Ve dnech, kdy vládní tábor vynaložil nesmírně mnoho energie na zbrzdění valorizace důchodů kvůli 19 miliardám korun, některé jiné zprávy působí, jako by byly z jiného světa, natolik jsou s tou velkou politickou bitvou v rozporu.

Tak jsme minulý týden mohli číst slova ministra průmyslu Jozefa Síkely, že s Evropskou komisí vyjednává o dodatečných pěti miliardách korun, které potřebujeme vyčerpat z Národního plánu na obnovu. Síkelovi jde o uspokojení tisícovek neuspokojených zájemců o instalaci fotovoltaických panelů. Zájemců o dotaci je víc, než se čekalo, a fronta se stále prodlužuje. Řekne se, že to nevadí, poněvadž tady jde o unijní peníze, Národní plán na obnovu je česká část onoho vehiklu, jímž se po covidu a lockdownech měly oživovat jednotlivé evropské ekonomiky. Ale tak jednoduše to nevyřídíme. Jednak si na tyto subvence členským státům Evropská unie půjčuje na finančních trzích, a ty členské státy to později budou muset za Komisi splatit. Jednak s sebou prudká expanze „obnovitelných zdrojů“, v českém případě hlavně fotovoltaických elektráren, ponese další výdaje na léta dopředu.

Porostou poplatky dodavatelům obnovitelných zdrojů energie (OZE) jak ze státního rozpočtu, tak znovu od spotřebitelů – až dosud takto každý rok u zelené lobby přistávalo přes 40 miliard korun celkem. Porostou však – a to významně – i náklady na posílení sítě a její čím dál složitější údržbu. Budou to další desítky miliard korun, které zatím český stát vydávat nemusel. Odhady se samozřejmě rozcházejí, ale například ČEZ počítá zhruba se 700 miliardami korun, které na takzvanou tranzici energeticky utratí odteď do roku 2030. To je za sedm let, takže jen na expanzi solárních, větrných a dalších „zelených“ zdrojů plus nákladech na zvyšování kapacity distribuční sítě utratí ročně pouze ČEZ v průměru asi 100 miliard korun. Do této obří sumy se nepočítají peníze, které firma bude muset vyčlenit na stavbu nových jaderných bloků. Můžeme se na to podívat i historicky: na zelenou tranzici vydá ČEZ stejnou sumu peněz, jakou v letech 1992–2021 dohromady odvedl do státního rozpočtu (jistě, inflace, neboli miliarda korun před třiceti lety byla o hodně víc než dnes, ale i tak...).

Pod povrchem se dávají do pohybu síly s kasírovací mentalitou. Jenom ČEZ za loňský rok hlásí nárůst fotovoltaických projektů, které svým zákazníkům instaloval na střechy, meziročně o 300 procent. Ucelenější přehled má Solární asociace, ta za loňský rok zaznamenala skok v počtu nově zprovozněných projektů dokonce o 360 procent. Patrně jsme na počátku druhé solární horečky. Ta první z let 2008–2010 české spotřebitele a stát zatím vyšla na necelých 500 miliard korun. Mezitím sice panely zlevnily, ovšem tentokrát má vzniknout kapacita několikanásobně větší.

Sněmovna už loni před Vánocemi dramaticky změkčila pravidla pro výstavbu obnovitelných zdrojů: zájemce, typicky někdo bohatý, kdo si může dovolit přihodit svou čtvrtinu nákladů, nebude potřebovat ani stavební povolení, ani licenci od Energetického úřadu až do 50 kilowattů instalovaného výkonu. (Dosud byla hranice 10 kW.) To není vstřícný krok pro někoho, kdo si chce panely osázet střechu rodinného domku, 50 kW je výkon víc než stovky velkých solárních panelů. Stavby nad jeden megawatt jsou novelou povýšeny na stavbu veřejného zájmu, což můžeme brát jako zelenou velkým větrným parkům, které se české krajině k jejímu štěstí dosud vyhýbaly. V lednu tuto novelu za nulové pozornosti odsouhlasil i Senát. Jdeme tím naproti Evropské komisi a jejímu nařízení, jímž budou stanoveny horní limity pro povolování nových OZE. Dokud je „obnovitelný“ zdroj podepřen dotacemi, je asi namístě každý nový OZE chápat jako nový mandatorní výdaj.

Na jedné straně si tedy správně lámeme hlavu, jak zkrotit inflaci, a ministerstvo financí se těší, že inflace do konce roku spadne z 19 na deset a v dalších letech až k předepsaným dvěma procentům. Na straně druhé trpně přihlížíme tomu, jak se do naší energetiky zabudovávají nové a vytrvalé inflační faktory.