Trump uštědřil další ránu světovému pořádku. Proces odzbrojení je v ohrožení. Končí symbol budování důvěry mezi velmocemi. Vracíme se do éry studené války. Propuknou nové závody ve zbrojení. Amerika dělá velkou chybu. Evropa je v nebezpečí. Taková a podobná hodnocení a varování se začala množit po prohlášení Donalda Trumpa, který chce vypovědět Smlouvu o likvidaci raket středního doletu (Intermediate-Range Nuclear Forces Treaty, zkráceně jen INF Treaty). Jsou ale takto vážná slova opravdu namístě?

K pochopení je nutno se vrátit na přelom 70. a 80. let, kdy vztahy mezi USA a SSSR znatelně ochladly. Projevilo se to i rozmisťováním balistických raket středního doletu, mezi nimiž byly nejznámější americká MGM-31 Pershing a sovětská RSD-10 Pioněr (v kódu NATO označená SS-20 Saber). Přibývalo také raket s kratším dosahem, jako byla sovětská OTR-23 Oka, která svého času patřila i do výzbroje Československé lidové armády. Sovětské zbraně (včetně střel Pioněr) byly koneckonců rozmístěny také na našem území. Na obou stranách „železné opony“ tedy rostl impozantní raketový arzenál, jenž se vyznačoval schopností nést jaderné hlavice, poměrně velkou přesností a zejména krátkou dobou letu, díky níž by nepřítel měl jen velmi krátký čas na reakci. Ani jedna velmoc neměla obranné systémy, jež by si s touto hrozbou poradily, takže sílilo i podezření, že jde o prostředky prvního úderu a
že „druhá strana“ se přesně na to skutečně chystá.

Zároveň ale obě velmoci již od počátku 80. let vyjadřovaly ochotu o omezení takových zbraní jednat, ačkoli „tání ledů“ se dostavilo až po nástupu Michaila Gorbačova. Americký prezident Reagan v něm nalezl ideálního partnera a v prosinci 1987 byl podepsán text smlouvy, v níž se obě velmoci zavázaly, že do 1. června 1991 zničí svoje balistické a křižující rakety s dosahem mezi 500 a 5500 km a nové typy již nebudou vyrábět. Vše ale samozřejmě nebylo tak jednoduché. Smlouva pokrývá jen rakety odpalované ze země, tedy nikoli námořní a letecké. Do likvidace byly zahrnuty i zmíněné střely Oka, ačkoli jejich maximální dosah ležel mimo ono rozpětí, USA však na jejich zničení tvrdě trvaly a hrozily, že jinak jednání ukončí. A jelikož SSSR měl skutečně mimořádnou hrůzu z raket Pershing II, byl Gorbačov ochotný tento ústupek učinit. Smlouva nepokrývala ani střely, které se nacházely ve výzbroji dalších zemí NATO a Varšavské smlouvy.

USA tedy nakonec zlikvidovaly 846 balistických raket Pershing a Pershing II a střel s plochou dráhou letu Gryphon, což byla vlastně pozemní varianta slavného Tomahawku. Sovětský svaz zlikvidoval celkově 1846 střel, jež vedle balistických raket Pioněr, Temp-S, Oka, R-12 a R-14 zahrnovaly i křižující střely Relief. Oba státy splnily závazky a smlouva INF byla považována za mimořádný úspěch, jelikož vůbec poprvé se Washington a Moskva dohodly na kompletním zrušení (nikoli pouze redukci) celé velké kategorie zbraní. Do všeobecného nadšení ale již v té době zněly také první skeptické hlasy. K iniciativě USA a SSSR (respektive nástupnických republik) se poté sice přidaly další evropské státy, ovšem v Asii se začala vytvářet situace úplně opačná. Rakety středního dosahu se totiž staly jednou z hlavních kategorií v rozrůstajících se arzenálech mnoha regionálních mocností, mezi které se řadí Čína, Indie, Pákistán, Írán, Saúdská Arábie či obě Koreje. Největší obavy budí v tomto smyslu Čína, jež podle střízlivých odhadů vlastní možná až 2000 balistických raket, z nichž okolo 95 % spadá do onoho rozpětí pokrytého smlouvou INF. Čína pokračuje v početním i technologickém rozvoji raket, a ačkoli preferuje zbraně s konvenčními hlavicemi, z hlediska USA či Ruska na tom příliš nezáleží. Smlouva INF totiž pokrývá nosiče bez ohledu na jejich hlavice, takže Američané ani Rusové nemají a v podstatě ani nesmějí mít nic, čím by mohli Pekingu symetricky odpovědět.

