Měla to být ohromující ukrajinská akce. Od března byla média plná náznaků, že už brzy Ukrajinci spustí obávanou jarní protiofenzivu. Nakonec se rozjela až v první půlce června a zatím její výsledky budí rozpaky, byť Ukrajinci osvobodili území větší, než Rusové dobyli za celý rok. Každý metr je však vykoupený těžkými boji.

Cesta do vesnice Novodaryvka, další z maličkých vesniček osvobozených před pár dny, vede odkrytým terénem. Jsou to jen v blátě rozježděné koleje, kudy je těžké projet. Ani není poznat, že už jsme ve vesnici. Je to v podstatě jen pár domků, rozstřílených na cimprcampr. Jede se mnou Kyril, běloruský výsadkář. Umí se skvěle zorientovat v terénu a získat klíčové informace o pozicích Ukrajinců. Není civil, je jedním z nich, bojuje za Ukrajinu a umí si získat respekt. Než se dostaneme do vesnice, na jejímž konci je nulová, tedy kontaktní linie, ví všechno, co potřebujeme k přežití. Na konci cesty, kde se téměř nikde nedá krýt, stojí ohořelý ukrajinský tank, pravděpodobně jeden z těch modernizovaných sovětských T-64. Jen se k němu přiblížíme, zasviští nad námi minometný granát. „Kryj se, rychle!“ volá Kyril. Jenže je to obtížné, téměř ze všech stromů kolem cesty už zůstaly jen pahýly. Vedle cesty začíná houští, které může být plné min. Dřepím tedy na okraji cesty pod keřem, dál se mi nechce ani pod hrozbou ostřelování. „Tamhle jsou zákopy Rusů, teď už jsou obsazeny našimi, jdeme tam, ale rychle,“ velí Kyril. Přesunujeme se během. V zákopech zůstala zvláštní směsice věcí – sportovní boty, minometný granát, pozůstatek stříkačky, zřejmě s adrenalinem. „Dron!“ křičí Kyril, „rychle pod stromy!“ Běžím jako o život pod jediný strom, který ještě připomíná strom. Novodaryvka je opravdu dobytá čerstvě a není pochyb o tom, že Rusové se odsud sice odsunuli, ale svoje pozice nedali lehko. A budou se snažit Ukrajincům nevrátit ani píď okupovaného území zadarmo.

Těžké boje o každý metr

Přitom velká očekávání do médií vnesli právě sami Ukrajinci, západní i česká média se toho vděčně chytila. Ukrajinci s podporou západní společnosti, se skvělým zásobováním zbraněmi typu HIMARS, Bradley, Leopard, půjdou od vítězství k vítězství a neschopná ruská armáda bude muset opouštět jednu pozici za druhou. Přímo na frontových liniích je ale od začátku „nástupu“ vidět tvrdý boj o každý metr. Ukrajinci se snaží se vší svou urputností, statečností i obětavostí zdolat ruská opevnění, průlom se ale zatím nezdařil, i když nejvíc nakročeno k němu bylo právě pod Velykou Novosylkou.

První vesnici na této frontové linii na rozhraní Záporoží a jižního Donbasu Ukrajinci dobyli 11. června. Vojáci reportovali zvláštní věc – někteří Rusové se nenechali zajmout, raději se sami zastřelili. To, co se mezi Ukrajinci (a vlastně ve všech armádách v průběhu historie) považuje za nesmírnou statečnost a naplnění vojenské cti, dělá i nepřítel, považovaný za okupanta bez morálky, vojáka bez disciplíny a v podstatě za vraha na pochodu? Překvapilo to všechny. Ukrajinci to interpretují tak, že ruští důstojníci šíří mezi mužstvem zvěsti o strašném mučení, kterého se budou dopouštět Ukrajinci na každém zajatém Rusovi. Možná to tak je. Když jsem potkala ve vesnici při frontě, kde jsem bydlela, jednoho z ukrajinských vojáků, řekl mi mimo záznam: „My zajatce nebereme. Když si představím, kolik už padlo mých kamarádů, nemůžu vzít Rusa do zajetí. Zastřelím ho.“ Za víc než rok a půl trvání války padly desetitisíce Ukrajinců, i když čísla se nezveřejňují. A je to dobře, podrývala by morálku Ukrajinců, kteří se brání obrovské přesile a musejí zůstat aspoň psychicky v kondici. Ačkoli mnohá média vydávají ruskou armádu za rozloženou, pravda je taková, že je dostatečně silná, aby dávala Ukrajincům podpořeným zbraněmi ze Západu tvrdou lekci. Zejména nyní, kdy se dávno i Rusové poučili ze svých počátečních chyb.

