Proč by předčasné volby, k nimž Němci půjdou 23. února, měly být významnější než obvykle, dokonce osudové? Mohou se tak jevit v dnešním mezinárodním kontextu: růst cen energií, krize průmyslu, jíž Německo trpí nadprůměrně a přibližně stejně jako Česká republika; rostoucí opozice vůči Green Dealu napříč Evropou a vzestup populistické pravice od Itálie přes Rakousko po Nizozemsko; do toho v USA návrat Donalda Trumpa. Kdyby podobným směrem vykročili ještě i Němci, asi bychom se najednou všichni ocitli v konstelaci, kdy se dají zastavit centralizační procesy v EU a třeba i o kus vrátit.

Rozhodně německým Trumpem nebude Friedrich Merz, předseda Křesťanskodemokratické unie, CDU. Devětašedesátiletý advokát, byznysmen (do roku 2020 předseda dozorčí rady filiálky proslulého investičního fondu Blackrock pro Německo) a ekonomický liberál se kancléřem nejspíš stane, ale o to nejde. Vystřídá matného sociálního demokrata Olafa Scholze. Dosluhující Scholzova „semaforová“ koalice (rudí – sociální demokraté SPD, žlutí – liberálové FDP a Zelení) po nástupu vedla svalnatné řeči o „velké transformaci“, tedy přechodu od fosilních zdrojů energie k zeleným. Scholz ještě před dvěma lety zcela vážně prorokoval tempo růstu jako za hospodářského zázraku 50. a 60. let, kterého mělo být dosaženo investicemi do ochrany klimatu. Ve skutečnosti dnes Německo už třetím rokem prochází recesí, loni se HDP snížil meziročně o 0,2 procenta. To číslo však zastírá skutečné drama, které se odehrává v průmyslu. Ten se oproti roku 2018, kdy už začal pomalu sestupovat ze svého historického vrcholu, dosaženého o rok dřív, propadl o 13 procent. Samozřejmě že s vědomím této postupující deindustrializace mají kapitáni německého průmyslu i politici obavy z Donalda Trumpa a jeho hrozby uvalení cel na vývoz z Německa do Spojených států. Deficit obchodní bilance s USA dosahuje asi 70 miliard eur ročně v německý prospěch. Pokud Trump ochranářskou politiku uplatní proti EU, bude jisté, že spolková republika zažívá zatím nejdelší stagnaci od chvíle, kdy ji pár let po válce Konrad Adenauer založil.

Chodící legenda ekonomie Hans-Werner Sinn upozorňuje, že dramatem v dramatu úpadku průmyslu jsou chemická a automobilová branže. Jejich produkce oproti roku 2018 klesla o 15, respektive o 17 procent. Rok 2018 je rok prvního zostření limitů emisí pro auta, první rok, kdy se emise počítaly na flotilu všech aut prodaných tou kterou automobilkou. Jen od ledna do října 2024 velké firmy v Německu propustily 60 tisíc zaměstnanců. Trend pokračuje, už byly avizovány další vlny propouštění, patří sem i známá šokující zpráva Volkswagenu, že prvně ve své historii bude nucen zavřít aspoň jeden celý provoz doma ve vlasti. Hlavním důvodem, zdůrazňuje Sinn, jsou ceny energií, především elektřina bude dále zdražovat.

Žánrové pozadí tomu poskytuje upadající infrastruktura. Když někde spadne most, tak jako se to stalo loni v Drážďanech, je to spektakulární událost a sousto pro média. Když někde most nebo dálniční nadjezd načas zavřou, všimnou si toho jen řidiči. Z České republiky leccos není patrné. Podle Německých drah si našinec kdysi mohl řídit hodinky. Ale loni jezdilo jen 63 procent dálkových spojů načas. O dvacet roků dřív to ještě bylo 84 procent. Na vině je zastaralá infrastruktura a nedostatečné investice.

Nedávno přijel do Prahy na přednášku veterán německé politiky Arnold Vaatz (CDU). Na otázku, proč ze svých Drážďan jel autem, vysvětlil, že ze čtyř cest, které v poslední době podnikal vlakem, dvakrát vlak prostě nejel. Důvodem je to, že na velkých nádražích už nejsou v pohotovosti záložní vlakové čety, dráhy už je buď nemají z čeho platit, nebo je nemají kde brát. Když kritické množství pracovníků vlakové čety nemůže nastoupit do práce, spoj nevyjede.

Nejsou lidé. A přitom jsou. Z velké „uprchlické“ vlny let 2015–16 podle oficiálních údajů dvě třetiny běženců pracují tak, že odvádějí i pojištění, což by nebylo vůbec špatné, dokonce by to Merkelové dávalo za pravdu: Zvládli jsme to. Kdyby ovšem podstatná část těchto statisticky vykázaných míst nebyla subvencována z veřejných rozpočtů a kdyby sama statistika nevycházela z ankety mezi migranty. Je ale bez debat, že na pracovním trhu se integrace příchozích z roku 2015 povedla lépe, než skeptici očekávali.

V tom, kolik za posledních deset let do Německa přišlo azylantů, nepanuje shoda. Odhady sahají od čtyř k šesti milionům. Thilo Sarrazin, s nímž najdete v tomto vydání interview, vychází z oficiálního spolkového registru cizinců a vychází mu přírůstek pět milionů, z toho asi 60 procent neevropského, většinou muslimského původu. Při takovém množství je nutně i násilnické menšiny v německých městech plno. Série přepadení, a v poslední době dokonce atentátů nemohla skončit jinak, než že tyto volby nakonec mají nezvládnutou migraci jako centrální téma. Merz v rozhovoru pro britský The Economist říká, že tyto volby jsou snad poslední šance, jak odvrátit triumf populistů. Proto v úplném závěru kampaně tak přitvrdil slovník.

