Návrh amerického prezidenta Donalda Trumpa na získání části ukrajinského nerostného bohatství vzbudil mezi ložiskovými geology spíš podivení nad tím, co vlastně americká administrativa sleduje. Možná jsou dvě řešení: buď se jedná o kouřovou clonu na zastření nějakého jiného cíle, anebo pan prezident naslouchá nějakému neznámému, ale mocnému vizionáři v pozadí. Pojďme se nejprve podívat na základní fakta, a to z hlediska doby i nerostných surovin.

Při budování státu či jeho průmyslu uvažujeme o stadiu materializace – to když stavíme mosty, metro, letiště a nové domy – a stadiu dematerializace, kdy je základní infrastruktura už postavená a my jen přemýšlíme, jak ji vylepšit. Západní společnost prochází posledních dvacet let hlavně dematerializační fází, kdy máme pocit, že hmotný základ světa je nám nějak automaticky darován, a to, na čem bychom měli pracovat, jsou nové počítačové programy a chytré aplikace. To odpovídá i našemu psychologickému pozadí, kdy nám přijde, že pomocí mobilu či počítače několika kliky lze získat peníze nebo důležité informace. Dematerializovaný svět nám dodává zdání síly, ale fyzický svět často pocit bezmoci, protože vypěstovat brambory, vytěžit železnou rudu či od sebe oddělit intimně prorostlé vzácné zeminy vyžaduje mít stroje, technické znalosti a hodně píle. Je to vlastně rozdíl mezi umělou inteligencí a krumpáčem. Co byste si vybrali?

Udržet svět v chodu však přece jen vyžaduje obrovské množství surovin. Jen na nový byt spotřebujete desítky kilogramů mědi a tuny vápence. Datová centra musíme chladit vodou, které bývá, jako třeba v Kalifornii, nedostatek, a jen třeba v mobilním telefonu je záměrně použito asi 70 prvků, které pocházejí odhadem ze třiceti států. Mimochodem, abyste vyrobili obyčejné džíny, potřebujete suroviny z deseti států. Svět pod tlakem energetické krize i napjaté situace kolem mikročipů a elektrotechnických komponent dospívá k nějakému novému pojetí materiality. Hmota, kterou jsme dlouhou dobu přehlíželi, na sebe začíná upozorňovat a bouřit se. Hrdinou budoucnosti se tak možná zase stane surovinový diplomat či „český inženýr“, který umí pracovat nejenom hlavou, ale i rukama.

Žonglování s čísly

Geologové rozlišují tři kategorie zásob. U ověřených zásob existuje předepsaná metodika výpočtu zásob a prakticky vždy se na ni můžeme spolehnout. Třeba zlaté ložisko mívá nepravidelné zrudnění, a tak potřebujeme velké množství vrtů a odebraných vzorků. Pokud má ložisko manganových sedimentárních rud tvar vodorovně uložené „placky“, potřebujeme stanovit kontury ložiska, ale vrtů a analýz bude méně. Je-li údajů o ložisku málo, počítáme tzv. pravděpodobné zásoby, kdy je asi 50procentní šance, že výpočet odpovídá skutečnosti, a úplně nakonec uvažujeme o možných či potenciálních zásobách, kde pravděpodobnost výskytu suroviny je asi 10 procent. Jedna studie ukázala, že novináři nikdy nerozlišují mezi kategoriemi zásob, a protože člověka přitahují velká čísla, tak s potenciálními zásobami, což je něco jako potenciální akciový zisk, zacházejí jako se skutečností.

Takto neurčitá, někdy jen zbožná přání o zásobách se pak násobí cenou suroviny. Ta je jasná třeba u zlata o 24 karátech nebo u mědi, kde ingot obsahuje jen několik desetin procenta nečistot. Jenže si představte skutečnou situaci, která před lety pořádně zahýbala českou politikou. Cena lithia s koncentrací 99 procent je mnohonásobně menší než cena lithia o čistotě 99,99 procenta. Kilogram rudniny obsahující vzácné zeminy je skoro zadarmo, ale pár gramů vzácného prvku o vysoké čistotě získaných z tohoto kusu rudy bude mít cenu stovek až tisíců dolarů. Výsledek je zřejmý: u mnoha ložisek světa se jako „páka“ na investory nebo kvůli prodeji akcií či získání mezinárodního renomé používá cena získaná součinem dvou nejistých čísel a pak se vypočtené miliardy používají v různých argumentacích. Vzpomínáte si ještě, jak byl před lety proveden výpočet zásob v Afghánistánu, a pak jste o něm už nikdy neslyšeli?

Možná máme ložiska, ale asi nemáme horníky

Údaje o ložiscích spravují geologické služby, které obvykle spadají pod ministerstva obchodu. Jejich součástí bývá ložisková databáze u nás soustředěná v Geofondu, která obsahuje dokumentaci míst, jejichž průzkum byl pořízen za státní peníze. To v našem i ukrajinském případě obvykle znamená za minulého režimu. Databáze už z našeho pohledu nevyhovuje, ale je vynikajícím podkladem pro další průzkum. Ten trvá dejme tomu dva roky, a pokud dobře dopadne, tak se plánuje šachta a ověřují se úpravárenské postupy. Na místo je nutné přivést vysoké napětí. Největším celoevropským problémem však jsou lidé. Ve většině evropských států se netěží vůbec nic. Nemáme tedy horníky, výrobce důlních strojů ani specializované dílny.