Až jim dojde voda

Od počátku ofenzivy osvobodili Ukrajinci pruh kolem linie v rozsahu asi 200 km², což není málo. Ale není to zcela jistě výsledek, který se čekal. A výsledek, z něhož by mohla Ukrajina jásat. Každý metr je tvrdě vybojovaný. Problém je, že ukrajinské armádě se zatím nepodařilo prolomit pás obranných linií s dobře připravenými palposty a funkčně umístěným dělostřelectvem. Osvobodili osm vesnic. Takových jako Neskučne, do něhož se dostávám pár dní po dobytí Ukrajinci v půlce června. Je to nebezpečná mise, ačkoli je vesnička oficiálně v ukrajinských rukou, je stále silně ostřelovaná. Ukrajinci sem oficiálně pustili několik málo novinářských týmů. Vědí proč. Nám novinářům se snaží co možná nejvíc ztížit přístup do oblasti, která je totálně zaminovaná, plná nevybuchlé kazetové munice a stále pod palbou ruského dělostřelectva. Přijíždím do vesnice opět s Kyrilem, jedním z běloruských dobrovolníků, kteří bojují v ukrajinských barvách. Cesta je obtížná, během dobývání byly zničeny všechny mosty, což je v terénu protkaném říčkami a kanály kruciální věc. Přes jeden z toků se naštěstí ještě dá projet, i když mostek už se boří do bláta, které tady na Ukrajině letos snad nikdy úplně nevyschne. I to byl jistě jeden z důvodů, proč Ukrajinci odsunuli protiofenzivu až na červen, i s vědomím toho, že to dává drahocenný čas také Rusům. Vjíždíme na druhou stranu, do míst, která byla ještě před pár dny ruská. Míjíme naprosto rozbitou vesnici Vremivka, tam ale ještě zůstalo pár posledních obyvatel, kteří po celou dobu bojů vesnici neopustili. Staří lidé, dva z nich loví u řeky ryby, na kterých přežívali po celou válku. Pak už se najednou ocitáme v Neskučném. Jedeme podle navigace do centra vesnice. Najednou ale Kyril otáčí auto. „Je tu vysoká tráva, tudy nepojedeme, tam může ležet spousta min a my je v trávě neuvidíme.“ Zaminování je v současnosti tím nejhorším nebezpečím, i když je slyšet neustálé dunění artilerie. Vesnice je jinak úplně pustá a prázdná, mezi vysokou trávou čnějí k nebi ruiny očouzených domů, z kterých nezůstalo téměř nic. Pozoruhodné je, že na domech, kde zůstaly aspoň obrysy střechy, se většinou zachovaly satelitní přijímače.

