Válka na Ukrajině staví naše vládní a vojenské činitele před nejednoduchou podvojnou úlohu. Musí přesvědčovat veřejnost, že je v našem zájmu co nejvíce podporovat Ukrajinu – aby se válka nepřiblížila k nám. Ale zároveň musí ujišťovat, že se k nám zatím válka nepřenesla. Což mimo jiné znamená, že u nás ještě funguje demokracie se vším, co k tomu patří. Včetně svobody projevu a omezení státní moci dané ústavními mechanismy. Komunikovat to není snadné. I občan, který si myslí, že máme Ukrajinu podporovat tak, jak ji podporujeme, a ještě víc, má zároveň právo požadovat, aby politici a vojáci nebyli do války moc hrr.

To, do jaké míry tu funguje strach z toho, že nás chce někdo zatáhnout do války, a touha zbavit se spojeneckých závazků, tu bylo otestováno. Andrej Babiš s tím prohrál prezidentské volby. To nicméně neznamená, že by byla poptávka po opaku.

Náčelník generálního štábu generál Karel Řehka se do toho ve svém projevu na velitelském shromáždění armády docela opřel. „Pokud, a říkám pokud, by propukl konflikt mezi Aliancí a Ruskem, budeme jeho aktivním účastníkem od první minuty,“ prohlásil. „Velká část naší armády odjede bojovat podle aliančních obranných plánů.“

Jedna věc je, na co musí Řehka armádu připravovat. Druhá věc je, že o tom, co se bude dít, on nerozhodne, protože o nasazení armády u nás rozhoduje vláda. A to by bylo zdravé zdůraznit i v situaci, kdy existuje souznění mezi politiky a vojáky o tom, jaká je situace, co hrozí a jaké jsou nejnaléhavější úkoly.

Není hra na Babiše, jestliže připomeneme, že mýty opředený článek 5 Severoatlantické smlouvy nezavazuje členskou zemi k okamžitému a automatickému vstupu do války. Zavazuje ji k tomu, že „pomůže smluvní straně nebo stranám takto napadeným tím, že neprodleně podnikne sama a v souladu s ostatními stranami takovou akci, jakou bude považovat za nutnou, včetně použití ozbrojené síly“. České ozbrojené síly se v okamžiku, kdy nějaká země ohlásí napadení, neocitnou v jakémsi režimu mezinárodního autopilota. Naše stávající ústavní mechanismy pro nasazení ozbrojených sil zůstávají nedotčeny.

Zacházet s nebezpečím války se musí umět, je to soubor dovedností, kterým veřejnost nemusí rozumět, ale stoprocentně je vycítí. Když loni v listopadu dopadly do Polska zbytky rakety, jež se zdála být ruskou, ale nakonec se ukázala být ukrajinskou, byl to generál Pavel, který si počínal vzorově, když ujistil veřejnost, že dokud se zprávy neprověří, tak válka nezačíná. A byla to bohužel ministryně obrany Černochová, která v první chvíli mluvila o „prokázaném dopadu ruských raket na polské území“. Nevím, jestli od té doby vysvětlila, na základě čeho se tehdy vyjadřovala.

Generál Řehka už projevil tendenci k nešťastným vstupům do veřejné debaty, když v předvečer druhého kola prezidentských voleb poskytl ČTK rozhovor na téma, jak bychom v případě války mobilizovali. Byl zřejmě jediným člověkem v zemi, kterého v tu chvíli nenapadlo, že bude Andrejem Babišem ocitován v nejbližší prezidentské debatě. Ale je tu ještě jeden starší incident. V roce 2018 byl v Afghánistánu zabit český voják Tomáš Procházka. Lubomír Zaorálek na to reagoval tím, že je třeba začít diskutovat o stažení naší mise z Afghánistánu. Lze se snadno vžít do toho, že takový oportunismus vzbudí v leckom bouřlivé pocity. Ale rozhodně nepřísluší generálu České armády veřejně napsat na Facebook „Stydím se, stydím se, stydím se. Je mi smutno, chce se mi brečet, je mi zle, chce se mi zvracet a mám vztek. Taková nuznost, ubohost, nízkost… To se nedá rozdýchat. Uráží mě to jako vojáka a uráží mě to jako občana České republiky“. Což je to, co udělal generál Řehka.

Dostalo se mu za to hned dvojího poučení. Jednak za to byl kázeňsky potrestán tehdejším ministrem obrany. Ale taky o tři roky později vůdce rozhodující země NATO, americký prezident Joe Biden, udělal to, co Zaorálek doporučoval. Dokonce bez velké diskuse. Když už ne domácí parlament, tak aspoň mocný zahraniční spojenec by měl Řehku dostatečně poučit, že voják si má politické názory na nasazení armády nechávat pro sebe. Je zajímavé, že právě autor knižní studie Informační válka (Academia 2017) s tím má pořád potyčky.