se občas vynořuje a která odkazuje právě na ony „zvláštní vztahy“. Případné odtržení Skotska by spolu se smrtí královny Alžběty II. mohlo pro politiku a společnost znamenat takový šok, že by mohlo vyvolat debaty o dalším smyslu existence nejen monarchie, ale i celé Velké Británie jako státu. Jedním z řešení by pak údajně mohla být i nějaká forma připojení k USA.

Optimisté ovšem tvrdí, že situace nebude zdaleka tak horká. Většina Skotů fakticky chce spíš vyšší autonomii než úplné opuštění svazku s Londýnem, navíc lze očekávat, že nárůst napětí na kontinentu přivodí pokles jejich nadšení pro EU. Loďstvo se proto o svou základnu nemusí obávat a může se zaměřit na koncepci „globální Británie“. Tato strategie ostatně napovídá, že Britové nezapomněli na sice letité, avšak pořád platné zákonitosti soupeření velmocí, do jehož nového kola se tedy zapojují s plným nasazením.