Sestoupit dovnitř lidské buňky, odhalit a zlikvidovat nepřítele, který ji ovládl a ohrožuje zdraví celého člověka. Tak lze popsat poslání některých vědců. Nepřítelem napadajícím buňky jsou viry; a v časech virové epidemie přirozeně roste poptávka po těch, kdo s nimi dokážou bojovat. Nejlépe jsou k nalezení v šestém pražském obvodu.

Trojúhelníkovému parku na Flemingově náměstí dominuje strukturalistická budova z dvacátých let minulého století. Mohutný blok připomíná nadšení, se kterým chtělo nově založené Československo dosáhnout na světovou úroveň také ve výzkumu. Mezi válkami byl komplex útočištěm Státního výzkumného ústavu zemědělského, po nástupu komunistického režimu ho získal jeden z nejvýznamnějších českých vědců té doby František Šorm, v letech 1962–1969 předseda Československé akademie věd (ČSAV). Své stranické funkce přetavil ve vznik vědeckého pracoviště, dnes známého jako Ústav organické chemie a biochemie, který od té doby patří mezi světově významné dílny farmaceutického výzkumu. Připomíná to polistopadová dostavba zakrytá levým křídlem hlavním budovy, prosklená budova s trojúhelníkovým půdorysem zvaná Květák, kde se v digestořích provádí organická syntéza. Vědci zde fakticky vyrábějí nové molekuly, které fungují stejně jako základní stavební kameny lidského nebo zvířecího těla. „Ano, můžete říci, že jsme schopni vyrobit Frankensteina, ovšem na úrovni molekul,“ připouští ředitel ústavu Zdeněk Hostomský novinářskou nadsázku. Stavbu Květáku vědci zaplatili z patentu bývalého šéfa Antonína Holého, objevitele látky, s jejíž pomocí se podařilo zachránit život desítkám milionů lidí napadených virem HIV.

Neuvěřitelné štěstí chudého děvčete

Příběh Antonína Holého je jádrem historie ústavu a veřejnost ho chce od vědců stále znovu a znovu slyšet, protože je potvrzením prastarého mýtu, že český mozek se ve světě neztratí. Nejde popřít, že také na počátku toho příběhu stál vysoce postavený komunista Šorm, který ústav nejen vytvořil a sehnal do něho nejlepší lidi, ale také kolegům doporučil prozkoumat buňky a zvláště jejich nukleové kyseliny. Nejznámější nukleovou kyselinou je DNA, která v buňkách uchovává genetickou informaci a vzniká kombinací tzv. nukleotidů. Pokud jsou buňky napadeny nepřítelem zvenku, anebo samy podlehnou zhoubnému bujení, pak je možné vnějšího i vnitřního nepřítele zlikvidovat nasazením vhodného analoga, tedy uměle upraveného nukleotidu. Takovou představu sdílel i akademik Šorm a s největším úspěchem ji uskutečnil jeho spolupracovník Antonín Holý.

„Šorm měl myšlení amerického podnikatele,“ připomíná Zdeněk Havlas, předseda ústavu v letech 2002–2012. Styl legendárního chemika se projevoval v tom, že každý výzkum předpokládal aplikaci a využití ve výrobě. Holému se tedy v základním výzkumu podařilo vytvořit látku, s jejíž pomocí bylo možné zasáhnout proti virům. Každý virus je nebezpečný tím, že vnikne do buňky a využije její živiny, aby se dále množil a šířil v organismu. Ovšem za využití vhodného analoga, například z dílny profesora Holého, se jeho reprodukce zastaví. Nová třída chemických látek zaujala už koncem sedmdesátých let biologa Erika De Clercqa z belgického Leuvenu, který poté společně s Holým vytvořil molekulu s názvem tenofovir. Koncem osmdesátých let odkoupila licenci na její využití velká farmaceutická firma Bristol-Myers, po dvou letech však projekt poslala k ledu. S tím se nespokojil John Martin, vedoucí výzkumu z Bristol-Myers, a přesunul se do nové firmy Gilead Sciences poblíž San Francisca, která měla tehdy jediný úkol: využít Holého látky tenofovir a cidofovir na léčbu HIV. Přes počáteční protesty samotného vynálezce, který měl podle expředsedy Havlase zájem spíš na tom, aby se vytvořil lék na žloutenku typu B, schválil americký úřad FDA v roce 2001 lék viread, dodnes nejužívanější preparát proti HIV, ať už pod původním jménem, nebo v novější úpravě s názvem truvada. Lék na žloutenku hepsera, který pomohl stovkám milionů lidí, vznikl jako vedlejší produkt. Procenta ze zisku od Gileadu umožnily postavit Květák a pustit se do dalších výzkumů.

