Pokud bychom měli letošní výběr nominovaných projektů na nejprestižnější české ocenění za architekturu definovat jedním slovem, nabízelo by se především slovo pestrost. Mezi třicítkou staveb totiž najdeme opravdu rozmanitý výběr stavebních děl jak po typologické stránce, tak i jejich umístěním a přístupem autorů.

Reprezentativní vzorek

Hlavní pozornost médií, a tudíž i veřejnosti se v rámci všech soutěžních přehlídek napříč obory z pochopitelných důvodů soustředí až na finálové kolo a oceněná díla. V případě České ceny za architekturu, kterou letos podeváté organizuje Česká komora architektů, se však vyplatí podívat se detailněji už na právě představený užší výběr nominovaných staveb. Ten pokaždé sestavuje mezinárodní porota ze stovek přihlášených projektů. Tentokrát se z tří set sedmi posuzovaných staveb probojovalo na shortlist jednatřicet realizací, které jako celek dobře reprezentují soudobou českou architekturu.

Ohledně těchto ocenění se pokaždé řeší zejména otázka, kolik projektů z nominovaných bylo postaveno za soukromé peníze a kolik z veřejné kapsy. Letos vůbec poprvé jednoznačně dominují ty z druhého ranku, což je povzbudivé zejména v tom ohledu, že si samosprávy a veřejné instituce stále víc uvědomují potřebu investovat do kvalitní architektury a spolupracovat s odborníky na slovo vzatými.

Právě stavby z veřejných peněz totiž nejenže mají zpravidla největší dopad na podobu našich měst a život v nich, ale také vysílají jasný signál o tom, že každý stavební záměr má dlouhodobý účinek na své okolí, a tudíž je potřeba je pokaždé pořádně promyslet. Česká města a obce v tom mají proti západním zemím stále velký dluh, například v Rakousku je zvykem pořádat architektonické soutěže i na ty „nejobyčejnější“ stavební záměry bez ohledu na počet obyvatel dané obce. V poslední době je ale i díky nárůstu soutěží a výběrových řízení patrný velmi pozitivní trend, což ostatně dokládá i letošní seznam nominantů na Českou cenu za architekturu.

Veřejné

Podobně se to má i se stavební typologií. Mezi nominovanými projekty obvykle dominují objekty pro bydlení, protože zejména u rodinných domů, chat a chalup nebo jiných rekreačních staveb si architekti mohou zpravidla dovolit víc než v případě větších veřejných staveb. Jsou totiž primárně zodpovědni „pouze“ jednomu klientovi nebo klientce (případně rodině), kteří mají osobní zájem na tom, aby výsledek dopadl co nejlépe. Naopak u veřejných zakázek mnohdy vládne alibismus a výsledek je mnohem složitější dovést do zdárného konce.

Také v letošním seznamu natrefíme na několik výjimečných rodinných domů a chat, zároveň se ale do něj probojovala také třeba třípodlažní dřevostavba s dostupným obecním bydlením – tedy typ stavby, který v Česku chybí jako sůl. Jinak ale převažují veřejně přístupné stavby od budov mateřských, základních a vysokých škol přes sportovní halu po kulturní instituce. Mimořádně početnou kategorii letos tvoří revitalizace náměstí a parků velkých i malých měst signalizující větší zájem o to, jak vypadá náš společný veřejný prostor.

Nominované projekty byly představeny Českou komorou architektů v rámci nominačního večera na konci června. Během něj proběhlo také udělení Pocty ČKA architektce Zdeňce Marii Novákové, jejíž nejvýznamnější realizace (Chemapol-Investa v Praze) aktuálně čeká na demolici. Ocenění za výjimečný počin letos nemohl převzít nikdo jiný než manželé Lukáš a Marianna Smetanovi, díky jejichž iniciativě se mohl loni otevřít fantastický areál Automatických mlýnů v Pardubicích, což byla událost čísla jedna české architektury roku 2023. Díky jejich osobnímu nasazení a rodinným financím se mohl k novému životu probudit komplex evropského významu, dlouhá léta ignorovaný vedením města i kraje. Jaký projekt nakonec získá Hlavní cenu České ceny za architekturu, se dovíme tradičně na listopadovém galavečeru.