Americký generál Mike Minihan nedávno vyzval své podřízené, aby si dali do pořádku osobní záležitosti a začali cvičit. Do dvou let totiž očekává válku s Čínou. Přes svou důležitost na světové scéně fungování a tradice říše středu zůstávají na Západě značně nepochopené. V poválečné historii na ně nikdo neměl větší vliv než Mao Ce-tung, předseda Komunistické strany Číny v letech 1943 až 1976. Dovedl komunisty k vítězství v občanské válce, zahájil velký skok vpřed, jenž měl Čínu rapidně zmodernizovat, a místo toho způsobil největší hladomor v dějinách a nakonec rozpoutal chaos kulturní revoluce. Málokdo ví tolik o maoistické Číně a odkazu „velkého kormidelníka“ jako historik Frank Dikötter.

Jak se dostali čínští komunisté k moci? Hlavně díky vítězství v občanské válce? Byli jejich protivníci z Čínské národní strany neboli Kuomintangu prostě vyčerpaní z boje proti Japonsku? Nebo měli komunisté i opravdovou podporu mezi obyvatelstvem?

To je dost široká otázka. Pokud mluvíme pouze o období mezi lety 1945 a 1949, musíte si uvědomit několik věcí. Zaprvé Stalin poslal asi milion vojáků do Koreje, aby se tam setkali se svými americkými protějšky na 38. rovnoběžce. Během tohoto období Sověti okupovali Mandžusko, kde zůstali nějakých šest měsíců. Mandžusko je pro Čínu klíčová ekonomická oblast a strategicky je také velmi důležité. Takže Kuomintang nikdy nad Mandžuskem nezískal opětovnou kontrolu, Stalin ho postupně předal Maovi a jeho zubožené armádě guerillových bojovníků. Časem ale Sovětský svaz pomohl vybudovat Čínskou komunistickou stranu, důstojníci byli posláni do Moskvy na pokročilý výcvik, napříč Mandžuskem byli postaveny vojenské instituty a komunisté dostali zásoby a zbraně od SSSR.

A Američané nepodporovali Kuomintang?

Kuomintang ve stejné době ve skutečnosti ztratil podporu svých spojenců, tedy hlavně USA. To je jeden klíčový fakt, na který musíte neustále myslet. Druhý je, že Kuomintang a jeho vůdce Čankajšek se snažili vládnout zemi, která byla zničena druhou světovou válkou. Evropané těžili z Marshallova plánu, ale muž, jehož jméno plán nese, tedy americký ministr zahraničí George Marshall, je ten, kdo zabránil Čankajškovi pronásledovat komunisty, uvalil zbrojní embargo a vůbec neposkytl Kuomintangu příliš pomoci. Takže jak můžete vybudovat Čínu bez ekonomické podpory? To je klíčová otázka. Také si musíte uvědomit, že spravovat zemi, snažit se něco vybudovat je docela složité. Pokud ji chcete jenom zničit, je to mnohem jednodušší. Komunistické elementy tak neustále podkopávaly Čínskou republiku, třeba sabotováním železnice. Také nemůžete řídit zemi s vysokou mírou inflace, která se neustále zvyšuje. To je také důsledek druhé světové války. Čínská republika, Čankajšek neměli jak vybrat dostatečně financí, takže museli tisknout peníze, což vedlo k inflaci.

To jsou strukturální problémy. Jak probíhala samotná válka?

Zhruba od roku 1947 nebo 1948, kdy komunisté začali útočit a dobývat města, vedli opotřebovávací válku. Klíčovým momentem je obléhání města Čchang-čchun, které je pod blokádou víc než půl roku a zemřelo tam 160 až 180 tisíc lidí hlady. To je obří počet obětí. Když komunisté vyhladověli ještě několik dalších měst, ostatní se začala prostě vzdávat, aby je nepotkal stejný osud. Takže otázka vůle a otázka odhodlání působit bolest, smrt a teror civilnímu obyvatelstvu hraje také velkou roli. Když v roce 1949 nad Zakázaným městem zavlál rudý prapor, vítali lidé nikoli KSČ, ale konec víc než deset let trvající války, ať už proti Japonsku, nebo té občanské.

Vzpoury, občanské války a změny režimů jsou v čínské historii docela časté. Má vítězství komunismu nějaké domácí důvody? Často se mluví o Číně jako o konfuciánské zemi.

