Minulý týden oznámil ministr financí Zbyněk Stanjura dlouho očekávané parametry státního rozpočtu na rok 2024. Deficit má dosáhnout 252 miliard korun, což je o čtyřicet miliard méně než letos. Stanjurův dávný předchůdce ve funkci Miroslav Kalousek to považuje za fatální zprávu o nedostatku vůle Fialovy vlády dát státní kasu do pořádku. A upozorňuje, že nebýt kosmetických úprav, byl by citelně horší i očekávaný stav letošního rozpočtu.

Vláda je už skoro v polovině mandátu, což je dost času na průběžné hodnocení. Jakou dělá ekonomickou politiku?

Na takto rozsáhlou věc se dá samozřejmě dívat různě. Shodou okolností včera mi jeden ministr, se kterým jsem si povídal, na mé námitky říkal: Záleží na úhlu pohledu. Moje námitky hodně krouží kolem rozpočtové politiky, na té mi velmi záleží. V tomto ohledu nedošlo k žádné zásadní změně oproti politice, vůči níž jsme předtím osm let protestovali. Rozpočtovou politiku Fialovy vlády pokládám za prachmizernou a jsem nesmírně zklamán z nenaplněných slibů. Za první rok vláda neudělala víceméně nic, s odůvodněním, že je válka a energetická krize. To samozřejmě argumenty byly, ale přesto i ten první rok prostor k jednomu dvěma systémovým krokům byl. Takže v roce 2022 mohli udělat jeden dva kroky tak, aby deficit v roce 2023 nemusel být 295 miliard.

Jaké konkrétně systémové kroky byste si tehdy představoval?

Alfa i omega jsou poměr příjmů k mandatorním výdajům. Dnes je přes 95 procent příjmů dopředu rozděleno na mandatorní a kvazimandatorní, tedy povinné výdaje. Neboli vláda si půjčuje nikoli na mimořádné investice, ale na svůj běžný provoz. Mám rád jedno přirovnání s rodinným rozpočtem, které není moje: Rodina si může půjčit na auto, na byt, na pračku a splácet to, ale rodina si nemůže každý měsíc půjčovat na nájem. My jako Česká republika si každý měsíc půjčujeme na nájem. Já jsem pevně věřil této vládě, že s tím něco udělá, že se poměr mandatorních výdajů k příjmům sníží. Ale vláda nejenže neudělala nic, situace se v tomto bodě spíš ještě zhoršila. První rok nás vláda chlácholila, že teď má strašně moc práce, ale příští rok za to vezme, na jaře předloží ozdravný balíček a začne snižovat strukturální deficit o jedno procento HDP ročně.

Což nezačne.

Jedno procento HDP dělá odhadem 77,5 miliardy korun. To by byl uspokojivý výkon, samozřejmě neškrtnete v rozpočtu 200 miliard z roku na rok, to by byl nadlidský výkon. Ale snižovat o jedno procento tři roky po sobě by znamenalo, že jsme z problému víceméně venku. Patřil jsem k těm, kdo se tím slibem nechali uchlácholit, a čekal jsem napjatě na tiskovou konferenci, která se posléze konala letos 11. května. Všichni si na tu tiskovku pamatujeme: pět předsedů vládních stran plus ministr financí. Zazněly dvě důležité informace: dohodli jsme se na ozdravném balíčku a dohodli jsme se na čísle deficitu pro příští rok ve výši 210 miliard. Já byl velmi spokojen, to by snižovalo deficit dokonce o trochu víc než o jedno procento. Podpořil jsem vládu ve svém okolí, na sítích, tam, kde jsem mohl. Radost mi vydržela asi čtrnáct dní, do chvíle, než ministr financí předložil návrh s deficitem 235 miliard. Ne že by se kvůli 25 miliardám zbořil svět, ale já jsem nechápal ten posun. Proč nastal? Příprava rozpočtu je proces, který musí mít nějaké zásady. A když se nejvyšší board, v tomto případě předsedové vládních stran, dohodnou na nějakém stropu, tak od toho okamžiku nemůže už o klíčovém čísle být diskuse, pokud má příprava rozpočtu směřovat k cíli. Pokud nepřijde nějaká mimořádná událost, pracuje se s číslem, které společně oznámili předsedové vládních stran. Od onoho 11. května, pokud vím, nepřišla žádná informace, která by objektivně zdůvodnila vyšší deficit. A přesto začala létat různá čísla: 236, pak 270, nejnověji ministr Stanjura předložil 252. A nikdo z nás neví, jak to skutečně dopadne na konci září, až vláda návrh přinese do sněmovny. Nikdo z nás neví, jaký další dluh navěsí na mimorozpočtové fondy.

