V minulém týdnu americká FBI zatkla Jacka Teixeiru, jednadvacetiletého příslušníka zpravodajského oddělení letecké národní gardy v Massachusetts. Je podezřelý z úniku tajných dokumentů ohledně Ukrajiny a dalších zemí. V historii velké špionáže jde o zvláštní případ. Teixeira informace nevynesl z ideologických důvodů jako například britská „cambridgeská pětka“ komunistických agentů, ale ani z důvodů zištných jako třeba Aldrich Ames, který si za informace od SSSR nechával pořádně zaplatit. Teixeira se chtěl pochlubit před svými kamarády.

K únikům došlo skrze komunikační platformu Discord, která je oblíbená především mezi hráči videoher. Teixeira byl neoficiálním lídrem skupiny asi 25 chlapců, kteří se na Discordu bavili o počítačových hrách a youtubových videích. Teixeira ostatním vyjevil, že pracuje na vojenské základně a má přístup k tajným informacím. Ty pak začal sdílet mezi ostatními členy skupiny, tvrdil, že je chce ochránit tím, že jim ukáže, jak svět doopravdy funguje. Když ostatní dostatečně nereagovali a radši diskutovali o hrách, byl naštvaný. Po nějaké době dokumenty unikly z této uzavřené skupiny a začaly kolovat po internetu. Nakonec si jich všimla i média a tím se dostaly do širokého povědomí.

Celý případ ukázal na tři skutečnosti. Zaprvé hráči a on-line diskuse se evidentně stávají místem možných úniků. I když Teixeirův případ patří mezi nejzávažnější, nejde o první takový. Před dvěma lety unikly tajné specifikace britského tanku Challenger 2, jelikož hráč-voják byl naštvaný, že ty ve hře War Thunder neodpovídají skutečnosti.

Zadruhé Američané mají jasný problém s tím, jak zacházejí s tajnými informacemi. Po 11. září dospěli k názoru, že by útoku bylo možné zabránit, kdyby zpravodajské služby více spolupracovaly a sdílely informace mezi sebou. Nyní mají opačný problém. Prověrku na nějaký stupeň utajení má 2,8 milionu Američanů, z toho téměř 1,2 na přísně tajné. To je obří počet potenciálních úniků. Je otázka, jestli ji opravdu všichni potřebují. Teixeira přes svoje zařazení do zpravodajského oddělení nebyl žádný analytik nebo kyberšpion. Byl to v podstatě ajťák (doslovně „nádeník kybernetických systémů“), který se opravdovým zpravodajcům staral o počítače. Proč měl přístup k tajným dokumentům, a dokonce si je bral domů, nikdo nevysvětlil. Evidentně na Teixeirově základně došlo k hrubému porušení bezpečnostních opatření.

Nakonec se ukazuje, že pravice nemá co zazlívat levici, co se týče glorifikace vynašečů státních tajemství. Předchozí masivní úniky, které měli na svědomí Edward Snowden, Bradley Manning (nyní znám jako Chelsea Manningová) nebo Reality Winnerová, část liberálních médií neodsoudila. Naopak jejich protagonisty vzývala jako hrdiny a neohrožené whistleblowery, kteří to natřeli státní moci.

Nyní se role vyměnily. Teixeiry se ujalo k americké pomoci Ukrajině skeptické křídlo republikánů. Kongresmanka Marjorie Taylorová Greeneová tweetovala toto: „Jake Teixeira je bílý, muž, křesťan a proti válce. To z něho dělá nepřítele Bidenova režimu. Řekl nám pravdu o tom, že máme pozemní jednotky na Ukrajině. Zeptejte se sami sebe, kde je skutečný nepřítel? Mladý, nízko postavený příslušník Národní gardy? Nebo administrativa, která vede válku na Ukrajině, nečlenském státu NATO, proti jadernému Rusku bez válečného pověření?“

Vlivný konzervativní komentátor Tucker Carlson zas ve svém pořadu na Fox News prohlásil, že média se k Teixeirovi „chovají jako k Usámovi bin Ládinovi, možná o něco hůř“. Dokumenty prý vyjevily, že Američané na Ukrajině přímo bojují a Kyjev prohrává, údajně umírá sedm Ukrajinců na jednoho Rusa. Jenže ani jedno není na pravda. Dokumenty zmiňují tým speciálních sil působící na americké ambasádě v Kyjevě. Slouží hlavně jako ochranka velvyslanectví a poskytuje poradenství Ukrajincům, nevydává se na frontu, natož aby bojoval. Poměr 7 : 1 zabitých vychází z upraveného dokumentu. V originále je odhad 16 až 17,5 tisíce mrtvých Ukrajinců a 35,5 až 43,5 tisíce mrtvých Rusů.

Jack Teixeira není ani hrdina, ani whistleblower. Je to loser, který ohrozil ukrajinské vojenské snažení a západní spojenectví.

Tématu se věnuje též Martin Weiss v článku Není most jako most na str. 49.