Sami vědci příběh Holého a molekuly tenofovir označují s nadsázkou za variaci pohádky Jak chudá dívka ke štěstí přišla. Nešlo ovšem jenom o mimořádný objev. „Povedlo se úplně všechno, patentování, ochrana duševního vlastnictví i dohoda s firmou,“ upozorňuje ředitel Hostomský. Připomíná také, že každý preparát čeká náročně testování a nakonec klinickými zkouškami projde sotva pět procent léků, které už jsou připraveny k použití, protože většina nemá dost velký efekt, nebo naopak vykazuje příliš nepříznivé vedlejší účinky.

Zapomenutý v Českém Brodě

Někdy se zavedení nového léku zkomplikuje, když výzkumník předběhne o desítky let svou dobu, jak se přihodilo před dvěma lety zesnulému Aloisi Pískalovi. Spolužák Holého se stejně jako slavnější kolega snažil vytvořit analoga, který ovšem neměl zastavit množení viru, ale měl zablokovat dělení nádorových buněk. Nedostižný experimentátor Pískala vytvořil potřebnou látku 5-azacytidin už v šedesátých letech, její využití však zkomplikoval neseriózní přístup jedné z britských farmaceutických firem a poté zákaz další spolupráce s cizinou od normalizačního vedení ČSAV. V osmdesátých letech vědci z Univerzity jižní Kalifornie zjistili, že Pískalova látka se nemusí používat jako běžné cytostatikum, které ve velkých dávkách nádorové buňky zabíjí. Při podávání menších dávek je dokáže vyléčit, konkrétně „zapnout“ jejich obranu proti nadměrnému množení, která byla na počátku nemoci vypnuta. Zpětně zapnout obranné mechanismy se daří při některých druzích leukemie. „To znamená revoluci při léčbě rakoviny,“ míní ředitel Hostomský a dodává, že vyrábět léky na rakovinu je opravdu složité. Antivirotika „jednoduše“ zlikvidují virus, preparáty proti rakovině ale zasahují přímo buňku, a je třeba přesně zkoumat, zda neporuší dlouhodobou biologickou rovnováhu.

Za léky vidaza a dacogen dnes výrobci z Ameriky a Japonska inkasují ročně miliardy dolarů, sám Pískala zemřel v českobrodském domově důchodců. „Peníze z toho nemáme, ale pyšníme se tím, že byly vymyšleny na našem ústavu,“ shrnuje ředitel Hostomský.