Ještě před dvěma týdny určoval německou politiku nepsaný, ale v kuloárech skoro určitě dohodnutý konsenzus, že supertéma migrace se odkládá ad acta. Loni v září dokonce Merz nejprve předložil do parlamentu návrh zákona, který by skončil s praxí ustavenou za Angely Merkelové, kdy běženci bez platných dokumentů po přechodu německé hranice stačí pronést větu: Žádám o azyl. Kromě toho Merz prozradil, že do voleb už nebude navrhovat nic ožehavého, když se ukázalo, že by pro jeho zákon – jaká ostuda – hlasovala pravicová Alternativa pro Německo (AfD). Takové „náhodné většiny“ by podle něj neměly vůbec vznikat, a tak oznámil, že CDU už do voleb radši nebude podávat žádné návrhy. Demokracie na postupu.

Politická dohra Aschaffenburgu, kde Afghánec ubodal dvouletého chlapce i muže běžícího chlapci na pomoc, je známá: ve středu 29. ledna Merz v Bundestagu prosadil nezávaznou výzvu vládě, ať zpřísní migrační politiku. Poprvé na celoněmecké úrovni zafungovala pravicová většina: CDU/CSU, liberální FDP a ovšem AfD. Následovaly dva dny hněvu a v pátek další hlasování, tentokrát už závazné, o návrhu zákona, jehož podstatou byla možnost odmítat běžence už na spolkové hranici.

Zelení poté, co se Merz spustil s údajnými fašisty, vzdorovitě navrhují, aby se rozšířilo právo na scelování rodin přistěhováním rodinných příslušníků. To vytváří zajímavou situaci, kdy většina Němců – podle jednotlivých průzkumů a v závislosti na formulaci otázek mezi 60 a 80 procenty – žádá zpřísnění přistěhovaleckých a azylových pravidel. Mírnou většinu tito „fašisté“ mají i v elektorátu Zelených.

Nicméně při této druhé parlamentní bitvě měl Merz zjistit, že jeho většina se mu někde mezi středou a pátkem poztrácela. Víc absentovali liberálové, z jeho klubu „zradilo“ asi pět procent, vesměs poslanci, kteří už nebudou znovu kandidovat a kteří jsou počítáni ještě k merkeliánské CDU. Ve čtvrtek Merkelová Merze za hlasování s AfD ostře kritizovala, což je u ní nezvyklá intervence. Ale ještě víc na „zrádce“ mezi poslanci CDU muselo zapůsobit dění v ulicích. Některé městské organizace se ocitly v obklíčení demonstrantů, kteří blokovali a v několika málo případech místní pobočku strany jednoduše okupovali. Při manifestacích byl Merz rutinně přirovnáván k oněm národním konzervativcům, kteří před rokem 1933 vtáhli do své hry proti levici Adolfa Hitlera.

Říkám tak i tak

Tady už stojíme před mysteriem, jež si Merz s sebou vezme i do kancléřství: Je z takového materiálu, aby těmto shitstormům dokázal vzdorovat? Jeho politická kariéra je v pravidelných odstupech prokládána momenty, kdy trochu zaprovokuje a okamžitě nato ustoupí. Dva příklady: Kdysi po něm chtěli komentář k tomu, že primátor Berlína otevřeně deklaroval svou homosexuální orientaci. Merz: „Dokud se ke mně nepřibližuje, je mi to jedno.“ Dnes ujišťuje, že takového vtipu by se už nedopustil.

Před dvěma lety – mezitím se stal předsedou – zasvětil jeden kongres CDU prosazení ženské kvóty ve stranických grémiích. Po údivu některých konzervativců ujistil, že v jeho budoucí vládě pohlavní parita žádná nebude.

Podobně o Zelených najdeme u Merze zcela protichůdné výroky během krátké doby. Loni v létě tvrdil, že kvůli jejich ekonomické nekompetentnosti je koalice nepředstavitelná. Když si ho poté vzala do parády merkeliánská garda ve straně, byla Merzova otočka tak dokonalá, že dokonce souhlasil, aby předseda Zelených – „ruinátor“ průmyslu Robert Habeck – dál působil na ministerstvu hospodářství.

Nicméně tak jasné kroky, jako je zapojení aspoň několika ze 17 odpojených reaktorů, Merz zabalil do tolika technických podmínek, že prakticky nemůže nastat. Předseda raději mluví o reaktorech úplně nových, pro něž se zatím nepřipravuje ani tendr. Jiný můstek k Zeleným je Merzův souhlas se zvýšením uhlíkové daně v Německu na benzin, topné oleje a plyn. To platí od prvního ledna a už se mírně promítá do cen na čerpacích stanicích. Tyto uhlíkové odvody chápejme jako extra národní povolenku k povolenkám Evropské komise. Berlín se samozřejmě podílel na Green Dealu, avšak na sebe je ještě přísnější. K uhlíkové neutralitě musí podle zákona dospět o pět let dřív než my, už v roce 2045. Jako jediná země světa na sebe Německo uvalilo něco tak masochistického jako zákon o energetické účinnosti a v něm závazek snížit v roce 2045 spotřebu energie oproti roku 2008 o celých 45 procent, a to i kdyby energie byla tou dobou už jen zelená. Merz nic z toho nezpochybňuje, zatímco AfD všechno.

Tady se Merzovi spoluobčané a s nimi celá Evropa snad dočkají dílčích zlepšení. Čeští europoslanci tvrdí, že jejich kolegové z CDU nechtěli revokovat zákaz spalovacích motorů před 23. únorem. Po volbách už se toho, že s nimi hlasuje i ta strašná AfD, bát nebudou.