Opravdu nemají? Pokud pomineme střely odpalované ze vzduchu či z moře, pak se již několik let objevují obvinění, že Rusko smlouvu ve skutečnosti tajně porušuje nebo obchází. Právě tak zdůvodnil americký záměr odstoupit od smlouvy i Donald Trump, ačkoli neopomněl dodat, že problém reprezentuje také Čína. Údajně by chtěl vyjednat novou dohodu také s ní, byť patrně nikdo nevěří, že Peking by s něčím takovým souhlasil.

Americká obvinění míří hlavně na ruskou střelu s plochou dráhou letu 9M729, jež představuje člena veliké „rodiny“ zbraní Kalibr (exportní označení Club). Verze 3M14 odpalovaná z moře má dostřel přes 2500 km, což názorně demonstrovaly údery proti cílům islamistů v Sýrii, a do výbavy pozemních sil patří verze 9M728 (neboli R-500 Iskander-K) s doletem 500 km, aby se dodržovaly závazky smlouvy. USA však tvrdí, že utajovaná střela 9M729 má podobný dostřel jako 3M14, takže jde o flagrantní porušení smlouvy INF.

Kromě toho se hovoří o vyvíjené balistické raketě RS-26 Rubež, která má mít dolet údajně asi 6000 km, takže je formálně „těsně mezikontinentální“, v praxi však jde o zbraň středního doletu. (Je ale třeba doplnit, že vývoj RS-26 byl zřejmě utlumen či pozastaven.) A konečně se někdy ukazuje i na obávané balistické rakety krátkého doletu Iskander-M, které mají oficiálně dosah 480 km, ale podle mínění některých západních odborníků mají konstrukční potenciál na dolet daleko větší, s novým palivem možná i 1000 km.

Neexistuje jasný důkaz, že Rusko smlouvu porušilo, a není známa ani jediná fotografie zbraně 9M729, ačkoli s největší pravděpodobností bude na pohled zcela nebo skoro identická s typy 9M728 a 3M14. O konstrukčním potenciálu na onen „ilegální“ dolet asi nelze pochybovat, ale v zájmu objektivity je třeba zdůraznit, že to ještě neznamená, že střela takový dolet doopravdy má. Nesporné je, že Kreml veškerá obvinění popírá.

Z Moskvy naopak znějí prohlášení, že tím, kdo smlouvu porušuje, jsou USA. Podle litery INF lze totiž mezi „střely s plochou dráhou letu“ řadit i velké bezpilotní letouny, na které Amerika samozřejmě hodně sází (ačkoli letadla týchž kategorií vyvíjí také Rusko, takže toto konkrétní obvinění vypadá poněkud podivně). Vedle toho Rusku vadí terčové rakety, jež USA používají pro testy protiraketového „deštníku“ (protože striktně vzato to koneckonců pořád jsou rakety), ovšem vůbec nejvíc vadí americký systém Aegis Ashore.

V Rumunsku od roku 2016 pracuje první základna tohoto protiraketového komplexu, jenž byl vyvinut z námořního systému Aegis a používá rakety SM-3. Druhá základna se staví v Polsku a pro pořízení systému se rozhodlo i Japonsko. Rusko ale (kromě toho, že kritizuje americkou protiraketovou obranu jako celek) tvrdí, že Aegis Ashore má také útočné kapacity, protože do jeho odpalovacích šachet lze umístit i střely Tomahawk.

Tato hodnocení lze komentovat podobně jako americká tvrzení o zbrani 9M729. Jelikož Aegis Ashore má shodné šachty jako původní námořní verze, z níž se Tomahawky běžně vypouštějí, lze říci, že přinejmenším technický potenciál pro takový krok existuje, ale to samozřejmě ještě vůbec neznamená, že se něco takového opravdu udělalo. Vzájemná obviňování obou stran lze v podstatě použít jako ilustraci toho, že dohoda INF zkrátka nemohla předjímat technologický rozvoj, k němuž po jejím podpisu zákonitě došlo.

Ačkoli to asi působí „kacířsky“, z čistě realistického pohledu je třeba konstatovat, že smlouva INF je prostě již překonaná. V situaci, kdy byla podepsána, byla nepochybně velice důležitým krokem, jenž zvýšil bezpečnost Evropy a pomohl vybudovat důvěru mezi USA a SSSR, jenže za třicet let se situace dramaticky změnila. Stav mezinárodní scény i vojenské techniky je absolutně odlišný od konce 80. let, a proto je potřeba přestat hledět na smlouvu INF jako na „posvátnou krávu“, na kterou se nesmí nikdy sáhnout.