Do značné míry jsme opominuli, zejména u nových surovin, i úpravárenské řemeslo. Rudy z jedné lokality se totiž svým charakterem budou lišit od jiných rud skoro stejného složení. V podbrdské oblasti se už v 19. století pro účinné hutnění míchalo pět až sedm druhů rud a něco podobného platí dodnes třeba při výrobě cementu, kdy se naváží vápenec z různých částí lomu. V Evropě se proto doba mezi průzkumem ložiska a získáním suroviny pohybuje mezi 10 až 16 lety a někdy i déle. To je naprosto zásadní třeba u lithia, kterého je ve světě dostatek až nadbytek pro běžné, malé baterie, ale zoufalý nedostatek při použití masové elektromobility. Co se stane za těch deset let? Odhadujeme, že se podaří vyvinout lacinější baterie třeba na základě běžného sodíku.

Ale jiné suroviny budeme potřebovat vždycky. Každý kousek elektroniky, to znamená i automobilů, ledniček a vysavačů, obsahuje několik vzácných zemin, jejichž výroba je však ze zhruba 95 procent v rukách Číny. Prvky vzácných zemin geologové označují jako nekompatibilní, ony se totiž moc nehodí do mřížky běžného minerálu, a tak vytváří složité fosfáty či karbonáty. Totéž se týká i thoria a uranu, kterých rudy vzácných zemin mívají běžně jedno až dvě procenta. Rudu musíte rozpustit a pak složitě oddělovat jeden prvek za druhým, a to v radioaktivním prostředí. Svět se v 90. letech rád zbavil tzv. „špinavých“ provozů a přesunul výrobu do Číny, které tak odevzdal naprosto zásadní obchodní zbraň. Nyní si to už uvědomujeme, a tak hledáme nová ložiska např. ve Švédsku či právě na Ukrajině. Ale je nutné zdůraznit, že žádné z nových, obvykle nedostatečně prozkoumaných ložisek nebude k dispozici dřív než za deset let.

Ukrajinská karta v čínsko-americké partii

I přes veškeré nejistoty pramenící z nedostatečného geologického průzkumu je Ukrajina bohatá země s širokou škálou ložisek. Již dříve dodávala zejména keramické suroviny do Francie a Itálie a železo do řady států světa. Zcela určitě má velké zásoby strategického manganu, titanu, grafitu a dalších prvků, jako je gadolinium či skandium, které se používají v jaderných reaktorech nebo pro vojenská letadla. Dnes nás zajímá lithium, ale možná už za pár let to bude běžný, vcelku dostupný prvek, kterého Jižní Amerika či Austrálie budou dodávat velké množství. Nejspíš ale poroste význam manganu z ukrajinského Nikopolu, protože kvalitní ocel bude svět potřebovat stále.

Značná část ukrajinských ložisek včetně zhruba poloviny zásob uhlí totiž leží v Ruskem zabraných teritoriích. Mnoho lidí považuje uhlí za něco zastaralého, co nemá budoucnost, ale ve skutečnosti se např. produkce oceli zatím neobejde bez metalurgického uhlí, které má vysokou výhřevnost a nízký obsah síry a fosforu. Jedná se o surovinu, která ve světě dochází, byť ji můžeme dovážet např. z Austrálie. Svého času ukrajinská doněcká pánev zásobovala Rusko asi polovinou metalurgického uhlí.

U ložisek ležících blízko frontové linie vyvstane další problém, a to je dosídlení oblasti. Zatím si málokdo umí představit, jak vybudovat nové město pro desítky tisíc lidí. V prvních krocích se spíš bude jednat o přesídlení části populace do vnitrozemí, kde nové byty mohou vzniknout snadněji. V druhém kroku by se mohlo jednat o odminování a rekolonizaci pohraniční zóny, což podle našich sudetských zkušeností také může zabrat dvacet nebo třicet let. Z evropského hlediska je nutné říct, že Ukrajina se do našeho prostoru hodí už jako potenciální potravinová, energetická, ale i surovinová pojistka, a navíc má jednu výhodu – leží blízko a je s námi spojená nejenom nejistým mořem, ale i po železnici. Byla by škoda o tohle spojenectví přijít.

Budoucí mírová smlouva mezi Ruskem a Ukrajinou však může být hlavně cynickou dohodou, jak si mezi USA a Ruskem rozdělit ukrajinské nerostné bohatství, a ještě k sobě najít vzájemnou cestu. Na takovém jednání by Ukrajince nebo Evropany skutečně nikdo nepotřeboval. USA se roky připravují na nějakou formu konfliktu s Čínou a vědí, že do té doby musí mít zajištěné kritické a strategické suroviny, což jsou látky nezbytné pro provoz státu a udržení obranyschopnosti země. Řada z těchto ložisek leží v Kanadě, jiné v Grónsku a rovněž na Ukrajině. Nepřekvapilo by mě, kdyby nedávná vstřícnost americké administrativy vůči ruskému režimu nevycházela z představy, že při možné válce s Čínou budou USA potřebovat pozemní základny na území Ruska a na oplátku by mohly garantovat třeba územní celistvost Sibiře. Tam by Číňané rádi posunuli (v podstatě podle tibetského scénáře) své hranice alespoň na jimi dříve ovládané území. V tomto případě by americké kroky zdánlivě působící až pomateným dojmem – od získání Grónska, možná hypotetických ukrajinských vzácných zemin i nezájmu o Evropu, která by asi stala přítěží – dávaly sice nepříjemnou, ale jednotící logiku.