V tomto politicko-občanském nekrologu si nejprve připomeňme, kým vším Karel Schwarzenberg nebyl. Nebyl politickým myslitelem, je otázka, zda bychom ho vůbec měli řadit mezi intelektuály. Nezůstaly po něm žádné vlastní rukou psané texty s nějakým obecným přesahem. Nebyl ani žádným architektem novodobého českého státu, jakkoli i to teď zaznělo. V raných 90. letech byl občas přítomen, když se nastavovaly výhybky a přijímala rozhodnutí o základním směřování státu, ale jako úředník. Konečně když se později stal politikem, nebyl stranickým manažerem a vůdcem, byť jednu stranu založil. A přece je zřejmé, že s Karlem Schwarzenbergem 12. listopadu odešla jedna ze zásadních postav polistopadové doby. Náš nekrolog je pokusem tento naskicovaný paradox zodpovědět.

K Havlovi

Karel Schwarzenberg pocházel ze šlechtické rodiny s bohatou tradicí veřejného angažmá, ale po roce 1948 v rakouském exilu se Schwarzenbergové ocitli přechodně v tísni a nadlouho i na jakémsi politickém vidrholci. Karel studoval práva a lesnictví, a i když povahou byl flamendr, měl přirozeně blízko k Rakouské lidové straně. Nějaké angažmá v barvách tehdy ještě značně konzervativní strany se koncem 60. let, tedy kolem třicítky, rýsovalo, nicméně předseda ÖVP a jeho přítel Josef Klaus se nakonec cítil nucen zohlednit protišlechtický étos Rakouské republiky. Ostatně jen asi tři roky předtím vidina pouhé návštěvy Otty Habsburského ve Vídni způsobila vládní krizi.

Ačkoli Karel, adoptovaný do hlavní rodové linie strýcem Jindřichem a tím najednou hlava schwarzenberského rodu, se i přes tento nečekaný obrat štěstěny pořád cítil Čechem, zájem o vlast se týkal spíš historie než současnosti. Rozhodně dlouho nebyl tak veliký, jak se nám může zdát zpětně. Spolupráci s politickou emigrací a s disentem navázal „teprve“ po polovině 80. let, když se v sovětském bloku věci daly do pohybu. Roku 1986 poskytl Vilému Prečanovi zámek v bavorském Scheinfeldu pro potřeby Československého dokumentačního střediska nezávislé literatury. S Václavem Havlem se poprvé viděl o rok později při cestě do Prahy. Do Československa zajížděl teď přece jen častěji, také z titulu předsedy Mezinárodní helsinské federace pro lidská práva. V onom roce 1987 se s na konferenci pořádané helsinskou federací seznámil v Krakově s českým mladíčkem, jistým Sašou Vondrou.

Vondra byl pak ve skupince poradců, která na jaře 1990 přesvědčila prezidenta Havla, aby Schwarzenbergovi nabídl místo kancléře. Prezident zprvu váhal, Schwarzenberg se mu nezdál silný po manažerské stránce. Ale pak se šlechtic osvědčil jako manažér i jako člověk, který svým šarmem dokáže prezidenta odstínit od mnoha lidí, neznámých i slavných, kteří po něm přišli žádat nějakou službičku nebo pozornost – v letech havlomanie to byl nečekaně důležitý úkol.

Dvouletka na Hradě je pro vznik mýtu Schwarzenberg důležitá, což ale neznamená, že by toho v prezidentské kanceláři mnoho rozhodl. Důležité bylo, že se stal pevnou součástí Havlovy skupiny. Tehdy se rodily historky o tom, jak „kníže“ uvádí veselou skupinu Čechoslováků na světovou scénu, trochu přetažené (Havel reklamu nepotřeboval), ale dobré. Jedna z nejlepších vypráví, o tom, jak v Londýně Schwarzenberg celou prezidentskou delegaci oblékl tak, aby se druhý den její členové necítili celí nesví při audienci u královny. „Před obsluhou jsem asi vypadal jako nějaký saúdský šejk se svým dvorem,“ shrnul to po letech v Salonu Echa.

