Do kin vstupuje dokumentární film, který u nás z pohledu architektury nemá obdoby. Navzdory velmi širokému a obtížně uchopitelnému tématu poválečné architektury v někdejším Československu dokázal režisér Jan Zajíček ve svém snímku představit stěžejní momenty a stavby tří dramatických dekád a citlivě vykreslit životní peripetie a silné příběhy jejich hlavních aktérů.

(Ne)smířit se

„Čo sa dá robiť, čo sa dá robiť,“ opakuje si dokola architekt Ivan Matušík (1930–2022), když ho kamera sleduje při procházení obchodním domem s hotelem Kyjev, který podle jeho návrhu vyrostl na přelomu šedesátých a sedmdesátých let v centru Bratislavy. Těmi slovy se architekt snažil na konci dlouhého života vyjádřit pocity nad dnešním stavem svých děl, jejichž původní noblesu překryly výprodejové poutače a cedule varující před opadávající omítkou. Z tónu hlasu je patrné, že rezignovat nehodlá, sarkastickými poznámkami se snaží být nad věcí. Jinou možnost prakticky ani nemá.

Tato scéna z dokumentárního filmu Architektura ČSSR 58–89, který si premiéru odbyl na letošním filmovém festivalu v Karlových Varech, ilustruje motiv celého snímku mapujícího éru československé architektury od padesátých do osmdesátých let minulého století. Namísto didaktického stylu se režisér Zajíček snaží spíš vyprávět příběhy staveb a jejich autorů, zosobňujících tuto rozporuplně přijímanou kapitolu vývoje moderní architektury u nás. Pro uvedení diváka do komplikovaných společensko-politických souvislostí, které mají na podobu stavebního umění vždy zásadní vliv, využívá film komentářů historiků architektury, snaží se je však redukovat, aby dvouhodinový snímek nezačal svou obsažností nudit. Film je rozdělen do několika tematických kapitol zdůrazňujících stylové proměny architektury tohoto období, nové technologické možnosti a další stěžejní aspekty tvorby.

Naplnění mise

Film vznikal přes sedm let, během nich Jan Zajíček natáčel s desítkami architektů a architektek nejdůležitějších staveb tohoto období, jejich spolupracovníky i příbuznými. Právě osobní vzpomínky a příběhy dodávají dílu na poutavosti a plastičnosti, díky tomu se stává přístupným široké divácké skupině. Architektura je v Zajíčkově podání prezentována nikoli jako pouhé statické objekty hodné obdivu, ale v kontextu osobních a profesních sporů, emocí a dějinných zvratů, kterých je poválečná éra plná. Hlavní dramatický oblouk tvoří stále žhavá otázka kontroverzních demolic poválečných staveb – u nás jde především o komplex Transgas na pražské Vinohradské třídě, na Slovensku šel nedávno k zemi impozantní areál Istropolis. Často se tvrdí, že architekti a architektky velkých kulturních, obchodně-administrativních nebo obytných areálů byli automaticky straníci nebo různí komunističtí patolízalové, snímek však tyto předsudky hned v několika případech vyvrací.

Film Architektura ČSSR 58–89 je vyvrcholením dlouholetého projektu vizuálního umělce a hudebníka Vladimira 518, který zahrnuje obsáhlou dvousvazkovou publikaci a osmidílný seriál pro Českou televizi (rovněž v režii Jana Zajíčka). Seriál i publikace mohly jít ze své podstaty víc do hloubky, celovečerní dokument naopak musel tuto éru československé architektury vymezenou z českého pohledu zásadní Světovou výstavou v Bruselu roku 1958 a sametovou revolucí dramaticky redukovat. Režisérovi se to podařilo i bez výraznějšího zjednodušování, a proto má ze všech tří výstupů největší šanci naplnit hlavní misi celého projektu – přispět k narovnání vztahu veřejnosti k této stále ještě stigmatizované architektuře, která v mnoha případech dosáhla světové úrovně.

Film zamíří do kin po celé republice na přelomu září a října v rámci festivalu Film a architektura, oficiální distribuce nastane 7. listopadu.