A to je reálná možnost, další pole, kde je třeba být ve střehu?

To se obávám, že je reálná možnost. Koneckonců letos taky místo aby si vláda půjčila a dala dotaci Fondu dopravní infrastruktury, tak si půjčuje Fond dopravní infrastruktury sám, což je dražší, jen díky tomu může vláda prohlašovat: Udrželi jsme deficit pod 300 miliard. Fond dopravní infrastruktury si na letošní rok půjčil přes 30 miliard, což znamená, že skutečný deficit centrální vlády letos nedělá 295, ale 325 miliard korun, nebo víc. Je to systémově špatně a znepřehledňuje to situaci, pročež se to asi dělá. Jiný důvod není. Samozřejmě se obávám, že příští rok stejní lidé zvolí stejnou metodu. Národní rozpočtová rada proti tomu loni strašně protestovala, ale to bylo všechno, co s tím mohla dělat. Jak velký bude deficit na příští rok, se dovíme 30. září, už teď ale víme s naprostou jistotou, že vláda svůj slib konsolidovat rozpočet o jedno procento HDP nesplní. Co předkládá dnes, je konsolidace o 0,55 procenta. Někteří ekonomové tvrdí, že to je na samé hranici toho, co se ještě vůbec může označovat slovem konsolidace. Mě to strašně mrzí, pro mě byl slib, že zastaví to hrozivé zadlužování, hlavní důvod, proč jsem koalici Spolu volil.

Kolik nás ty nabíhající dluhy budou stát?

Příští rok zaplatíme jenom na úrocích dluhu 95 miliard korun. To je skoro šestkrát víc, než vydá český stát na podporu kultury včetně památkové péče. Je to stejná suma, kterou nás stojí ministerstvo vnitra se všemi policajty a hasiči. Bezpečnost v ulicích a bezpečnost proti požárům plus chod ministerstva vnitra a chod jedné menší zpravodajské služby nás příští rok bude stát 97 miliard. Tytéž peníze zaplatíme za úroky z úvěrů. Úroky z úvěrů jsou po důchodech snad nejrychleji rostoucí položkou státního rozpočtu. Při takové politice se nám snadno může stát, že budeme vydělávat především na úroky z dluhů, které jsme zbůhdarma projedli. Já už to nějak doklepu, ale těch dětí je mi líto.

Nedalo se to čekat před dvěma lety při pohledu na strany pětikoalice, na jejich půdorys? Hodně malých, maximálně středně velkých stran, a žádný jasný lídr.

Samozřejmě že bylo vidět značné riziko. Ale ta sestava nejdřív působila odhodlaně. Ještě letos 11. května, už se opakuji, nám pět předsedů stran něco závazně sdělilo. Já tu jejich tiskovku sledoval s velkým napětím právě proto, že jsem si toho rizika byl vědom. A ptám se, co se od té doby stalo. Nestalo se objektivně vůbec nic, co by je nutilo snížit závazek na polovinu.

Asi se něco stalo politicky.

V politice občas s časem ubývá odvahy, v tomto případě zhruba o 15 miliard měsíčně. Jenom nechápu, proč ti, kdo říkají, že si přáli nižší deficit, což jsou ODS a TOP 09, akceptovali rozbití původní dohody.