Ale ta historika má ještě neveřejnou pointu. Schwarzenberg u kasy vytahuje peněženku, aby zaplatil účet, čehož jeden z Havlových mužů bleskově využívá a na pás ještě přihazuje (drahé) kšandy z oslí kůže. Schwarzenberg stoicky pokládá plastovou zarážku, jíž zákazník na pásu odděluje své zboží, mezi nákup a šle. Havlův poradce nemůže ztratit tvář a ruinuje se. Význam historky spočívá v tom, že Schwarzenberg byl ochoten sloužit novému režimu, nikoli ze sebe dělat dojného pitomce.

Tak jak si s některými z poradců prezidenta Havla spojujeme důležitá politická rozhodnutí – s Vondrou nebo Michaelem Žantovským prezidentův příklon k atlantismu a k NATO, s Jiřím Křižanem prezidentský podpis pod lustračním zákonem –, výraznější Schwarzenbergovu stopu z té doby spatřujeme v německé politice, která byla vedena přes pokus usmířit se nejprve s českými Němci vysídlenými po válce a pak pokročit do Bonnu. Už těsně před listopadem 1989 radil Havlovi, aby nad jejich osudem vyjádřil lítost, což se stalo v dopise českého dramatika německému prezidentu Richardu von Weizsäckerovi, který příslušnou pasáž obratem citoval ve svém vánočním projevu. V zimě 1991 po návratu z cesty po Německu Schwarzenberg na poradě sděluje své poznatky: Německo jednak tradičně trpí prosovětskými sympatiemi, jednak v něm sílí „tendence nacionálního socialismu“. Proto musí Praha srovnat historický účet s Německem dřív, než bude pozdě. I kvůli této dokonale mylné analýze se československá a potom česká diplomacie několik let vysilovala jakýmsi historickým vyrovnáním s Německem, politickými diskusemi, které třeba Polsko vůbec nepřipustilo. Ne všechno se povede.

Už sám za sebe

Po odchodu z Hradu měl teprve Schwarzenberg čas se pořádně domestikovat, restituovat majetky své, tedy orlické větve rodu: v Čimelicích, v centru Prahy, samozřejmě na Orlíku, k tomu lesy a rybníky. O rozsáhlejší majetky po krumlovské větvi, která byla vyvlastněna ještě před komunistickým převratem zákonem lex Schwarzenberg, se navzdory teoretické možnosti uplatňovat vliv přes nové struktury nepokoušel. Jestli tu bral ohledy na dobrou pověst „havlovského“ režimu, nebo jestli si realisticky spočítal, že šance je mizivá, těžko říci. Ptal jsem se ho na to, odpovídal, že nebyla schůdná právní cesta, ale to může být i preventivní obrana před nevlastní sestrou Alžbětou Pezoldovou. Ta ve snaze zneplatnit závěť svého otce, který kdysi hlavou rodu jmenoval místo ní synovce Karla, argumentovala, že Schwarzenberg nedodržel podmínku v závěti usilovat o restituci majetku, pokud by se změnily poměry. Zneplatnění závěti by mu vzalo državy v Německu nebo Rakousku.

Schwarzenberg se ale v Čechách neomezoval na správu restituovaných majetků, podnikal i jinde. Privatizace Becherovky do rukou konsorcia, které KS vytvořil s francouzským výrobcem alkoholického pití Pernod Ricard a ovšem finančníkem Zdeňkem Bakalou, byla v Klausově vládě rozhodnuta hlasy malých stran ODA a KDU-ČSL a hlasem ministra vnitra Jana Rumla, kterého už jen čtvrt roku dělí od vzpoury proti Václavu Klausovi a odchodu z ODS. Svých 20 procent Schwarzenberg za dva roky prodá Francouzům s velmi slušným ziskem. Celkově dnes můžeme napsat, že majetek Schwarzenbergů v České republice je svou hodnotou zhruba srovnatelný s državami v Německu a Rakousku.

