Do Prahy přijel někdejší první místopředseda Evropské komise Frans Timmermans a pronesl fascinující slova o budoucnosti Green Dealu. Připomeňme, že tento nizozemský politik, aktuálně stojící v čele tamní koalice zelených socialistů, byl jakožto eurokomisař pro klima v letech 2019 až 2023 duchovním otcem stěžejního balíku nejtvrdších klimatických opatření Fit for 55. Spadá do něho zákaz výroby aut se spalovacími motory po roce 2035, stahování emisních povolenek z trhu a jejich rozšíření na vytápění a osobní dopravu nebo zavádění sociálního klimatického fondu. Z toho se mají přerozdělovat peníze, aby Evropané nezchudli tak moc.

A nyní nám Timmermans říká, že Fit for 55 probíhá prý docela dobře. „Jsem si docela jistý, že Zelená dohoda překročila bod, z něhož není návratu,“ uvedl v rozhovoru pro Hospodářské noviny. A je přesvědčen, že i dnes mohou ve volbách uspět politici obhajující Green Deal. Nutnou podmínkou podle něho je říkat lidem, že Green Deal povede ke konkurenceschopné ekonomice a že nám umožní udržet krok s Američany a Číňany. Tedy pokud změníme náš energetický systém a přizpůsobíme se probíhající „průmyslové revoluci“. Přichází argument, že nám to přece komplikují vysoké ceny energií. Elektřina je v Evropské unii třikrát dražší než v USA, plyn dokonce pětkrát. Timmermans souhlasí, že to je „jediná věc, která našemu průmyslu působí potíže“. Jenže. „Neuvěřitelně vysoké ceny energie nejsou důsledkem Zelené dohody, ale války, kterou vyvolalo Rusko. Snížit je musíme všemi možnými prostředky. Energetická transformace je jedním ze způsobů, jak zajistit, aby naše ceny energií klesly a abychom byli v Evropě energeticky suverénní. Nemáme ropu. Nemáme plyn. Musíme tedy přejít na více obnovitelných zdrojů energie,“ tvrdí. Těžko říct, jestli tomu skutečně věří, nebo prostě jen chce tuto hru dohrát do konce navzdory realitě. Na začátku roku, tehdy to bylo pro deník Financial Times, Timmermans vyjádřil obavu, že celý koncept klimatické politiky může zkolabovat. To se podle něho stane, když nezvítězí solidarita a bohatí nebudou platit zelenou transformaci chudým prostřednictvím vyšších daní. Takže přerozdělování. Nicméně Timmermans je přesvědčen, že tato politika má být dále prosazována i přes nesouhlas části společnosti.

A prosazována byla důsledně. Na konci ledna přišel nizozemský deník De Telegraaf se zjištěním, že Evropská komise financovala nevládní organizace, které měly za Timmermansem prosazované zelené zájmy v dalších unijních institucích lobbovat. Na podezřelé peněžní toky v rámci grantových programů Komise upozornila německá europoslankyně z lidovecké frakce Monika Hohlmeierová, předsedající výboru pro rozpočtovou kontrolu. Zapojení neziskovek do lobbingu teď europarlament prošetřuje. Na to, o jak závažnou kauzu jde, byl ohlas minimální a pokračuje se dál. Někdo by si mohl myslet, že lidé jako Timmermans se z veřejného dění stáhnou, ale to je naivní představa.

Škody, které napáchalo toto timmermansovské období, mají být zmírněny nově představenými plány na záchranu konkurenceschopnosti průmyslu (Clean Industrial Deal) a snížení cen energií (Akční plán pro dostupnou energii). „Čistý průmyslový deal“ měl reagovat na loňskou Antverpskou deklaraci, kterou sepsali zástupci průmyslu dožadující se pomoci. Dopadlo to jako vždycky: vzhledem k tomu, že plán neustupuje z cíle dosáhnout do roku 2040 devadesátiprocentního snížení emisí a stejně tak ani náznakem nereaguje na zcela netransparentní systém emisních povolenek, které jsou tím, co výrobu elektřiny v Evropě uměle prodražuje, nelze o jakékoli snaze podpořit domácí produkci vůbec mluvit. Podobně je na tom zmíněný akční plán pro levnější energii. Ani ten náznakem neřeší ceny emisních povolenek (aktuálně se pohybují na necelých 70 eurech za tunu CO₂). Zato akční plán navrhuje například dotování cen elektřiny a plynu z národních rozpočtů, a to přes snížení daní a odvodů. Takže by to státní rozpočty připravilo o příjmy. A to v době, kdy unijní země volají po zvyšování výdajů na obranu a zadlužování se. Je to poměrně alibistické chování – unijní exekutiva energie uměle zdražuje a poté převádí odpovědnost na jednotlivé vlády, aby spotřebitelům ulevily. Neupustilo se ani od zavádění uhlíkového cla (mechanismus uhlíkového vyrovnání na hranicích). Zelené clo chce Brusel uvalit na veškerý import například železa, oceli, hliníku, cementu nebo hnojiv a výrobků z nich pocházejících. Znamená to, že EU chce nepřímo vnutit emisní povolenky (o nic jiného nejde) všem dalším zemím, na něž ještě nedopadají. Ve druhé polovině letošního roku má dojít k podrobnému přezkoumání mechanismu, jehož cílem je rozšíření uhlíkových cel i na další sektory. A pak se budeme divit, proč inflace neklesá, ale znovu roste.

A to je tu ještě jeden nový akční plán, kterým chce Evropská komise zachraňovat ocelářství a produkci kovů. Zřejmě totiž až teď, když se rozhodli zbrojit, evropským lídrům došlo, že bez oceli toho příliš nevyrobí. Komisař pro prosperitu a průmyslovou strategii Stéphane Séjourné představil tento plán s tím, že je nutné udržet konkurenceschopnost evropského ocelářského sektoru a hutnictví a zároveň urychlit dekarbonizaci. K „čisté oceli z Evropy“ promluvila i předsedkyně Komise Ursula von der Leyenová. Podle ní musíme našim ocelářům „snížit náklady na energie a pomoci jim zavést na trh inovativní nízkouhlíkové technologie“. Takže i oceláři jistě jásají. Třeba ti v Třineckých železárnách, kde kvůli nařízenému snížení emisí místo vysoké pece budují elektrickou obloukovou pec. Což znamená obří spotřebu elektřiny, která dřív nebyla nutná. Generální ředitel železáren to výstižně komentoval slovy o tom, že s dnešním nedostatkem elektřiny podnikáme kroky k tomu, jak ten nedostatek ještě zvýšit. Až vyrobí tu zelenou ocel, bude to jistě pocit k nezaplacení.