Vzpomněl jste ekonomů, kteří se zdráhají nazývat takové hospodaření konsolidací. Jiní ekonomové zase argumentují, že stav státních financí tím hlavním problémem není. Třeba Lukáš Kovanda upozorňuje, že máme pořád nejlepší souhrnný rating ze zemí bývalého východního bloku a že s tak vysokou inflací se vláda pod tři, možná dvě procenta HDP dostane snadno.

To je ale statický pohled. Jasně že když se na celkové zadlužení republiky podíváte staticky, tak vůbec nevypadá špatně. Třicet let u nás vlády, včetně socialistických, byly rozpočtově velmi zdrženlivé. Díky tomu máme stále velmi nízkou hladinu zadlužení. Na druhou stranu se dnes zadlužujeme nejrychleji v celé Evropě. Rozjeli jsme vozidlo proti zdi strašnou rychlostí, přičemž ten vůz se jen obtížně brzdí. Postřeh Lukáše Kovandy mi připomíná vtip ze Sedmi statečných: Padá chlapík z desátého patra a říká, že zatím dobrý. Ano, zatím je čas zatáčku vybrat, ale čím později ji vybereme, tím bude muset být ostřejší. A čím ostřejší, tím víc se pasažérům, rozuměj společnosti, udělá špatně.

Jak si vysvětlujete, že nám ratingové agentury zatím nezhoršují hodnocení?

Ale ony také píší: Dáváme vám negativní výhled neboli hrozíme vám zhoršením ratingu, pokud nezačnete něco dělat s udržitelností svých rozpočtů. A vláda ještě v květnu slibovala, že udělá. Agentury neměly důvod jí nevěřit. Já jsem jí koneckonců taky uvěřil. Uvidíme, jak zareagují ratingové agentury, až uvidí skutečný návrh rozpočtu. A k ratingům ještě jedna poznámka: Nám přece nehrozí, že by se nám v nejbližších letech věřitelé báli půjčovat. Pořád jsme pro ně bezpečný dlužník. Jde o to, že kvůli splácení těch tučných úroků dlužníkům nebudeme mít na spoustu jiných věcí.

A ta inflace – nebude vláda sanovat státní rozpočet na úkor nás spotřebitelů a střádalů? To se jí může podařit, a kvůli takovým, jako jste vy, co se upínají na státní rozpočet, se pak vláda bude moci nechat oslavovat, jako že nás zachránila.

Inflace je pochopitelně problém a s rozpočtem do značné míry souvisí. Ani se mi nechce komentovat, že je vláda schopna i o stamiliardových deficitech mluvit jako o protiinflačních. Základní abeceda ekonomie nás učí, že každý, každý deficitní rozpočet je proinflační. Třísetmiliardové deficity jsou přirozeně významným přitápěním pod inflační kotel. Byť za cenovou stabilitu odpovídá Česká národní banka, vláda dělá nějakou hospodářskou politiku a nemůže se tvářit, že se jí to netýká. Ona svými deficity inflaci silně přiživuje. Ano, i když nám vláda bude zdůrazňovat, že celkové daňové zatížení nezvýšila, my všichni ten ohromný dluh umořujeme inflační daní. Inflační daň je vysoká a platíme ji všichni. Ano, v tuto chvíli je naším největším nepřítelem inflace. Ale dokud potrvá inflace, nemůžeme počítat s významným hospodářským růstem. Inflaci nezkrotíte jinak než restriktivní politikou, měnovou i finanční.

Uměl byste dnes při zpětném pohledu určit hlavního viníka toho, že jsme za rok 2022 měli bezkonkurenčně největší propad kupní síly z celé Evropské unie – skoro devět procent minus za jeden rok?

