Nevím, jestli byl dostatečně pozvednut hlas na podporu a obranu školních kuchařek, případně i kuchařů, jsou-li mezi nimi. Spíš o tom pochybuji. O těch kuchařích i o té podpoře. Tak to činím já, jenž jsem jim celoživotně zavázán. Těm kuchařkám.

Kuchařky jsou vykořisťovaným proletariátem školní soustavy. Slyšeli jsme a četli v posledních týdnech, že jejich platy jsou hluboce pod průměrem, že z nich nelze existovat, byť připustíme, že obědy mají tyto ženy nejspíš zdarma, aspoň v to doufám, někdy možná i nějaký knedlík na doma zbyde. Ale i tak je ohodnocení školních kuchařek ostudné, ba pobuřující, byť opět si lze představit, že nejedna z nich (stále počítáme s tím, že muži se mezi nimi moc nevyskytují) dělá svou práci ráda a s láskou. Žena je, a ať si genderisté myslí, co chtějí, ba ať si trhnou nohou, jaksi od přirozenosti a dob jeskynních ráda, když může nasytit hladový kmen, tím spíše, když jsou to děti. Věřím upřímně, že by mnohé z nich byly ochotny vařit pro malé strávníky třeba i zadarmo, tím spíš se jejich ochoty nesmí zneužívat. Zatímco učitelé vlastně mohu být špatní, nevyspalí, unavení, v kocovině nebo třeba nachlazení, kuchařky sice také, ale jejich výpadek bývá mnohem citelnější. Školní vyučování může být dobré, nebo zcela promrháno, ale hlad kolem poledne se dostaví při jakémkoli složení a kvalitě pedagogického sboru. Je zcela běžné, že se mnohá hodina nevyvede, že učitel nic nenaučí a dítě školní výuku třeba celou prolelkuje či prosní, ale je skoro nepředstavitelné, že by se po školním vyučování oznámilo, že tentokrát se oběd nepovedl nebo připálil či zkazil. Aspoň já jsem během své školní docházky nic takového nezažil.

Netvrdím, že vždy bylo jídlo vynikající, ale spolehnutí se na to, že bude oběd, je fundamentem dětské existence. Může se nad ním ohrnovat nos, mohou se vést hloupé řeči o hnědých omáčkách, o stereotypních chodech a malých nebo naopak velkých porcích, ale když oběd není, všechno se hroutí. Tlupy hladových děcek se potulují po ulicích, hledají, něco k snědku, propadají předčasnému nikotinismu a zahálce. Sociální scény raného kapitalismu se vracejí, rodiče si nevědí rady, smartphony a aplikace polívku a hrachovou kaši s párkem nenahradí.

Je už to drahně let, ale vím, že školní jídelna byla něčím jako jistotou v rozbouřeném světě školních let. Kdybych měl tehdy, i dnes, volit mezi relaxační místností s odborným psychologickým pracovníkem a školní jídelnou nebo kdybych se měl rozhodnout mezi třeba školní ombudsmankou a kuchařkou, rozhodnu se pro jídelnu a kuchařku. Jsem si skoro jistý, že dítě také. To stačí provést malý experiment, a je to. Třeba tu stávku. I když si myslím, že právě do ní se těm dobrým ženám nechce. Je to proti jejich zdravým instinktům, díky nimž je lidský rod zachován. Že totiž pro ně není nic důležitějšího, než aby malý tvor dostal najíst. Za to jim patří dík, úcta a dobrá mzda, nikoli jen v naturáliích.