Slova jsou jak prošlé léky, poznamenala postava z románu Učitel dějepisu od Terezy Brdečkové, a když se člověk začte do úvodu ke knize O útěše / Jak žít s nadějí v temných časech od kanadského historika Michaela Ignatieffa, nemá pocit, že by to byla česká záležitost. I Ignatieff si všímá, že západní svět odrostl víře, aniž by vrostl do něčeho nového. Dokud je dobře, není to problém. Člověk si vystačí s každodenní moudrostí, blízkými lidmi a fungujícími institucemi. Ale nemusejí to být ani národní katastrofy, stačí těžké časy a sebejistota je pryč.

Ignatieff se proto obrací na lidi, kteří žili v těžkých dobách a o svém strádání podali zprávu. Hledání útěchy je ostatně obecně lidské úsilí, žádný výsostně intelektuální nebo náboženský žánr. Každý útěchu již hledal nebo hledat bude. Ale pak tu jsou stratégové, od náboženských postav přes stoiky po existencialisty, kteří na to šli systematicky. Některé přístupy působí zvláštně, jiné nepřijatelně. Ostatně ten příměr s léky není špatný: něco vhodíme a často zjišťujeme, že se nám tak akorát udělalo zle. S útěchou to může být podobné.

Ignatieff se obrací na tři tradice – židovsko-křesťanskou, filozofickou a sekulární. Z knihy je patrné, že k náboženským tradicím autor chová úctu, ale věřící není, a ta úcta je obezřetná. Zaznívá třeba Humův výrok, že chyby filozofů jsou pouze směšné, zatímco ty náboženské mnohdy tragické. Ale občas platí opak. Autor zmiňuje Karla Marxe, který prý chtěl stvořit svět, v němž by člověk útěchu neměl zapotřebí. I to je slepá ulice.

Ta kniha se trochu čte jako katalog více či méně schůdných, ale občas přímo zatarasených cest. Možná je i proto plná života, neboť takový, zatarasený, život často je – a nakonec, ale fakt až na samý konec, se snad ta naděje objevuje.

Možnosti a meze jazyka

Začněme bezradností. Působivý je příběh Cicely Saundersové, lékařky a zakladatelky hospicového hnutí. Když jednou bděla u umírajícího, odříkávala mu zpaměti biblické žalmy. Když jí došly, sáhla po bibli. V tu chvíli ji umírající zastavil a požádal, ať raději opakuje ty, které si pamatuje, ty, které nosí v sobě.

Věta o prošlých slovech tím získává nový význam. Slova neprošla jen tím, jak jsou nadužívaná. Jejich problém spíš je, že nejsou prožitá. Nemáme slova, která by s námi prožila život a která by v sobě nesla prožitý život, třeba celých generací. Anebo je tu přinejmenším dost těch, kteří taková slova neznají.

Asi i proto se opíráme, když je nám úzko, o terapeutický jazyk, v rovině jednotlivců i společnosti. Ostatně sám Ignatieff zmiňuje Sigmunda Freuda a jeho velkolepý vynález psychoanalýzy. Otázka je, jestli si s tímto jazykem – nepochybně v mnoha kontextech potřebným – vystačíme. Občas se zdá, že je-li jediný, který známe, jeho užíváním spíš oněmíme. Truchlení, žal, zhroucení chápeme jako problém, který je třeba rychle a účinně ošetřit.

V případě duchovních tradic je víc prostoru pro čas. Bolest a zlo zde nejsou patologie, které je zapotřebí výlučně léčit nebo trestat. Je to něco, co patří k životu. Bohužel. To, že člověk zakusí zlo nebo jej druhému způsobí, člověka z lidské společnosti nevyděluje. Bohužel. Rituální náboženský rámec navíc umožňuje samotu i společenství. Sice jsme všichni sami, ale můžeme být vedle sebe a doprovázet se – a netřeba k tomu nic říkat, vlastně netřeba se bavit. Takovou pomoc není radno podceňovat.