Oťukávání se stranickou politikou proběhlo přes malou konzervativní ODA, podobně jako kdysi s rakouskými lidovci skončily ale námluvy v 90. letech ještě do ztracena, ODA ho do Senátu nechtěla nasadit, zdál se politicky málo přitažlivý. Ale když to pak zkusil v roce 2004, pronikl do Senátu na první pokus. Najednou se ukázalo, že Schwarzenbergův appeal je ve skutečnosti značný. Už tehdy a pak vždycky, ať kandidoval kamkoli, působilo ve prospěch jeho kandidatury volné uskupení umělců, akademiků, tzv. osobností veřejného života. Celostátně si kultu „Karel“ bylo možno všimnout, když ho o další dva roky později Zelení nominovali do Topolánkovy vlády. Do jaké míry k Zeleným i vnitřně patřil? Určitě v tom smyslu, že zelenost, jaké už předtím dosáhl západní svět a německy mluvící zvlášť, Schwarzenbergovi připadala jako danost, o jakou nemá smysl se přít. Murau, obec ve Štýrsku, kde mu patřily restaurace v podhradí a hrad, se už v té době na cedulích u silnice chlubila tím, že se podílí na zastavení klimatické změny. Současně ale Schwarzenberg dokázal konsenzu své druhé vlasti, která nesnáší jadernou energetiku, nota bene když ji provozují postkomunističtí Slované v sousedství, vzdorovat. Aktivisty, kteří kvůli Temelínu blokovali na rakouské straně hraniční přechody, nazval „magory“. Českým Zeleným veřejně vysvětlil, že státní zájem je pro něj víc než stranický program.

Shodou okolností jsem hovořil s předsedou Zelených Martinem Bursíkem těsně předtím a těsně potom, co Schwarzenberg oznámil založení nové strany s Miroslavem Kalouskem, s nímž jej na schůzích Topolánkovy vlády svedl dohromady zasedací pořádek a podobný druh humoru. Bursík byl Schwarzenbergovým „přestupem“ zcela zaskočen, považoval ho za zradu. Ale Schwarzenberg byl pragmatik vždycky a v míře, jakou by dodnes byla zaskočena naivnější část havlovského tábora. Mocenský cynismus mu nikdy nebyl cizí. Při souboji své TOP 09 s ODS, který topka proti původním záměrům a debatám s Mirkem Topolánkem vedla zprava, byl ochoten politicky pohřbívat svého nejbližšího druha Vondru. Později se zas s klidem distancoval od Zdeňka Bakaly, který mu předtím přispěl na prezidentskou kampaň a který se mezitím pro své kořistnictví na severní Moravě stal neobhajitelným.

Proč to dělal? Je nepochybné, že „kníže“ uvažoval v jiných dimenzích než my, nešlechtici. Podle svědectví z té doby už místo prezidentova kancléře znamenalo Schwarzenbergovi velkou satisfakci, jednak že opět může být činný doma, jednak ale vůči Rakousku, kde mu coby šlechtici politická dráha zůstala uzavřena. Funkci českého ministra zahraničí zastával dvakrát a naplnil ji důstojným výkonem funkce. Předtím se ovšem podílel na podkopání významu ministerstva zahraničních věcí neúnavnou podporou Lisabonské smlouvy.

Zkoumavý pohled si zaslouží i Schwarzenbergův vztah ke konzervatismu. TOP 09, opakoval v prvních letech do omrzení, je konzervativní strana. To je důležitější adjektivum než pravicová. Dokládal to důrazem na zdravé státní finance a právní stát, což přísně vzato není konzervativní specialita. V kulturních válkách měl sklon k pomalému vyklízení pozic. U manželství pro všechny mu nevadil účel, jímž je pořizování dětí do jednopohlavních domácností, pouze trval na tom, že slovo manželství musí zůstat vyhrazeno pro svazek muže a ženy.

V posledních letech choval velkou rezervu vůči wokismu a kulturnímu progresivismu, ale u něho to byla také skepse vůči novému puritánství, které musí být v rozporu s povahou bonvivána. Vídeňský intelektuál a bývalý šéfredaktor listu Die Presse Andreas Unterberger znal Schwarzenberga dobře ještě z let, kdy u nás o jeho existenci téměř nikdo nevěděl. V rozhovoru pro Echo před třemi lety mu vyčítá, že po návratu do Prahy opustil své staré názory a šel doleva, jen aby byl oblíbený v prostředí, které si ho v Praze našlo. Na druhou stranu k Schwarzenbergovým silným stránkám patřila bezprostřednost. Na mou otázku v jednom novinovém rozhovoru, jak na jeho kariéru pohlížejí přátelé a známí v Rakousku, odpověděl se smíchem: „Docela zírají.“

Tento vzájemný únos šlechtice a pražské Mlýnské kavárny vyvrcholil lehce infantilní kampaní do prezidentských voleb roku 2013, které přes nářky kulturní fronty pro Schwarzenberga dopadly famózně. Pětačtyřicet procent proti pětapadesáti procentům Miloše Zemana byl vzhledem k nejapným Schwarzenbergovým řečem o tom, že Edvard Beneš by dnes za vysídlení německé menšiny skončil u haagského tribunálu pro válečné zločince, a hlavně vzhledem k tomu, že byl členem v té době velmi nepopulární Nečasovy vlády, úspěch.

