Kam zmizel kult básníků? položí si čas od čas někdo hlubokomyslnou otázku, na niž je jediná možná odpověď: do prdele. Když je to každému u prdele…

Prosím za prominutí, za ty vulgarismy, které jsou přitom funkční a výstižné, neboť hodlám napsat krátký nekrolog za jednoho skutečně kultovního básníka, který tím slovem nepohrdal: U prdele nazval svou sbírku sebraných básní. V samizdatu kolovala od roku 1981.

Jmenoval se František Pánek, každý, kdo ho znal nebo o něm věděl, mu říkal Fanda Pánek, zemřel před pár dny (12. 8.) ve věku sedmdesáti pěti let. V prostředí undergroundu mu patřilo místo svatého blázna, pošuka a světce, nepochybně talentovaného autodidakta se záblesky geniality.

Talentu Fandy Pánka si povšimli už v mladých letech literární kritik Jan Lopatka a básník Egon Bondy, kteří na něm vykonali literárněteoretický vliv, přičemž lze i předpokládat, že je nespoutaný Fanda především bavil. V sedmdesátých letech patřil do prostředí jádra undergroundu v bytě Němcových v Ječné ulici, spoje by se daly najít s poezií Ivana M. Jirouse, několik jeho básní zhudebnil Milan Hlavsa pro Plastic People. V té době ho poznal dorost undergroundu, Jáchym Topol, Petr Placák, J. H. Krchovský, teoreticky a edičně se jím zabýval Martin Machovec, společensky se uplatnil v bohémsko-parodickém prostředí klubu Hrobka tvořeného Olgou Havlovou, manžely Stankovičovými, Petruškou Šustrovou a dalšími ozdobami pražského disi-světa. V roce 1985, když se pomalu klasické disidentské jádro začalo rozpadat a měnit v opozici, se Pánek z této společnosti stáhl, což souviselo s jeho katolickou konverzí a hlubokým duševním přerodem. Dosavadní „světská“ básnická tvorba byla zavržena jako příliš profánní a Pánek začal tvořit lyriku duchovní, forma přitom zůstala podobná. Z té doby ovšem pochází jeho možná nejznámější verš, sebedoznání: „Charta se mi nevyplácí, podepsal jsem spolupráci.“

Může se zdát zajisté jako přehnané tvrdit, že s Fandou Pánkem ztrácí česká poezie velkou básnickou osobnost. Aspoň v tom konvenčním smyslu. Ale pravda je, že nikdo, komu se jeho básně dostaly ve správné době do rukou, nemohl říci, že by ho nezaujaly a nechaly lhostejným. Jejich neopakovatelná přímočarost, originální jadrnost a k věci směřující údernost možná zachraňovaly smysl poezie v dobách, kdy si s ní – abychom zůstali věrni stylu a duchu – už každý akorát tak vytíral prdel. Pardon.

Na závěr verš, který si kdysi dávno, snad ještě v mládí, napsal jako epitaf: „Buzerant a blbeček / nápis na můj hrobeček.“ Ať už na jeho hrobě bude, či spíše nebude, jako by mu jako duha svítil do věčnosti.