Na cestě, která se vine vesnicí, leží mrtvé tělo ruského vojáka. Ozve se rána, jsme na odkrytém místě, nemůžeme vystoupit. Až po chvíli jsme v centru. Tedy jestli se takto honosně dá nazvat vesnická náves. Dřív tady býval obchod se smíšeným zbožím. Když přišli Rusové, udělali si zde hlavní stan, obchod měl sklep. Na ruinách budovy vlaje ukrajinská vlajka, trochu unavená a otrhaná, ale vlaje. Vedle zčernalých zbytků leží v pozůstatcích jiné budovy další lidské tělo. Ruský kulometčík, ještě je vidět jeho pás s náboji. Kyril jde přede mnou s odjištěnou zbraní. Pravděpodobně tu budou ještě nějací Rusové, zranění, zalezlí někde ve sklepech. Vzdají se, až když jim dojde voda. Do doby, než bude vesnice kompletně vyčištěna, je tu nebezpečí, že na ně narazíme. A na miny, které jsou všudypřítomné. Obchod, který sloužil Rusům jako hlavní štáb, byl zničen raketou HIMARS, jak se dovídám později, když jdu do vesnice podruhé. Je to obrázek současné války – každý dobytý metr bezvýznamné vesnice je vykoupen nesmírným počtem životů, krve – a také peněz. Množství munice, které se na Ukrajině vystřílí za den, opět dosáhlo loňských obřích rozměrů – 60 000. Jedna raketa do systému HIMARS vyjde přibližně na sto tisíc dolarů, tedy na něco přes dva miliony korun. Dva miliony na zničení jednoho obchodu s ruskou posádkou – je to hodně, či málo? Kolik bude stát obnovení této vesnice? Bude ji kdy vůbec kdo obnovovat?

Jen jedno koťátko

Ve vesnici nezbyl žádný civilní obyvatel. Ukrajinci odsud evakuovali v průběhu bojů jednu stařenku. Ostatní místní zmizeli s Rusy. Nejsou zprávy o tom, zda s nimi odešli dobrovolně, nebo k tomu byli donuceni. „Nezbyla tu ani žádná zvířata, neviděli jsme ani kočku nebo psa,“ popisuje situaci Forel, jeden z ukrajinských vojáků. Za chvíli s ním ale najdeme v ruinách obchodu koťátko. Ukrajinci malého chlupatého tvorečka berou s sebou. „Necháme ho u nás na základně, tam ho vždycky někdo nakrmí,“ snaží se Forel neposedné kotě přimět, aby se mu nevrtělo v náručí. Voják s kočičkou. Vypadá to jako největší kýč, ale je to základní lidská potřeba těch, kteří jsou několik měsíců v drsných bojích, projevit někomu nějaké city. Emoce, které je zase zlidští po prožitých krutých okamžicích, kdy kolem nich byl jen stres, strach a smrt.

Rusové z některých vesnic, které Ukrajinci obsadili, utekli, když pochopili, že výhodnější bude stáhnout se do dobře opevněných pozic za humny. „My jsme osvobozovali Storoževe a oblast kolem Krasnohorivky, ne vesnici, ale posty okolo. Už jsme tam viděli asi jen pět Rusů. Ale nejděsivější byly vrtulníky. Každou hodinu nalétaly, a kolik raket vypouštěly, to si neumíte představit. A k tomu tanky, minomety… V jednu chvíli jsme se ocitli pod palbou dvou tankových skupin… To bylo hodně veselé,“ vypráví Dima, vojenskou přezdívkou Fox, jeden z vojáků 35. brigády, kteří po boji odpočívají ve vesnici Neskučne. Nabádá mě k opatrnosti. „Je to tu všechno zaminované, může tu ležet spousta nevybuchlé munice, může to být v trávě, v tom bordelu na zemi. Zaminovávali to i na dálku a nikdo neví, kde všude miny nastražili,“ pokračuje Fox. Kráčím opatrně do ruin budovy a za chvíli mě Kyril upozorňuje na několik protipěchotních min. Válejí se v nepřehledném místě před obchodem, který HIMARS rozmetal po okolí. Vedle vraku auta leží další protipěchotní mina. To je to, co brzdí v postupu ukrajinskou armádu. A zároveň i důvod, proč se Ukrajincům podařilo dobýt tyto vesnice. Rusové předpokládali nájezd velkého množství těžké techniky, takže na silnice nakladli protitankové miny. A přes ty je zase schopná přejít pěchota. Žádné velké soustředění těžké techniky zde nebylo možné pozorovat. To byl zjevně důvod, proč se na počátku podařilo obsadit v této oblasti vesnice Neskučne, Storoževe, Blahodatne, Makarivku a Novodarivku a Rivnopil. S malými skupinami pěchoty. Jenže – jsou to opravdu malé dědinky a z nich už bude postup mnohem těžší, za nimi teprve leží pás dobře opevněné obranné linie Rusů. Navíc Rusové mají vzdušnou převahu. Což je vidět a slyšet i na dálku. Bydlím ve vesnickém domku asi třicet kilometrů od fronty. Rachot dělostřelectva je tu slyšet prakticky nonstop. A občas se malý vesnický domek otřese, to když zapracuje ruská aviace. I nad „mou“ vesnicí občas prolétávají ukrajinské vrtulníky a stíhačky, ale Rusové nalétávají mnohem častěji. Slíbené americké stíhačky F-16 dorazí až za mnoho měsíců, dorazí-li vůbec.

