Noční můra britských konzervativců se jmenuje Kanada 1993. V tom roce jejich sesterská strana za Atlantikem, Progresivně konzervativní strana Kanady, utrpěla nejhorší porážku v dějinách. Z vládní strany s 156 poslanci se stala irelevantní partají s dvěma zástupci v parlamentu. O poslanecký mandát přišla i premiérka a lídryně strany Kim Campbellová.

Britské pravičáky musí znepokojovat řada paralel. Kanadští konzervativci tou dobou byli u kormidla už dlouho, vládli devět let. To britští jsou u moci déle: čtrnáct let. Kanaďané vyměnili lídra uprostřed volebního období, stejně jako Britové. A jedním z důvodů volební katastrofy byla relativně nová pravicová strana Reform, jež odlákala voliče konzervativců. Také britští toryové čelí nové pravicové straně, jež se jmenuje... Reform. Šance, že kanadskou paralelu dotáhnou plně do konce, se zvýšily po právě proběhlých komunálních volbách.

Ve Spojeném království se nevolí všichni lokální politici ve stejnou dobu. Podle typu zastupitelstva se různí délka mandátu i způsob voleb. Letos se volili lokální politici tam, kde volby naposled proběhly roku 2021. Celkově šlo o 2600 zastupitelů na 107 radnicích, 11 přímo volených starostů a 25 členů londýnského zastupitelstva. Vyhráli labouristé. To není nijak překvapivé, parlamentní opozice má v Británii tendenci vyhrávat lokální volby. Druzí skončili Liberální demokraté a teprve třetí Konzervativní strana. Labouristická strana získala kontrolu nad 51 radnicemi, o osm víc než posledně. Liberální demokraté přidali dvě radnice a vládnou na dvanácti. Konzervativci o deset radnic přišli a z těch, kde se nyní volilo, ovládají jen šest. O práci rovněž přišlo 474 konzervativních zastupitelů. I pokud přihlédneme k obvyklým ztrátám vládnoucí strany, je to volební masakr. Nejhorší výsledek konzervativců v komunálních volbách za 30 let.

Topící se konzervativci se chytají příslovečného stébla a upozorňují, že to mohlo být ještě horší. Uhájili pozici starosty regionu Tees Valley a kontrolu nad radnicí Harlow. A v průměru přišli o 11 procentních bodů v porovnání s rokem 2021. Zatímco v průzkumech se za stejné období propadli o 19 bodů. Vlastně uspěli nad očekávání. To však má dvě velká ale.

Jedna vlaštovka...

Zaprvé vítězství v Tees Valley je hlavně dílem populárního starosty Bena Houchena, ne jeho strany. Houchen je momentálně jediným konzervativním přímo voleným starostou v zemi. A zadruhé Reform nenasadila kandidáty ve všech okrscích, nemohla toryům krást voliče. Tam, kde kandidáty nasadila, konzervativci v průměru zaostali o 19 procentních bodů v porovnání s rokem 2021, přesně podle průzkumů. Jediným úspěchem je uhájení Harlow. To je důležité, jelikož město je považováno za korouhvičku naznačující, jakým směrem foukají politické větry. Jeho dobytí bylo veřejně deklarovaným labouristickým cílem. Avšak vlaštovka jednoho londýnského předměstí ještě jaro nedělá.

Strana Reform je evolucí posledního počinu Nigela Farage. Tento euroskeptik a dlouholetý lídr Strany nezávislosti Spojeného království (UKIP) se stáhl z aktivní politiky poté, co Británie hlasovala pro opuštění Evropské unie. Když se ale vyjednávání o brexitu začalo komplikovat a mnozí začali zpochybňovat, zda k němu vůbec dojde, Farage založil novou partaj s jednoznačným názvem Brexit Party a drtivě zvítězil v eurovolbách v květnu 2019. Naopak konzervativci propadli. Vzkaz voličů byl jasný, dotáhněte brexit do konce. Výsledkem byl pád premiérky Theresy Mayové a nástup Borise Johnsona. Ten nakonec opravdu vyvedl Británii z EU. Brexit Party se přejmenovala na Reform, Farage se vzdal lídrovství v březnu 2021.