Toho se vůbec neodvažuji, nemám aparát a nedisponuji analýzami, které by mě opravňovaly říci: Tohle jsou hlavní důvody. Každá ekonomika v Evropě má trochu jinou strukturu. Ale vím, kdo je hlavní viník toho, že se zcela vymklo tempo zadlužování. Znám i přesné datum zločinu. U nás stále platí zákon o rozpočtové odpovědnosti, který měl původně velmi užitečná pravidla regulující rozpočtovou nezodpovědnost. Zákon vám umožňoval výrazně zvýšit výdaje, ale jen když jste také výrazně zvýšil příjmy. Umožňoval vám výrazně snížit daně, ale jen když jste současně výrazně snížil výdaje. V roce 2020 byl tento zákon dvakrát novelizován. Když tehdy politická přání narazila na zákonná omezení, nekorigovala se politická přání, korigoval se zákon. První novelizace na jaře 2020 ještě měla nějakou svou logiku. Bylo potřeba vyplatit kompenzace firmám za covid. Už proti první novelizaci se vyslovila Národní rozpočtová rada, bylo nás víc, kdo jsme upozorňovali, že ta pravidla byla napsána pro špatné časy. No nic. Na podzim téhož roku se zákon novelizoval podruhé, a už to fakticky nebyla ani novela, bylo to vypnutí. Pravidla rozpočtové zodpovědnosti spolu vypnuly ANO, ODS a SPD, čímž v podstatě otevřely vrata od přehrady. Voda se vyvalila z břehů a teď ji zpátky do břehů nikdo z lidí s politickou pravomocí není schopen nahnat.

To bylo, jak snižovali daň z příjmu?

To se stalo souběžně. Novela, o níž mluvím, prošla hlasy ANO, ODS a SPD coby přílepek k daňovým zákonům. Kdyby tenkrát chtěli snížit daně a snížit výdaje, o. k., ale oni chtěli snížit daně a výdaje zvýšit. Tak museli změnit zákon. A spáchali zločin na rozpočtové odpovědnosti.

Co další důvody inflace: vysoké ceny energií...

Samozřejmě. Můžeme vést tisíce hodin diskusí, jestli vláda na zdražování energií zareagovala včas.

Proč u nás vyletěly o tolik víc než ve srovnatelných zemích?

Tady se necítím expertem, abych mohl sdělovat něco jiného než jen pocity. Ano, energie, to byl vysoký nákladový příspěvek k inflaci. Loni to ČNB vyčíslila tak, že polovina inflace byla nákladová a polovina poptávková. Dnes už ovšem drtivou většinu inflačních faktorů, vůbec drtivou většinu makroekonomických nerovnováh tvoří problémy, které si způsobujeme my sami tady doma.

Je dlouhodobým inflačním faktorem Green New Deal?

Že přispívá ke zvýšení ceny energií, to ano. Proto také dřív nebo později výroba z fosilních energií nebude konkurenceschopná. To je ostatně jeden z důvodů, proč se to všechno dělá. Green Deal je ale realita, do které už byly nainvestovány stovky miliard eur. Můžeme se mu bránit a být skanzenem, nebo mu jít naproti a snažit se z něj získat maximum technologických výhod a výhod výroby z přidané hodnoty. Myslím si, že nemáme jinou možnost. Staré válečnické heslo praví: Koho nemůžu porazit, k tomu se musím připojit. Podle mého země naší ekonomické struktury, naší velikosti nemají jinou šanci než jít Green Dealu naproti a snažit se získat z něj pro sebe co nejvíc výhod. Pokud s ním budeme bojovat, čeká nás jen chudnutí a nekonkurenceschopná výroba. Nemusíte se mnou souhlasit, nicméně já kdybych se vrátil do politiky, tak tohle bude moje politická pozice.

V novém průzkumu nálad mezi německými průmyslníky třetina z nich uvažuje o přesunu výroby mimo EU, právě kvůli drahým energiím. Deindustrializace Německa by zřejmě vedla i k deindustrializaci České republiky.