Nemáme jinou šanci

Do Storoževého, další z osvobozených vesnic, jedu s ukrajinskou armádou, příslušníky 37. brigády námořní pěchoty. Mají na nás čekat už brzy ráno na smluveném místě, ale nyní nás překvapí pro změnu příliš vysoký most. Ukrajinci přes noc postavili ponton, který je pro normální auto, byť s náhonem na všechna čtyři kola, příliš vysoký. Zdoláváme ho asi hodinu, což není dobré, jsme dobře viditelný cíl na jediném místě, kde lze přejet řeku. Ale nakonec se to podaří. Ve Storoževém je situace podobná. Nikde nikdo, ani lísteček se v letním horkém dni nepohne. Na silnici nacházíme první miny, naštěstí protitankové, které vojáci stihli odklidit na stranu. Míjíme mrtvé tělo, už ve vysokém stadiu rozkladu. V těchhle vedrech stačí pár dní… Pod vysokým stromem parkuje obrněné vozidlo jednotky, s níž jsme měli původně sraz ráno. Jsme na okraji vesnice a za ní už začíná šedá zóna, silnice, která vede zcela odkrytým terénem a která je v pohodlném dosahu ruské artilerie. Občas je slyšet charakteristické svištění, znamení, že letí minometný granát a že letí nad námi, velmi blízko. Občas někdo z vojáků zařve: K zemi! A my se přikrčíme. Pak se situace uklidní. Pozoruji dva z vojáků, kteří se spolu najednou rozesmějí na celé kolo. Konečně je čas i na smích a na uvolnění strašného stresu. Není větší stresor než šturm, tedy útok na pozice dobře připraveného nepřítele. Vedle postává také dronař jednotky, má přezdívku Osa. „Neumím si představit, jak bychom byli schopni bojovat bez dronů. Tohle je válka artilerie, my jsme s drony schopni objevit pozice nepřátelské arty i pěchoty a dokážu s dronem korigovat střelbu našeho dělostřelectva. Dronů je zároveň obrovská spotřeba,“ říká Osa, který do války nikdy dron neviděl, natož aby s ním létal. „My ale nemáme jinou šanci než se rychle učit a rychle si osvojovat znalosti, které nám pomůžou přežít a vyhrát. Musíme umět v poli dělat to, co je zrovna potřeba,“ dodává příslušník ukrajinské námořní pěchoty.

Ze Storoževého už Ukrajinci útočí na obec Makarivka, zanedlouho ji z podstatné části ovládnou. Nyní, měsíc poté, je linie stále přibližně ve stejných místech. Projít ruským opevněním směrem dál na Krym se stále nepodařilo. Červená linie zatím náporu ukrajinských sil odolává. Aspoň zde, na jihodonbaské frontě, která je klíčem k ovládnutí Krymu a která je nejdůležitější pro to, aby Ukrajinci zvrátili průběh války ve svůj prospěch.