Ve vlně kritiky mířící na Donalda Trumpa si tak jen málokdo vzpomněl, že Vladimir Putin už roku 2007 prohlásil, že Moskva zvažuje odstoupení od dohody, která již „nevyhovuje ruským zájmům“, přičemž poukázal právě na raketové arzenály asijských velmocí. Ve skutečnosti lze říci, že INF hodně „svazuje ruce“ Americe i Rusku, o čemž dost vypovídá i fakt, že se o jejím konci v posledních měsících spekuluje stále více.

Na spoustu novinářů a komentátorů zjevně působilo Trumpovo oznámení jako překvapení, ale pro experty v oboru vojenské techniky šlo spíš o cosi, co se pokládalo jen za otázku (ne příliš krátkého) času. Mezi důvody náleží především plány velkého posílení dělostřeleckých kapacit US Army, jež se hodlá připravit na hypotetickou konfrontaci s „téměř rovnými“ („near-peer“) protivníky, kam samozřejmě patří zejména Čína a Rusko.

Současná realita je taková, že US Army může udeřit na vzdálenost kolem 300 km, což je dolet taktických raket ATACMS. Oproti tomu Rusko vlastní systém Iskander-M s dosahem 480 km a Čína má čtyřciferný počet zbraní krátkého a středního doletu. Americká armáda, která může díky prezidentu Trumpovi počítat s velmi štědrým rozpočtem, už ovšem intenzivně pracuje na několika řešeních. Do pěti let chce zavést střelu PrSM (Precision Strike Missile), jejíž dolet se oficiálně deklaruje opravdu úsměvně, a to jako 499 km.

Patrně nikdo doopravdy nevěří, že právě to bude i konstrukční maximum. PSrM je však pouze začátek, protože výhledově se počítá i se strategickou raketou (Strategic Fires Missile), jež má mít dosah až 1000 námořních mil, tzn. 1850 km. Armáda však trvá na tom, že by nešlo o porušení smlouvy INF. Ta totiž obsahuje mj. striktní definice toho, co je „balistická střela“ a „střela s plochou dráhou letu“, takže by pod ni formálně vzato nepatřila zbraň se „zakázaným“ doletem, pokud by fungovala na odlišném principu.

Mezi nejvíc diskutované alternativy patří hypersonické zbraně (tzn. prostředky pohybující se víc než pětinásobkem rychlosti zvuku), protože některé jejich koncepce nejsou ani balistické rakety, ani střely s plochou dráhou letu. Většinu svého letu by strávily klouzáním ve vrchních vrstvách atmosféry, což striktně nespadá pod definice ve smlouvě. Je ale zřejmé, že jde prostě jen o snahu najít způsob, jak smlouvu formálně dodržet.

V odborné komunitě však na konci října vyvolal menší rozruch dokument, který získal server Breaking Defense a který dokazuje, že US Army nejpozději od roku 2013 zkoumala možnosti vývoje adekvátních zbraní za situace, že by Amerika dohodu vypověděla. Bizarně působí fakt, že mezi možné „rychlé odpovědi“ spadá mj. adaptace střel Tomahawk pro vypuštění ze země, tedy přesně to, čeho se nejvíc obává Rusko. Jako ideální řešení ovšem dokument doporučuje vyvinout nové balistické (a)nebo hypersonické rakety.

Shrneme-li tedy tato nová zjištění, projekty nových zbraní v Rusku a střely ve výzbroji Číny a dalších asijských velmocí, pak je evidentní, že obavy z nových závodů ve zbrojení kvůli konci smlouvy INF nemají smysl. Tyto závody už totiž dávno vypukly, aniž by na to měla existence této smlouvy jiný vliv než ten, že pobídla Rusy i Američany k vývoji technologií, které by jim umožnily ustanovení obcházet.

Vyskytují se také obavy, že Evropa se má připravovat na opakování situace z 80. let, kdy byla takřka „přeplněna“ americkými a sovětskými raketami krátkého a středního dosahu. Podpořila je i věta Vladimira Putina, že v případě rozmístění amerických raket by evropské státy musely počítat s ruským odvetným úderem. Tyto hrozby jsou ale spíš „ruský evergreen“ (vzpomeňme na jednání o radaru v Brdech) a rakety Iskander-M už stejně dávno stojí v Kaliningradu, takže šlo takřka jistě jen o „povinné“ rétorické cvičení.