Pochopitelně pokud by k něčemu takovému došlo, byla by to faktická porážka plánu, jak snížit uhlíkovou stopu a současně zvýšit technologickou úroveň. To je riziko toho podniku. Ale investice do elektrifikace dopravy už přesáhly takovou hranici, že už to nikdo nezastaví. A nemyslím si, že by nám nebo Němcům nutně musel ubývat průmysl. Nespekulujte o něčem, co se zatím neděje.

Ono se to v nějaké míře už děje. BASF, Siemens a několik dalších velkých firem stavějí nové provozy mimo Evropu. Zachránila by nás pak jedna gigafabrika, centrum umělé inteligence, výrobna čipů a jeden důl na lithium, jak to předestřel premiér?

Ne, potřebujeme mnohem víc hlavně malých a středních firem s vysokou přidanou hodnotou. Ale nespekulujme tolik, fakt. Od výkřiku: Já tu továrnu přenesu jinam! k přenesení továrny jinam vede dlouhá cesta. Přesun výroby s sebou nese náklady. Ne každé firmě by se to vyplatilo.

Jak se vám líbil premiérův projev minulý týden, v němž stanovil ty priority na příštích deset let včetně investic do těžby lithia a výroby čipů?

Byl to hezký projev! Kdyby se to povedlo uskutečnit, mně by se to líbilo. Myšlenka si zaslouží naši podporu. Ale jak tomu mám všemu věřit, když plán přednáší člověk, který mi 11. května řekl, že sníží deficit o jedno procento HDP, a v září už to neplatí?

Plyne z toho, že Petr Fiala je slabý lídr?

Nechtějte po mně, abych byl osobní. Mám premiéra lidsky fakt rád. Nicméně z výsledků jsem zásadně zklamán. Tady neplatí nic, co se řekne. Tady se rozhodnutím, kterými se mělo dojít ke konsolidaci, najednou neříká politická rozhodnutí, ale technicko-administrativní materiál... Oni rozpočet připravují asi tak, jako kdyby kuchař řekl, že uvaří guláš, a uvařil by maso ve vodě, nakonec přidal cibuli, ale zapomněl na papriku. Při velkém hladu by se to nepochybně sníst dalo. Jen ten guláš by to nebyl, prostě proto, že nebyl dodržen technologický postup. Úplně stejně oni nedodržují postup při sestavování rozpočtu. Nedá se na to koukat.

Platí na vás častý argument příznivců pětikoalice Pořád lepší, než kdyby vládl Babiš? Vládl by Babiš ještě hůř?

Nepochybně by Babiš vládl ještě hůř. Ale to přece nezbavuje vládu povinnosti vládnout podle svých slibů. Já nechci zázraky a znám limity koaličního vládnutí. Jen nejsem schopen pochopit, proč pětikoalice neumí dodržet závazek ani tři měsíce. Pak mě jakákoli vize na deset let může jenom rozesmát.

Máte pořád politické ambice?

Nikdy jsem je nevyloučil. Taky to není nic, na co bych se teď klepal.

Zakládal jste TOP 09 a zakládal jste ji jako konzervativní stranu. Jak hodnotíte její současné směřování a práci ministrů za topku? Jde o Vlastimila Válka, který veřejnosti klidně sdělí, že některé léky prostě nebudou.

Nehodí se pro bývalého předsedu, aby veřejně komentoval svou stranu, natož jednotlivé ministry. Nehodnotím dokonce ani ministry ostatních stran. Hodnotím vládní politiku, hlavně rozpočtovou, jako celek. A v tomto ohledu bych se zastal ministra Stanjury. On není viníkem všech těch špatných rozpočtových kroků, které tato vláda udělala. Ministr financí má ve vládě jeden hlas, a když ho ti ostatní nechtějí podržet, tak prostě má smůlu. Jiná věc je, jestli si to nechá, nebo nenechá líbit. Já bych si to líbit nenechal.