Na konci týdne se odehrála jedna událost a přišla jedna zpráva. Ani jeden z jevů nepřinesl změnu, nebo dokonce nějaké zlo, přesto mají zajímavou výpovědní hodnotu a zaslouží si pozornost. Na Václavském náměstí se v sobotu opět sešlo několik tisíc lidí, kteří zaplnili horní část prostoru, aby protestovali proti politice koaliční vlády Petra Fialy. Demonstrace navazují na protesty z loňského podzimu, kdy ta první a největší, organizovaná Ladislavem Vrábelem, mohla přilákat počet lidí přesahující 70 tisíc. To se nepovedlo zopakovat ani naposledy, kdy organizování protestů Česko proti chudobě vede šéf nově se konstituující strany PRO Jindřich Rajchl.

Je značně zjednodušující všechny účastníky označovat populárními výrazy jako dezoláti, prorusáci, i když sympatizující s politikou ruského prezidenta Putina a projevující negativní až agresivní postoje vůči pomoci Ukrajině a Ukrajincům na Václavském náměstí nepochybně byli. Podstatná zpráva ze sobotního protestu je, že počet demonstrantů neroste, nic nenasvědčuje tomu, že by se rodil velký masový odpor proti stávajícím poměrům. Pouze je důležité přijmout fakt, že v české společnosti, stejně jako v jiné demokratické, její nezanedbatelná část, možná až 20 procent, zásadně odmítá vývoj a spíš se definuje jako nevoliči. A za poslední desetiletí se je podařilo probudit k činu jen v Británii, když šli hlasovat pro brexit. To je detailně popsáno v kauze Cambridge Analytica, ukazující, jakými způsoby cílenou marketingovou akcí se podařilo donutit pasivní Brity, aby hlasovali pro vystoupení z Evropské unie.

Neexistují data, která by ukazovala, jaká část společnosti se dnes na Václavském náměstí schází, nelze vycházet z exponovaných mediálních fragmentů. Faktem také je, že radikální část českých voličů se projevovala od listopadové revoluce v roce 1989, když volila republikány Miroslava Sládka; například v roce 1996 získali osmiprocentní podporu voličů, část jich možná skončila u SPD, u Trikolóry nebo budou u Jindřicha Rajchla. Zjednodušeně řečeno, společnost se skládá z různých proudů, má své okraje vlevo i vpravo, nebo přesněji na obou krajích společenského spektra, když je dnes tak obtížné definovat pravici a levici. Není tudíž nutné vyvolávat dojem, že se něco zásadního v české společnosti děje, že by docházelo k její systémové radikalizaci.

Přestože česká společnost čelí největší inflaci, bude mít nejvyšší schodek státního rozpočtu a největší zdražování od vzniku nového státu, bere to s klidem. Vláda neprohrála podzimní volby, na Hrad se dostal jí podporovaný kandidát a poslední průzkum společnosti Kantar z neděle nesignalizuje žádnou změnu. Formace premiéra Fialy drží pozice a opozice Andreje Babiše posiluje jen mírně, ostatní strany a hnutí jsou víceméně na svém. Žádná jiná politická síla na obzoru není. Samozřejmě že se to může změnit, vláda zůstane pod tlakem a musí s hrozivým schodkem něco dělat, aby tak zmírnila inflaci, ale zatím jí voliči dávají šanci.