Politici, prostitutky a ošklivé domy se stanou úctyhodnými, když vydrží dost dlouho. Tenhle můj oblíbený citát pochází z klasického filmu Čínská čtvrť, je to replika monstrózního padoucha Noaha Crosse. Myslím, že vyjadřuje nějakou – možná docela banální – pravdu, která ovšem stojí za občasné připomenutí. Dnes ve vztahu k těm ošklivým či jako ošklivé se zprvu jevícím domům.

Pražská radnice zveřejnila vizualizace vítězného návrhu proměny hlavního nádraží a jeho okolí, je dílem dánské architektonické kanceláře Henning Larsen. Jeho součástí je i rozlehlá dřevostavba před nádražní halou (zřejmě zmenšenou), na zveřejněných obrázcích působí její styl jako dosti orientální, při pohledu z dolní perspektivy může připomínat „domácí“ (pseudo)gotiku. Návrh, jak se říká, rozpoutal debatu. Byla spíš monotónní, střídaly se v ní především projevy odporu a nesouhlasu, někdy dost výsměšné. Velice rezolutně protestovali fanoušci brutalistní architektury sedmdesátých a osmdesátých let (u části z nich má tahle záliba výrazný politický rozměr), kteří v návrhu vidí destrukci původní stavby nádražní haly.

Další připomínka navazuje na úvodní citát. Vede se emotivní debata o stavbě, jež ještě nevznikla. A možná ani nevznikne, českými médii už proběhlo obrovské množství vizualizací smělých projektů, které nebyly nikdy realizovány – v některých případech naštěstí. Ale dejme tomu, že projekt jednou vznikne, lidé kolem něj budou procházet a jistě na něj budou mít nějaký názor, nemusí být ale rozhodující – ani pro ně. Protože se může stát, že ta stavba vydrží „dost dlouho“. A stane se úctyhodnou, třeba i milovanou. Protože se na ní podepíše čas, o němž a jeho plynutí jsem se, aniž bych o to stál, s přibývajícím věkem něco přece jenom dozvěděl. Jistě je v Praze nemálo staveb, které jsem viděl „v okamžiku zrodu“ a zdály se mi ošklivé a zdají se mi takové i dnes. A pak jsou stavby, které jsem po jejich vzniku nesnášel, a teď je mám svým způsobem rád. Ne proto, že bych v nich objevil dříve skryté hodnoty, ale proto, že čas nějak zapracoval na nich i na mně, staly se součástí nejenom města, ve kterém žiju, ale i toho, jež nosím v sobě.

Když jsem poprvé viděl růžový hotel Don Giovanni, ten nemotorný bachratý přeplácaný dortíček, vnímal jsem ho téměř jako osobní urážku. Kdybych se ale zítra dozvěděl, že má být zbouraný, bylo by mi to docela líto, přece jenom jsme spolu něco prožili. A nejde jenom o moje prožitky, osobní historie, sentimenty, které se nalepí na domy, kolem nichž člověk chodí. Životy všech těch procházejících, bydlících, pracujících, ubytovaných, jako kdyby v domech zanechávaly nějakou stopu, neviditelný otisk přítomnosti, který přežije i je samé. A doteky všech těch osudů můžou existenci ošklivého domu opodstatnit, vtisknout mu ducha, jenž třeba nějak vykompenzuje jeho vrozenou ošklivost či bezduchost. Stát se to nemusí a většinou třeba ani nestane. Když se dohadujeme o plánovaných stavbách, nemáme tušení, jaké budou a co budou pro koho znamenat, když „vydrží dost dlouho“. Nevědí to ani jejich tvůrci. Ta architektura musí být vzrušující práce.