Připomínku, že v ústavu během úmorných let komunismu vyrostli a pracovali světoví vědci, vysvětluje bývalý ředitel Havlas překvapivým tvrzením, že „svoboda bádání byla v Československu větší než v Německu nebo v Americe“. Ústav založila vynikající generace vědců a jejich výzkumy pak chránili vlivní straníci v čele ústavu nebo celé ČSAV, po Šormovi ještě Karel Šebesta a Josef Říman. „Ústav byl ostrůvkem svobodného bádání, na který si nikdo netroufl,“ tvrdí Zdeněk Havlas, který se sám počítá ke třetí generaci zdejších chemiků. Přitom bylo nezbytnou podmínkou, že při sporech mezi vědci nikdo nevyužil jako mocenskou kartu stranickou knížku. Výzkumníci mohli vyjíždět na Západ, málokdo však měl chuť emigrovat už z toho důvodu, že v německých školách nebo amerických ústavech by dostali přesná zadání, na čem pracovat, a přišli by tak o výsadu určovat směr svého výzkumu. Skutečnost, že dokonce západní chemici oceňovali pozoruhodnou nezávislost československých kolegů, potvrzuje také ředitel Hostomský. Sám zvolil jinou cestu a po zkušenostech z laboratoří v Kalifornii emigroval v roce 1987. S manželkou začal pracovat v San Diegu v laboratoři Agouron Pharmaceuticals a americkou kariéru ukončil před deseti lety jako výkonný ředitel Výzkumného centra rakoviny farmaceutické firmy Pfizer, která mezitím Agouron pohltila. Cizina na konci minulého století nabízela kvalitativně nesrovnatelně lepší organizaci vědy, která umožňovala rychlý přenos poznatků až do průmyslové výroby, a naopak zisku zpátky do vědeckých ústavů. To, co se zázrakem podařilo profesoru Holému, byla v Americe už běžná praxe.

Všechno začíná na Flemingově náměstí

Dnešní Ústav organické chemie a biochemie dostal možnost spojit přístroje na světové úrovni s vyzkoušeným modelem akademické svobody. Například nabízí mladým výzkumníkům z celého světa možnost vyzkoušet schopnosti v juniorských vědeckých skupinách, kdy jim během pětiletého období do výzkumů nikdo nemluví.

Ředitelé Havlas i Hostomský shodně upozorňují na poslední úspěchy Lenky Maletínské, jejíž skupina spolu s dánskou firmou Novo Nordisk připravuje lék na léčení metabolického syndromu. Světovou populaci dnes ohrožuje kombinace cukrovky a obezity, proto se hodí preparát, který už byl vyzkoušen na hlodavcích. Obézní myši odnaučil přijímat potravu v nadměrném množství, a přitom jim tím nezpůsobil jiné zdravotní potíže. Prostě měly v určitý okamžik žrádla dost.

Přesto v útoku na světovou špičku něco brání. „Zbytečně nás ubíjí byrokracie,“ tvrdí Zdeněk Hostomský. Nejvíc je to vidět při nákupech přístrojů. Zatímco americkým kolegům stačí příslušný přístroj prostě jen objednat od výrobce, český vědec je nucen vypsat výběrové řízení, aby prokázal, že s veřejnými financemi nakládá hospodárně. Při délce byrokratických procesů a případném odvolání neúspěšných zájemců dorazí přístroj do ústavu nejdřív za rok. Pokud chce někdo z vědců založit spin-off firmu, a najít tak cestu, jak své objevy uplatnit v praxi, dostává se pod zvýšený dohled úřadů, které v tom od začátku vidí tunel na veřejné peníze. Žádosti o granty je nutné překládat z angličtiny do češtiny včetně těch nejsložitějších výkladů a tabulek. „Každý, kdo rozumí tak specializovanému textu, nepochybně také mluví anglicky,“ míní ředitel Ústavu organické chemie a biochemie. V takovém prostředí se možnost být nejlepší vzdaluje.

Vědci z Prahy 6 mají zkušenosti s likvidací virů, proto se i do krize s koronavirem SARS-Cov-2 zapojily dva týmy, které se snaží odhalit jeho slabiny. Lídrem v soutěži o výrobu potřebného léku se stala firma Gilead Sciences, která svého času vznikla jen z toho důvodu, aby využila objevy jednoho z ředitelů ústavu. Také lék na koronavirus s názvem remdesivir vychází z tradice výzkumů Antonína Holého a není úplnou náhodou, že se na něm podílí v pozici šéfa virologického výzkumu Tomáš Cihlář, který před odchodem do Kalifornie začínal právě na Flemingově náměstí.