Ano, často se mluví o tom, že Mao je prostě rudý císař, podobný svým předchůdcům, že ve skutečnosti vůbec nejde o marxistickou revoluci. Nechápu, jak někdo může toto vážně tvrdit. Jejich ideologie je marxismus, způsob vlády leninský a celá společnost po roce 1949 zažívá čistky v komunistickém stylu. Lidé musejí číst nejen předsedovy knihy, ale i ostatní klasiky marxismu. Je to naprostá indoktrinace. Nevím, co to má společného s konfucianismem nebo čímkoli jiným. Je to moderní hnutí. Jistě můžete říct, že bolševici nebyli moderní, že navazovali na ruské tradice, že nacisté nebyli moderní a navazovali na německé tradice, taktéž italští fašisté zase navazovali na ty své. Vůbec tomuto argumentu nerozumím. Samozřejmě, pokud se podíváte na Mussoliniho, jistě naleznete křesťanské, katolické vlivy. Je to Itálie. V nacistickém Německu jistě naleznete věci z německé kultury. Ale nakonec jde o extrémně moderní systémy. Jsou moderní v tom smyslu, že chtějí omezit veškerou svobodu, ovládat každého jednotlivce a monopolizovat moc v míře, která je před 20. stoletím bezprecedentní. To, že třeba Stalin je některými venkovany považován za tatíčka cara, neznamená, že nejde o veskrze moderní systém.

V roce 1958 Mao spustil program modernizace, známý jako velký skok vpřed. Proč se po nějakých deseti letech u moci k tomu odhodlal?

Ze stejného důvodu, jako Stalin kolektivizoval venkov. Velký skok vpřed je pokus kolektivizovat venkov. Proč se k tomu odhodlal Stalin? Protože chtěl zajistit, že zrno půjde z polí rovnou do státních sýpek, a pak ho prodat na mezinárodním trhu. Takto získanou měnu pak využít na nákup strojů potřebných k industrializaci. S Maem je to to samé. Chce za zemědělské výrobky nakoupit od SSSR vybavení potřebné k industrializaci. Je to stejný princip. Podobně jako Stalin se i Mao rozhodl spojit farmy do obřích kolchozů, které měly mít mnohem lepší hospodářské výsledky. V rámci velkého skoku vpřed ze všech lidí vytvořil v podstatě pěšáky, obří armádu. Doslovně se k nim chovali jak k vojákům. Jedli v kolektivních kantýnách, spali v kolektivních kasárnách. Brali je na pole, kde pracovali ve dne v noci. Výsledek však byl přesně opačný. Když kolektivizujete venkov jako Stalin a Mao, v podstatě zničíte veškeré pobídky pro vesničany, aby produkovali jídlo, protože všechno, co produkují, jim bude zabaveno státem. Takže celý venkov se umoří hladem k smrti.

Že je to katastrofa, bylo zřejmé docela brzo. V červenci 1959 se sešlo vedení KSČ na konferenci v Lu-šanu, kde se někteří odvážili Maovi vyjevit, jak se věci doopravdy mají. Přesto velký skok vpřed pokračuje dál. Uvěřil Mao vlastní propagandě, nebo mu záleželo jen na výsledcích a oběti ho nezajímaly?

Ve chvíli, kdy je jasné, že velký skok vpřed je katastrofa, Mao začne být paranoidní. Bojí se, že spolustraníci by ho mohli odsunout do pozadí nebo, což se v diktaturách stává, bodnout do zad. Začne se bát, že to, co se děje na venkově, může ohrozit jeho pozici ve straně. V Lu-šanu tedy řeší hlavně to, kdo by se mohl pokusit ho oslabit. Stane se z toho další politická kampaň, další čistka lidí, jako je ministr obrany Pcheng Te-chuaj, kteří i třeba velmi mírně kritizovali velký skok vpřed, a implicitně tedy i předsedu. Výsledkem je, že hladomor se až o dva roky prodlouží. Teprve poté Mao ustoupí. Takže to hodně souvisí s jeho osobní prestiží, jelikož jeho jméno je spojeno s celým projektem. Bojí se, že kritika velkého skoku vpřed ohrozí jeho vůdcovství strany. To pár let poté povede ke kulturní revoluci, což je v podstatě Maův pokus zlikvidovat všechny, kdo ho kritizovali.

Kolik lidí vlastně zemřelo? Vím, že jste došel k vlastním závěrům.

Nikdy nebudeme mít přesné číslo. Pokud nějaký historik říká, že zemřelo 18 milionů nebo 38 milionů, je to nesmysl, vždy budeme mít jen přibližné odhady. Některé jsou založeny na extrapolacích z populačních statistik, jiné na archivním výzkumu. Já jsem jeden z těch, kdo použili archivní výzkum, a došel jsem k číslu minimálně 45 milionů obětí. To je velmi vysoký odhad, ale nejsem jediný, kdo došel k takovým číslům.

Takže kulturní revoluce je Maův pokus, jak se vrátit k plné moci poté, co byl odsunut do pozadí po katastrofě velkého skoku vpřed?