Samozřejmě i náboženský jazyk má meze. Krvavé události známe, ale víme i to, jak obyčejně lidská bývají náboženská společenství. Zdá se také, že ledacos z židovsko-křesťanského dědictví není slučitelné s moderní svobodou a společností. Ale to posledně zmíněné je dvojsečné. Jednak možná nečteme dobře, když v bibli nalézáme pouze výzvy k poslušnosti. Job, jedna z nejvelkolepějších náboženských postav a utěšitelů tolika lidí napříč tolika staletími, se s Bohem pře. Jeho vztah k Bohu je hádka.

Ani jinak to s tou svobodou není jednoznačné. Moderní důraz na svobodu mnohdy nepočítá s jejími zákoutími. Dobře to vyjádřil francouzský filozof Paul Ricoeur. „Víme, že jsme nesvobodní, ale cítíme, že jsme svobodní.“ Svobodní jsme jedině skrze tělo, emoce, naše slabosti, které svobodě házejí klacky pod nohy. Židovsko-křesťanská tradice toto vnímá, ostatně i proto myslí Ricoeur spolu s ní, nikoli jí navzdory.

Náboženská intuice je však realističtější i v jiném ohledu. Můžeme být jakkoli dobří, mít jakékoli sny i sebelepší schopnosti k jejich dosažení – a ono to nejspíš stejně nevyjde. Aspoň ne tak, jak jsme si to představovali. Jestli se něco podaří, bude to často přesto, že jsme takoví, jací jsme.

Ani nápad, ani myšlení, natož radost či cennější věci jako láska či odpuštění si člověk nevynutí na druhých, ale ani sám na sobě. Vždy jsou to dary. Pavel z Tarsu sám sebe našel cestou do Damašku. Na této cestě se obrátil, ale to obrácení bylo nechtěné, nedobrovolné. Milost našel sobě navzdory. Byla to milost, ne výkon. To je realistické zhodnocení i našich životů. Sice jsme leckdy nedosáhli milosti, ale že bychom to, co máme, měli díky svému výkonu, výlučně díky němu, je pochybné.

Ani zoufalství, ani nadšení

Stoici zdůrazňují schopnost obrnit se. Když Cicero přichází o třiatřicetiletou dceru Tullii, která umírá při porodu druhého syna, noří se římský politik a filozof do hlubokého smutku. Přitom jej jeho přítel Servius Sulpcius vyzývá, že nyní nastal ten čas, kdy může ukázat, jak ctnostný je. Nechť ukáže, že umí být silný nejen v dobrých, ale i v těžkých časech. Cicero sice podléhá stavu, který bychom dnes označili jako depresi, ale nakonec svůj smutek skutečně udolává a vrací se zatvrzelý, ve svých očích i v očích druhých vítězný.

Co že je tohle za ctnost? Prý schopnost pohrdat bolestí a smrtí. Ze současného hlediska se to jeví až nezodpovědně. Je to kruté vůči sobě – vždyť si nedal prostor ke zhojení –, je to kruté i vůči druhým. Takto nezahojený člověk bude ubližovat. Obojí je možné. Ale asi je třeba i bolesti nastavit hranice. Dokonce to může být tak, že jedině člověk, který zcela nepodlehne bolesti, je schopen ji vnímat, porozumět jí, správně na ni zareagovat. Filozofie by potud, ze stoického hlediska, mohla být způsobem, jak do sebe vnášet míru. Nepodléhat ani radosti, ani smutku, ani vytržení, ani beznaději, ani haně, ani slávě.

Kdo dosáhne tohoto odstupu, možná žije plněji, protože se nebojí života. Patrně touto cestou by šel i politik, filozof, esejista Michel de Montaigne. Jestli je filozofie k něčemu dobrá, pak prý snad k tomu, že nás podněcuje vrhnout se do života – v důvěře, že máme záchranný kruh. Ta záchrana netkví v naději, že se nic nestane – stane –, ale ve vědomí, že i tak lze žít.

„Naší nejzávažnější nemocí je pohrdání tím, čím jsme,“ píše Michel de Montaigne. A čím jsme? Podle filozofa ne zas tak velkým tvorem, a proto si nemusíme klást velké úkoly a pak se večer rmoutit nad tím, že jsme toho dost nestihli. To je pohrdání ztraceným časem. Vždyť jsme možná právě v ten ztracený čas, právě tehdy žili.

