Před dvěma lety, 21. července 2021, na rekordně dlouhém summitu v Bruselu premiéři zemí Evropské unie poprvé překročili jednu z tvrdých červených linií. Poprvé v historii schválili společné evropské dluhy. Proti byly především bohaté a finančně ostražité země severu Evropy. Německo, Dánsko, Nizozemsko. Nechtěly ručit za dluhy Řeků, Italů, Španělů. Jenže bylo krátce po první vlně covidu, která tehdy silně zasáhla právě země jižní Evropy. Opět se objevily obavy, jak jejich pád do krize může zasáhnout euro. A tak sever kývl na společný fond za 750 miliard eur (18 000 miliard korun), který vydá dluhopisy, jež budou společně splácet všechny země Unie. Dlouho tabuizovaný společný evropský dluhopis byl na světě. Měla se z něj platit obnova Evropy po covidu.

Jenže zdrženlivé severní země nechtěly, aby se peníze rozházely v dalších dotačních orgiích. A tak po dlouhém nočním jednání nakonec tehdejší nizozemský ministerský předseda Mark Rutte a rakouský kancléř Sebastian Kurz prosadili, že část těchto peněz dostanou zájemci nikoli v dotacích, ale v půjčkách s nižším úrokem. V unijní hantýrce se jim začalo říkat granty. Nabídka nízkého úroku vycházela z toho, že společný evropský fond si půjčí levně, protože jeho dluhopisy se svezou s nejvyšším ratingem zodpovědných zemí, jako je Německo nebo právě Nizozemsko. Členské státy byly pevně svázány soustavou byrokratických pravidel, na co peníze z půjček mohou použít. Preferovanými útratami byly především zelené investice. Heslo doby znělo: Využijme postcovidovou obnovu k urychlení transformace k bezuhlíkové ekonomice. Každá země, která chtěla ze společného dluhopisu dotace nebo půjčky, musela sepsat a v Bruselu si nechat schválit takzvaný národní plán obnovy. Každé byl ve společném balíku rezervován podíl na dotace a půjčky.

V polovině června se vláda Petra Fialy rozhodla, že si z evropského balíku půjčí 137,4 miliardy korun. Ostře ji za to kritizovala Národní rozpočtová rada vedená Mojmírem Hamplem. Rada trefně upozornila, že je to fakticky zvýšení schodku rozpočtu o dalších 137,4 miliardy korun. Jen ho hned neuvidíme. Peníze přijdou, vláda je utratí. Ale splácet se bude dlouhých třicet. Prvních deset let bude země splácet jen úroky. Pak začne platit i samotnou jistinu. Peníze budou utraceny hned, splaceny později. Takže výdaje vzrostou o 137,4 miliardy korun. Platit se z nich mají hlavně dotace na obnovitelné zdroje. Rodinám, firmám, školám. Ve vládní tiskové zprávě je hodně obecných frází o projektech na zvýšení „konkurenceschopnosti české ekonomiky“. Je to prostě 137,4 miliardy dalších dotací.

Seznam Zprávy minulý týden, měsíc po schválení půjčky ve vládě, přinesl zprávu, že proti půjčce na další dotace nebyl jen Mojmír Hampl a jeho radní, kteří mají dohlížet na stabilitu státních financí, ale i ministr financí Zbyněk Stanjura. „Snažil jsem se tehdy přesvědčit své vládní kolegy, že tato půjčka zvýší deficit státního rozpočtu, že nejde o žádný dar a bude nám navíc poskytnuta za velmi přísných podmínek. Můj názor byl, že když už si máme na nějaké projekty půjčit a podpořit je, tak to máme udělat bez podmínek na trhu, a ne s tvrdými podmínkami,“ řekl Stanjura Seznamu.

Jenže prohrál. Proti byla většina ministrů i premiér Petr Fiala. Chtěli čerpat další desítky miliard dotací. Stanjura přitom přesně trefil podstatu, proč si nepůjčovat. Zvyšuje to schodek a je to nevýhodně svázané. Kabinet na jedné straně při prezentaci „konsolidačního balíčku“, jak říká svému plánu na snížení některých výdajů státu a zvýšení daní pro roky 2024 a 2025, tvrdí, jak chce skoncovat s dotačním byznysem. A měsíc poté schválí zvýšení dotací o dalších 137,4 miliardy korun. Pořádné posílení dotačního byznysu.

Je to ukázka, jak moc jsme se skutečně proměnili z tržní ekonomiky na dotační, jak trefně říká prezident Nejvyššího kontrolního úřadu Miloslav Kala. U evropských dotací politici zpravidla argumentují tím, že je škoda evropské dotace nečerpat, když do společného rozpočtu Unie, z něhož se ty dotace rozdávají, stejně musíme platit. Ten argument tady ale padá. Stát si půjčí, aby ve velmi svázaných mantinelech toho, co se dá platit, rozdělil další desítky miliard dotací. Tu půjčku bude samozřejmě muset splatit. A zaplatíme ji všichni ze svých daní. Dál tím zvyšujeme přerozdělování a nárokovou ekonomiku těch, kdo natahují ruce.

Největší příjemce dotací v zemi Andrej Babiš byl svou posedlostí dotacemi roky důvěrně znám. Vláda Petra Fialy i sám premiér se ale stále touží profilovat jako ti, kdo tady chtějí udělat dotačnímu byznysu a nárokové ekonomice přítrž. A pak sám předseda vlády hlasuje proti své pravé ruce, ministrovi financí, a podpoří půjčku 137 miliard korun na další bytnění dotačního byznysu. I Petr Fiala má zjevně silné dotační a čerpací instinkty. A když pro nás někde leží připravené desítky dotačních miliard, tak neodolá pokušení si je vzít. To předvedl už 11. května po schválení balíčku, když večer vystoupil v mimořádném rozhovoru v České televizi. Když vyjmenovával, kdo všechno přijde o dotace, protože kabinet jich chtěl v rozpočtu na příští rok dvacet miliard vyškrtat, došlo i na ministerstvo školství. Petr Fiala ale hned v další větě oznámil, že ministr školství se nemusí bát. Dotace se mu škrtnou v jedné kapitole. Ale ve stejné částce je získá z jiného programu. To není zrovna přesvědčivá podpora konce dotačního byznysu. Někdejší předseda ODS Mirek Topolánek svého času komentoval reálné chování svého předchůdce Václava Klause slovy: „Pravicová rétorika, levicová politika.“ Narážel na rozpor Klausových řečí o co nejmenším státu s nejméně regulacemi na straně jedné a neochotě uvolnit regulaci nájmu a privatizovat banky na straně druhé. Petr Fiala mluví hlasitě o konci dotačního byznysu – a přitom ho sám živí.