Když v prosinci 2019 Boris Johnson spektakulárně zvítězil, konzervativci získali většinu 80 hlasů, labouristé utrpěli nejhorší porážku od roku 1935 a komentátoři věštili novou éru pravicové dominance, ptali se, jestli labouristé, kteří prohráli čtvery volby za sebou, si ještě někdy sáhnou na moc. Nyní sami konzervativci zažívají porážky historických rozměrů a mluví se o zániku strany.

Dva faktory

Vítězství v roce 2019 bylo souhrou dvou faktorů. Prvním byla brexitová sága, kterou Britové chtěli mít už z krku. Johnson slíbil, že pokud dostane silný mandát, dotáhne odchod z EU, což splnil. Druhým faktorem byl krajně levicový lídr labouristů Jeremy Corbyn, který odpudil umírněné levičáky.

Udržet tuto voličskou koalici, v níž se sešli etatisté s vyznavači volného trhu, brexitáři a euronadšenci, soupeřící zájmy severní a jižní Anglie, dělníci a buržoazie, sociální konzervativci a mávači duhovými vlajkami, by možná bylo nesplnitelné. Ale toryové se o to ani nepokusili.

Klíčovým programem bylo takzvané „levelling up“, což by se dalo přeložit jako „pozvednutí na vyšší úroveň“. Vláda tak nazývá plán rozvoje tradičně chudší severní Anglie. Jižany to vždy bylo vnímáno s jistou skepsí, jelikož mělo jít o transfer jejich peněz na sever. Reálně však k ničemu nedošlo. Naopak vláda zařízla vlajkový projekt levelling up, vysokorychlostní železnici HS2. Ta měla spojit Londýn s Manchesterem a Leedsem a tím i podpořit rozvoj tamějších regionů. Jenže její výstavba mnohokrát překročila plánovaný rozpočet, z původních 36 miliard liber se dostala na 87,7 miliardy v roce 2019. Konzervativci proto plán dojet až na sever zrušili, nově má HS2 končit v Birminghamu. V Leedsu a Manchesteru se to nepotkalo s přílišným pochopením.

Podobné je to s imigrací. Vysokou, nekontrolovanou a nelegální imigraci řada Britů považuje za prvořadý problém. Konzervativci už léta slibují něco s tím udělat. Loni do Británie dorazilo 52 530 nelegálních migrantů, o 17 % víc než rok předtím. Teprve v posledních měsících vláda představila „plán Rwanda“: žadatelé o azyl mají být dopravováni do Rwandy a tam čekat na posouzení svých žádosti. Plán se ale zasekl na soudech a není jisté, zda bude fungovat v praxi.

„Všichni vědí, jakým velkým problémům země čelí. Každý z nás jim možná dává jinou prioritu, ale patří mezi ně náklady na bydlení, péči o děti a energie, problém s produktivitou, stárnutí společnosti, nelegální přistěhovalectví, státní dluh, beznadějné zdravotnictví a rozpadající se národní infrastruktura. Žádný z těchto problémů není pomíjivý. Všechny se již léta zhoršují,“ píše Christopher Snowdon v magazínu The Critic. Upozorňuje, že deštivá Británie paradoxně trpí nedostatkem vody, jelikož od roku 1991 nebyla postavena žádná nová nádrž a každý den unikají z netěsnících trubek tři miliardy litrů vody. Letišti Heathrow stále chybí potřebná a dlouho slibovaná třetí ranvej. Výstavba nové jaderné elektrárny vázne.