Měl plnou moc. Ale bál se o svůj odkaz. Znovu se musíme vrátit ke Stalinovi. Ví, že pár let po Stalinově smrti Chruščov zahájil destalinizaci, a dokonce vystěhoval Stalinovo tělo z mauzolea. Mao se bojí, že ještě před jeho smrtí by mohlo dojít k pokusu demaoizovat KSČ a on by mohl být obviněn ze zločinů proti lidskosti. Takže pečlivě připraví kulturní revoluci, kterou zahájí v roce 1966. Co provede, je dost neuvěřitelné, žádná jiná komunistická strana se o něco takového nepokusila. Dovolí obyčejným lidem kritizovat stranu. Nejde jen o dělníka, který odsoudí tajemníka tovární stranické buňky, ale můžete odsoudit lidi na samém vrcholu, jako je stranická dvojka Liou Šao-čchi nebo premiér Čou En-laj. To vydrží zhruba rok a půl. V této první fázi Mao používá lid ke stranické čistce. Jakmile věří, že toho docílil, povolá armádu a přemění Čínskou lidovou republiku v posádkový stát, kdy vojáci jsou umístěni ve školách, továrnách a kancelářích. Takže armáda provede čistku mezi lidem, včetně rudých gardistů, kteří jsou posláni na venkov k převýchově. To je druhá fáze. Jenže ta je také nebezpečná, protože když dáte tolik moci armádě, hrozí, že ta by mohla sesadit samotného předsedu. Takže v roce 1971 maršál Lin Piao, muž, který z těchto změn vytěžil nejvíc, zahynul při podivné letecké nehodě a od konce roku 1971 Mao využívá stranu k provedení čistky v armádě. Od toho momentu není v Číně nikdo, kdo by mohl předsedu ohrozit.

Nakolik to měl Mao celé pod kontrolou? Mohl násilí zapínat a vypínat podle potřeby? V určitých fázích proti sobě zuřivě bojovaly nejrůznější frakce rudých gardistů a některé oblasti se propadly v podstatě do občanské války.

Je zavádějící tvrdit, že je to chaotické. Nebylo to chaotické, spíš předseda byl v pozici, kdy mohl neustále měnit pravidla. Mohl prohlásit, že jedna frakce, například v Šanghaji, je revoluční, a tři měsíce poté označit stejnou frakci na kontrarevoluční. Osud jednotlivce byl spojen s jeho vztahem k předsedovi. Jediným způsobem, jak přežít, byla naprostá loajalita. Loajalitu k předsedovi bylo potřeba dokazovat, takže pravidla se neustále měnila. Rozděl a panuj je velmi běžná taktika. Nejde jen o rudé gardisty, i obyčejní lidé byli rozděleni ohledně toho, co předseda ve skutečnosti chce a kdo jsou praví nepřátelé. Také v armádě frakce soupeřily o moc, v některých provinciích spolu přímo bojovaly. Mao neustále měnil pravidla a tím vytvářel konstantní hru o trůny, kdy v jakékoli sekci společnosti nebo části země, která začala být problematická, mohl být rozpoután chaos. Samozřejmě Mao byl ten, kdo to nastartoval, a on byl ten, kdo to mohl kdykoli zastavit, což párkrát udělal, pokud si myslel, že se to vymklo kontrole.

V roce 1976 Mao Ce-tung zemřel a tím skončila i kulturní revoluce. Jaký je jeho odkaz v dnešní Číně?

Jeho odkaz je marxismus-leninismus. Byl to Mao, kdo zavedl myšlenku, že je třeba ovládnout výrobní prostředky, včetně práce, půdy a kapitálu. Tento proces je ukončen někdy v roce 1956, kdy jsou všechny výrobní prostředky znárodněny. Stát převzal banky, obchody, půdu a tak dále. To vydrželo do dnešního dne. V Číně stát vlastní veškerou půdu, to samé s bankami, kapitálem. To je jeden odkaz. Druhý je samozřejmě leninská strana. Co je leninismus? Hlavně myšlenka jedné strany. Nemůžete mít žádné další. A tato strana musí udržet svou moc, aby mohla řídit revoluci shora. Toto máme do dnešního dne. Takže jeho odkaz je obří.

Takže tvrzení, že Čína není doopravdy komunistická, protože má celkem velký soukromý sektor, nebo že KLDR je v podstatě monarchie, nepřijímáte?

Je to jen pokus, jak tyto režimy normalizovat. Trochu mě to znepokojuje. Nejsou to tradiční režimy, protože žijí v trvalém stavu paranoie, že se je takzvaný imperialistický tábor snaží podlomit. Jsou neustále mentálně nastavené na válku. Z toho pak plyne politika ČLR vůči Tchaj-wanu.