Nejjímavější je poslední část knihy, v níž se Ignatieff zabývá zmíněnou zakladatelkou hospicového hnutí. Saundersová objevila něco, co zvlášť moderní člověk, ale dlouhou dobu i lékaři, často přehlíží. Ten objev byl prostý: lidé doufají ještě tváří v tvář smrti, tehdy, když je pro lékaře a často i pro blízké vše ztraceno. My ještě tehdy doufáme.

Sice víme, že umřeme, přesto prý doufáme, že to bude dobré. Prý si pak představujeme, že času je málo, ale ještě lze stihnout vyřešit finanční záležitosti, uvidět blízkého, smířit se se sebou samými. Tuto naději nelze brát lehkovážně a je nepřípustné tváří v tvář umírajícímu mrhat čas sentimentalitou. Je třeba přizvat všechny, kteří mohou pomoci – od právníka po ztraceného syna.

Možná je právě to ta nejpodstatnější útěcha – naděje, že se smíříme se svou chybovostí, neschopností mít svůj život pod kontrolou, že se smíříme se svou nevýjimečností. Dokud si prý Ignatieff myslel, že jeho karty jsou skvělé – je nesmírně talentovaný, všestranný i pohledný člověk –, žilo se dobře i těžko. Co se nepovedlo, chápal jako příkoří a selhání.

Mít příležitost stárnout je šancí už proto, že se nárok na výjimečnost z člověka odlupuje. Nikdo, ani ten nejvýjimečnější, není uchráněn osudových chyb, selhání ani naprosto nezaviněných pohrom. A protože je stárnutí i mírné analgetikum, které nám dopomáhá k tomu, abychom mohli říct: Navzdory bolesti je život dobrý.

Job – člověk, který pokořil ďábla

Poté, co student na filozofickou fakultu přinesl smrt, bylo přirozenou reakcí mobilizovat dobro. Nebudeme si vyprávět vrahův příběh, jen příběhy obětí. To je první převaz. První proto, že bychom z této první cesty útěchy měli brzy sejít. Jinak hrozí, že zavražděné nenecháme odpočívat a vtáhneme je do svého smutku. Lék bychom si měli hledat jinde.

Strašlivá pravda navíc je, že nás vrah přinutil na něj nezapomenout. To je součást jeho zločinu. Vstřílel se nám do života a je to třeba, časem, uznat. Nelze jím být hypnotizován, ale jeho přítomnost je třeba přijmout.

Filozofická i náboženská útěcha je nakonec zajedno v tom, že obstát ve cvičení útěchy znamená smířit se s bolestí. To není teoretické cvičení. Že to někdo umí, se nepozná podle toho, že to on sám ví nebo že to deklaruje. Pozná se to třeba tak, že mu umírající řekne, ať raději nic nečte a mluví sám. Tak prý mluví nejkrásněji.

Žal člověka mění. Pro mnohé, asi i pro Ignatieffa, ztělesňuje dokonalou podobu této proměny Job – člověk, který miloval, aniž za to cokoli chtěl, natož štěstí. S ďáblem nesoupeřil, a přesto jej svým počínáním, nevědomky, pokořil.

Ale copak je toho někdo schopen? Takových lidí nebude mnoho. Není to tedy proradná cesta zpět k výjimečnosti, na niž je přece třeba rezignovat? Asi ano, ale také je možné, že Job ukazuje cestu. Je veliký i tím, že žádal spravedlnost, s Bohem se přel – a když nebylo zbytí, tu hrůzu tedy přijal. Toužit po spravedlnosti, dokonce o ni usilovat, aniž se člověk zlobí na nespravedlivý svět, znamená ocitnout se na samé hranici toho, co je lidsky možné.

Ale nadlidská ta hranice není. Nedošel tam jen Job. Lidí, kteří se na tu hranu dostali, snad po ní i chvíli kráčeli, je víc. Ignatieff o nich píše. Číst jejich příběhy je možná jedním ze cvičení v útěše – té, kterou nelze vynutit, ale také té, o niž nelze neusilovat. Snad je naděje, že taková útěcha se může dostavit.