Paralyzovaná výstavba

Vůbec neschopnost cokoli postavit je chronickým problémem Británie. Zákony stranící nejrůznějším blokátorům, rýpalům a nespokojencům, existence různých přezkumných komisí, to vše vede k nekonečnému prodlužování a prodražování veškeré výstavby, jak infrastruktury, tak bytů. A politici často nadřazují zájmy svých okrsků zájmům celé země. Například nynější lídryně Dolní sněmovny Penny Mordauntová zablokovala výstavbu interkonektoru, který by pokryl 6 % energetických potřeb Británie, jenže měl vyrůst v jejím okrsku a její voliči si stěžovali na případné nepohodli způsobené stavebními pracemi.

Toryové jsou také v pasti demografie. Vlastníci domů, často jejich voliči, jsou starší lidé. Pokud by klesla cena nemovitostí, třeba kvůli rozsáhlé výstavbě, klesla by i jejich investice. Tratí na tom mladí „bezdomovci“, kteří se přiklánějí k labouristům.

Navíc Konzervativní stranu provází atmosféra naprostého chaosu. Za čtrnáct let vystřídala pět premiérů, nemine snad týden, aby se konzervativní poslanec nezapletl do nějakého skandálu. Šest poslanců rezignovalo kvůli sexuálním, finančním a dalším problémům.

Nakonec je tu neochota jakkoli zastavit levicový pochod institucemi. Státní správa, polovládní a veřejnoprávní instituce jsou plné kádrů usazených tam z časů poslední labouristické vlády. Konzervativci místo toho vymýšlejí stále nové regulace a zákazy. „Od roku 2010 se legislativní průjem podepsal na zákazu plastových brček, značkových obalů cigaret, všech psychoaktivních látek, které nejsou výslovně vyňaty, krabiček po deseti kusech cigaret, mentolových cigaret, frakování, sázkových terminálů, mikrokuliček, divokých zvířat v kočovných cirkusech a poppers (druh v ČR legální drogy – pozn. red.). Vláda slíbila zakázat tolik věcí, že závodí s časem, aby do příštích voleb zakázala rašelinový kompost, plastové sáčky na omáčky, talíře na jedno použití, jednorázové vapky, terapii na léčbu homosexuality, vlhčené ubrousky, prodej tabáku lidem narozeným po roce 2008, prodej chytrých telefonů lidem mladším 16 let a plastové vidličky,“ stěžuje si Snowdon. Místo toho, aby konzervativci využili poslední měsíce k protlačení zákonů, jež by ztížily život budoucí labouristické vládě, plánují jednat o regulaci londýnských rikš. Zdá se, že konzervativci už dávno nejsou zastánci malého státu, který člověka nechá na pokoji. Mnoho pravičáků proto utíká k Reform nebo plánuje zůstat doma.

O tom, že labouristé vyhrají příští volby, už nikdo nepochybuje. Otázka je, jak velké vítězství to bude. Datum voleb je na premiérovi, volební období nesmí přesáhnout pět let. Spekulovalo se, že Rishi Sunak je vyhlásí na léto. Výsledky komunálních voleb ho ale evidentně vyděsily. Velmi pravděpodobně je bude odsouvat na co nejpozději (nejzazší datum jejich konání je 25. leden 2025) a doufat v zázrak.

Zánik kanadských konzervativců vedl ke čtrnáctileté dominanci tamějších liberálů. Štěpení hlasů ve většinovém systému „první na pásce“, který uplatňují v Kanadě i Británii, může být fatální. Kanadské pravici se podařilo stát relevantní silou teprve poté, co se pozůstatky progresivních konzervativců spojily s Kanadskou aliancí, což byla přejmenovaná Reform, v dnešní Konzervativní stranu Kanady.

Podle aktuálního průzkumu YouGov britští konzervativci s 18 % zaostávají o 30 procentních bodů za labouristy. Místo dnešních 342 poslanců by jich měli jen 13. Reform je na 13 %. Kanadský scénář se jeví jako velmi reálná možnost.