Typický západní politik zpravidla víc mluví, než jedná a rozhoduje. Velká slova a žádné velké činy. Etalonem tohoto politického typu se bohužel v kritické době brexitu stala britská premiérka Theresa Mayová. Někdejší ministerský předseda Mirek Topolánek kdysi trefně popsal vyvanutí transformačního drajvu Václava Klause. „Pravicová rétorika, levicová politika.“ Komentoval tím Klausovo otálení s deregulací nájemného a privatizací bank.

Pak jsou typy politiků, kteří se rádi předvádějí rozmáchlými vizionářskými projevy o hodnotách, symbolech, étosu. Na okázalé fráze přivábí veřejnou pozornost a za touto fasádou v klidu prosazují tvrdé, nepopulární a zároveň velmi důležité věci. Unikátním představitelem tohoto druhu je francouzský prezident Emmanuel Macron. Veřejnou pozornost vábí svou hrou na velkého Evropana, rozmáchle řečnícího o obnovení „evropské identity“, toužícího integrovat snad všechno od boje proti terorismu po dluhy.

Francii přitom ve stejné době mění v zemi s jednou z nejtvrdších migračních politik v Evropě. Svou reformou důchodů a pracovního práva rozpoutal 36denní stávku v dopravě a navzdory zablokované zemi nevypadá, že by chtěl odborářům ustoupit. Francouzští studenti se bouří, že jim Macron bere „právo na vzdělání“. Prosazuje totiž to, co je v celé Evropě běžné. Přijímací zkoušky nebo testy při vstupu na univerzity. Ve Francii dnes může po maturitě každý mladý člověk nastoupit na jakoukoli univerzitu podle vlastního výběru. Selekce schopných daný obor studovat od těch neschopných přichází až v prvních ročnících. Na některých radikálnějších univerzitách už se proti Macronovu nápadu rozjely blokády.

Nejrazantněji se ale macronovský styl projevuje v reformě migrace. O zpřísňování přistěhovalecké politiky Emmanuel Macron na rozdíl od vznosných evropských témat moc nemluví. Ale koná. Nejdřív do toho šel jen přes exekutivní pravomoci vlády. Teď už prosazuje zákony v parlamentu. Národním shromážděním minulý týden prošel hned celý balík zákonů proti přistěhovalectví. Teď míří do Senátu.

Ten, kdo nelegálně překročí francouzskou hranici, může být odsouzen až na rok do vězení. Nelegální přistěhovalci zároveň mohou být zdrženi až 90 dní v detenci předtím, než budou z Francie vyhoštěni. Výrazně se také zkracuje lhůta, kdy je v zemi možné požádat o politický azyl. Francouzská reforma je přímým popřením známé teze Angely Merkelové, že hranice se nedá chránit. Paříž je přesvědčena, že se chránit dá a musí. „Jeho přístup je nejtvrdší, jaký jsme tu měli od druhé světové války. Jeho strategie je zabalena v úsměvu, v bonbonech, ale v praxi je to bodnutí nožem,“ prohlásil o Macronovi známý francouzský historik a filozof Simon Weil. „Přes den tweetuje o lidských právech, a v noci vydává úplně opačné rozkazy.“

Komentoval tak stav, kdy Paříž pod razantní Macronovou taktovkou provozuje na evropské poměry velmi přísnou migrační a bezpečnostní politiku. Dosud v tichosti. S přitvrzováním se postupně začínají ozývat někteří dosavadní Macronovi stoupenci. Jeho soupeřka z prezidentské volby Marine Le Penová naopak neskrývá nadšení. Prý došlo na její slova. Přesně takovou politiku by údajně dělala.

Začalo to Macronovým červencovým slibem, že dostane všechny migranty pryč z „ulic a lesů“ do ubytoven. To znělo jako velmi humánní počin. Pár měsíců nato vydal směrem ke svému ministrovi vnitra pokyn, že nechce v zemi už žádné ekonomické migranty. Aby vymyslel, jak to zařídit. Ti, kteří už jsou ve Francii a nedostanou azyl jako uprchlíci, by měli být okamžitě vyhoštěni. Není na co čekat. A je potřeba vymyslet, aby už nikdo nový do země nepřišel.

Nová francouzská migrační a azylová politika může sehrát velmi důležitou roli při reformě evropského azylového systému, známé jako Dublin IV. Největší pozornost přitáhla trvalými kvótami na přerozdělování migrantů. Základním principem je ale sjednocení azylové politiky v EU. A teď začne ostrá debata, do jakého azylového standardu by se mělo sjednocovat. Jestli do „otevřených německých hranic“ a velké benevolence, nebo do přísného francouzského systému. Ten spor může Dublin IV pohřbít.