Lze navíc úspěšně pochybovat o tom, že Donald Trump nebo Vladimir Putin by měli opravdu v úmyslu „replikovat“ nebezpečnou situaci, která předcházela smlouvě INF. Rusko má zjevně jen malý počet raket 9M729 (a těžko by mohlo v dohledné době vyrobit cokoli, co by se dalo srovnávat s tehdejším arzenálem SSSR), zatímco US Army chce především zbraně pro přesné konvenční údery, nikoli nosiče jaderných hlavic. Nic tedy zatím nenasvědčuje tomu, že by se v Evropě měly opět masivně rozmisťovat nukleární rakety.

Pokud by měl být někdo znepokojen, pak především Čína, protože USA pokládají za hlavního soupeře právě ji. Také Rusko cítí obavy z arzenálu čínských raket. Jak před několika lety řekl jeden prozíravý ruský generál, čínské střely sice vesměs míří na americké základny v regionu, jenže úplně stejně mohou mířit i na ruské základny na Sibiři. Nabízí se tak otázka, proti komu byla primárně vyvinuta „problémová“ střela 9M729.

Také proto se objevují návrhy, že by se o smlouvě INF mělo ještě dále jednat, například že by byla upravena tak, aby zákaz platil pouze pro Evropu, respektive pro území západně od Uralu. To by pro Ameriku a Rusko přineslo možnost rozmístit na Sibiři, respektive v Asii střely, jež by mířily hlavně na Čínu. Každopádně je však skoro jisté, že navzdory rétorice Donalda Trumpa i jeho poradce Johna Boltona, dlouhodobého kritika dohody INF, ještě není konec této smlouvy úplně hotová věc. Ve hře je totiž rovněž další vysoce významný faktor.

Kromě smlouvy INF je v platnosti také dohoda New START, která byla podepsána roku 2010 v Praze a vztahuje se k mezikontinentálním balistickým střelám, strategickým bombardérům a jaderným hlavicím. Pokud nebude platnost prodloužena, smlouva vyprší v roce 2021. Rusko o prodloužení platnosti této smlouvy hodně stojí, jenže v Americe se ozývá stále více kritických hlasů, mezi nimi koneckonců i Trumpův a Boltonův.

Projekty nových ruských strategických zbraní, mezi něž patří např. křižující střela s jaderným pohonem Burevěstnik, obrovské nukleární torpédo Poseidon nebo letecká hypersonická raketa Kinžal, jsou totiž zjevně navrženy tak, aby pod ustanovení New START nespadaly a současně aby mohly překonávat systémy protiraketové obrany. To pochopitelně působí jako provokace, ale dost možná jde prostě o typicky ruský nátlakový způsob vyjednávání, který má Američany dotlačit k souhlasu s prodloužením platnosti oné smlouvy.

Odstoupení od dohody INF tak může být Trumpovou odpovědí, jelikož excentrický magnát se velmi tvrdého vyjednávání nikdy nebál. Smlouva INF má navíc šestiměsíční výpovědní lhůtu, takže přestože se zdá, že ozbrojené síly USA ani Ruska již s jejím delším pokračováním příliš nepočítají, z politického hlediska zůstává ve hře mnoho variant. Nářky, hrozby a katastrofické předpovědi však v žádném případě nejsou namístě.

Je totiž třeba zdůraznit ještě jednu věc. Fakt, že mezi USA a SSSR nevypukla nukleární válka, nebylo primárně zásluhou té nebo oné smlouvy, nýbrž především strachu z účinků atomových hlavic. Tento strach samozřejmě (a oprávněně) trvá zcela bez ohledu na „silácké“ výroky toho či onoho amerického či ruského politika, protože Spojené státy a Ruská federace pořád vlastní drtivou většinu všech jaderných hlavic na světě.

Odzbrojovací dohody představovaly produkty a posílení základní důvěry mezi Washingtonem a Moskvou, avšak tato důvěra je nyní těžce pošramocená. Převažují výčitky, obvinění, hrozby a podezření ve stylu „schopnost rovná se záměr“, což znamená závažnější problém než možný konec smlouvy INF, neboť bez nalezení aspoň elementárního porozumění lze těžko jednat o jakýchkoli odzbrojovacích dohodách. Musíme doufat, že Trumpův neortodoxní styl bude vůči Rusku slavit větší úspěch než Obamovo „srdce na dlani“.