Žité vlastenectví

Následující Schwarzenbergův veřejný život je zajímavý tím, s jakou lehkostí se odpoutal od praktické politiky – TOP 09 driftovala do středu; Schwarzenberg také s věkem o svůj politický výtvor ztratil zájem, stejně jako třeba Markéta Pekarová Adamová nedávala najevo velký zájem o křehkého starce. Dožíval jako oblíbenec národa. Češi, snad že léta museli poslouchat o svém plebejském původu, mají od 90. let svoji nepočetnou aristokracii v oblibě, to je ale jen menší část vysvětlení popularity Karla Schwarzenberga. Češi mají šlechtu rádi jako abstraktní jednotku, jednotliví šlechtici, kteří se pokoušeli o politický úspěch, rozhodně neměli zaručený úspěch – jedním příkladem za všechny budiž Jiří Lobkowicz z Mělníka. Schwarzenbergovou komparativní výhodou bylo, že neměl namyšlené vystupování. Narodil se ještě v Československu a nostalgie po dětství v předkomunistických Čechách se mu dala věřit. Nedával na odiv bohatství. Když si pořídil auto Jaguar, po Praze dál jezdil ve Škodě Superb, a do anglického luxusu přesedal, když jel do Vídně, bezpečně za Prahou.

Chtě nechtě z něho vyzařovalo vědomí tradice, která ostatní české politiky přesahuje (někdy ovšem přesahovala i českou státnost). Toto ukotvení mu dávalo vyrovnanost a ochotu bavit se napříč tábory. Ani od politického soupeře, ani od novináře nebral kritiku úkorně, byl přirozeně společenský, přátelský, nápomocný.

V aktuální mezinárodní politice se občas ocital mimo. Nekriticky přijímal směr evropské integrace k federaci, což opět považoval za danost. Vystoupil koncem roku 2013 v Kyjevě na Majdanu, čímž i on asistoval u protiústavního převratu, zrodu občanské války a následné devastace Ukrajiny, jejíž vyvrcholení mu ještě bylo dáno zažít.

Ale v nějakém širším smyslu míval i svou hlubší, historickou pravdu. Měl legraci z českého premiantství prvních cca dvaceti let po listopadu, kdy své spoluobčany upozorňoval, že se nemají považovat za Západoevropany, neboť jsme střední Evropa. Tady mu dějiny dávají za pravdu, střední Evropa ve světle civilizačního vývoje „Západu“ získává dřív netušený potenciál. Nesdílel český fanatismus v geopolitice, dnes by například zpochybňoval bezpodmínečnou podporu politiky Prahy Izraeli. Po uplynulých dvacet let brzdil instinkty svých mladších přátel a kolegů v zahraniční politice, jako byli například vzpomenutí Vondra nebo Žantovský, kteří byli pro každou americkou intervenci ve světě. Tato zásluha mu ale bude přiznána, teprve až si české veřejné prostředí odvykne vést proxy války u televize.

Základem jeho úspěchu doma byla zřejmě samozřejmost, s jakou vplul do českého života. Příchylnost k Praze a jižním Čechám se v prvních letech dala chápat i jako účelovost („Celý život chci být v centru dění,“ říkal, což mu objektivně nabídla jen česká politika), s léty však bylo jasné, že splynutí se zemí, kde žili jeho předci, je upřímné. Platil za to mimochodem lehkým odcizením od ženy a dětí, které v sobě českou žílu neobjevily. Málem by v Praze i umřel, natahoval to, než bylo nutné vyrazit do Vídně na poslední cestu za vnoučaty. Troufám si tvrdit, že i lidé, kteří neznají okolnosti Schwarzenbergova života a jeho svět jim byl vzdálený, to podvědomě cítili.