Novoroční projev prezidenta Petra Pavla byl nevzrušivý a neurážlivý. Svým vlastním projevem ho poněkud nečekaně zastínil Tomio Okamura. Předseda Poslanecké sněmovny toho sdělil víc, například že CO₂ nás nezabije, zatímco boj s CO₂ už zabil mnoho západních firem. Připomněl rekordní inflaci za minulé vlády. Vyzval k sebevědomému chování ve světě. Ale pointou jeho vystoupení byla válka na východě: prý snad vyskočíme z vlaku, jímž se unijní elity řítí do třetí světové války s Ruskem. Pomoc Ukrajině z českého rozpočtu končí. Projev vyvrcholil konstatováním zjevného: že na obchodu se zbraněmi „každý něco trhne: západní firmy a vlády i ukrajinští zloději kolem Zelenského junty, co si staví záchody ze zlata. Ať si kradou, ale už ne z našeho“.

Je iluze (pokud ji tedy někdo skutečně choval) myslet si, že Okamura následkem pobytu v ústavní funkci opustí svůj zvyk mluvit vyhraněně až destruktivně. Je to pro něj psychologická potřeba, která se mu nadto politicky vyplácí. Větší záhada je, proč ze svých kolejí nevystoupí strany bývalé vlády. Ty koleje je dovedly k prohře ve volbách. Dělají teď z Okamurových slov státní aféru, projev kolaborace s Kremlem, a snaží se vynutit jeho odchod z funkce.

Předseda SPD opravdu klade jiné důrazy, než jsme od ústavních činitelů byli zvyklí, taky mohl vůči Ukrajině projevit víc empatie. Na jednom místě věcně vzato klamal – to když rýsoval černý scénář, v němž se do republiky po skončení bojů „nahrnou váleční veteráni zvyklí bez rozmyslu zabíjet“. Pravda je taková, že i za Fialovy vlády, která slovně byla Ukrajině naprosto oddaná, platily přísné podmínky pro zisk trvalého pobytu (hlavně určitá výše trvalého příjmu). Takto nastavené podmínky podle znalců zajistí, že 90 procent ukrajinských rodin, jejichž slabší část dnes žije u nás, se po válce nesloučí na českém území. To by Babišova vláda musela podmínky změkčit. Přesto Okamura avizuje, že se budou ještě zpřísňovat.

Zbytek projevu byla nediplomaticky podaná pravda. Opozice se kolektivně hrne na tenký led. Bude snad vážně tvrdit, že v okolí prezidenta Zelenského není statisticky významný počet zlodějů? Když se Zelenského velvyslanec v Praze Vasyl Zvaryč do Okamury otevřeně pustil, obdržel předvolání do Černínského paláce. Nová opozice dělá, jako kdyby to od ministra zahraničí Macinky byl podraz. Jako kdyby bylo normální, aby velvyslanec cizího státu úkoloval své hostitele.

Je deprimující strnulost, s jakou bývalá pětikoalice moralizuje své soupeře zahraniční politikou, nedostatek trpělivosti. Nejsou ani schopni počkat, až jejich nástupci začnou dělat špatnou politiku, o níž před volbami pomlčeli (hlavním kandidátem jsou státní výdaje).

Že se se zahraničněpolitickým moralismem dá nakládat jen omezeně, dokazují trapné reakce české politiky na útok USA na Venezuelu. Donald Trump popřel mezinárodní právo vlastně podobně jako před čtyřmi lety Vladimir Putin na Ukrajině. Spojené státy zasahují oficiálně proto, že k nim z Venezuely putuje kokain. Sedmdesát procent obětí drog v USA má na svědomí fentanyl, s nímž údajně hlavní narkobaron světa Nicolás Maduro neměl společného nic.

Venezuela se ani nechystala do žádné vojenské aliance namířené proti USA, která by v Jižní Americe chtěla rozmísťovat raketové systémy s dostřelem do New Yorku. Trump kromě drog mluví i o ropě, pyšní se tím, že s armádou se do Venezuely vrátí američtí těžaři.

Ani v tomto kontextu není většina českých politiků, od Petra Fialy po Petra Macinku, schopna být aspoň zticha a nejít před Bílým domem mechanicky do předklonu. Čest výjimkám, jako je Vít Rakušan – když moralizovat, tak aspoň do všech azimutů.

V lednu 2026 je na českou politiku smutný pohled: i dílčí vzpoura, k níž se nadechuje Babišova vláda vůči EU, musí být kompenzována oddaností někde jinde. Nemůžeme už být po 36 letech na svobodě trochu svébytnější? Je vysvědčením politických sil, které sice historicky projevovaly jakýsi elementární rozum a příčetnost, ale dnes se snaží aportovat míčky, které jim Trump ani nehází, že ke svébytnosti vyzývá Tomio Okamura. Je to komerční vlastenec – a tradiční politici mu poskytli téměř monopol.