Vůbec první registrovaná architektka v Pákistánu postavila svou kariéru na návrzích miliardových sídel vládních i finančních institucí. Skutečné důvody, proč se Yasmeen Lariová nyní dočkala udělení jednoho z největších profesních ocenění přímo z rukou krále Karla III., však leží někde docela jinde.

Profesní posedlost

Zajistit milion nových příbytků během následujících dvou let. To je aktuální cíl, který si Yasmeen Lariová stanovila po loňských mimořádně ničivých povodních v Pákistánu. „Devastace je bezprecedentní. Třiatřicet milionů lidí přišlo o domov, což znamená že přes pět milionů rodin včetně žen a dětí je bez střechy nad hlavou,“ uvedla architektka po katastrofě. K pomoci rodinám v nouzi přitom nežádá miliardy dolarů od vlády či západních zemí. Vystačí si s bambusem, kamenem, vápnem a hlínou, ze kterých s využitím tradičních stavebních technik pomáhá Pákistáncům stavět rychle a efektivně nové domovy – jak to dělali lidé v této části světa od nepaměti.

K humanitární činnosti, ve které naplno uplatňuje své architektonické know-how, se Yasmeen Lariová dostala trochu neplánovaně. Narodila se roku 1941 v dobře situované rodině, s níž se ve svých patnácti letech přestěhovala do Londýna, architekturu vystudovala na Oxfordu. Ihned poté se však rozhodla vrátit domů, kde jako první pákistánská architektka založila vlastní architektonické studio Lari Associates. Její realizace z šedesátých a sedmdesátých let jasně navazují na tehdejší architektonické proudy v Evropě. Návrhy vil koncipuje ve výrazných hmotových kompozicích z pohledového betonu, jak si to brutalismus žádal. Pokrokový styl ambiciózní architektky se uchytil a následně jí byly svěřovány lukrativní zakázky z veřejných i soukromých peněz. Dobrým příkladem je monumentální sídlo Pakistan State Oil House v podobě jakéhosi moderního zikkuratu z betonu a skla, které na první pohled demonstruje ekonomickou sílu státní korporace.

„Když jsem navrhovala tyto mamutí budovy, byla jsem nekompromisní. Když něco jen trochu nesedělo, muselo se to hned zbourat. Byla jsem posedlá kontrolováním všeho, jak se to od architektů ostatně očekává,“ řekla Lariová listu The Guardian s tím, že dnes už jí při práci v oblastech postižených přírodními katastrofami záleží jen na tom, aby byly na svém místě základní konstrukční prvky. Zbytek není s ohledem na okolnosti už tak podstatný.

Geniálně primitivní

Tento profesní zlom přišel záhy po jejím odchodu do důchodu v devětapadesáti letech. Původně plánovala zaobírat se ochranou historické architektury Pákistánu, pak ovšem roku 2005 přišlo ničivé zemětřesení, které připravilo o život téměř devadesát tisíc lidí. Lariová nedovedla nečinně přihlížet. Věděla, že lidem po podobných katastrofách nejlépe pomůže tím, že je zapojí do práce, díky čemuž se lépe vyrovnají s psychickými traumaty. Proto se snažila místní naučit, jak se stavebním materiálem pracovat, aby si nové domovy zvládli postavit svépomocí, čímž zároveň získali cenné dovednosti, a mohli se tak následně o sebe a své rodiny lépe postarat.

Na výsledných realizacích, ať už jde o jednoduché domky, nebo komunitní centrum, je přitom stále patrná ruka vystudované architektky. I když jsou velmi racionální, až primitivní, je z nich cítit efektivní nakládání s materiálem a pěkně vystihují místní stavební tradici. Svatá trojice zásad stavění v podání Yasmeen Lariové, tedy nulová uhlíková stopa, nulové produkování odpadu a minimální náklady, nejsou jen intelektuálními proklamacemi, nýbrž chytrým nakládáním s dostupnými zdroji. Díky tomu si zlatou medaili Královského institutu britských architektů zaslouží na plné čáře. „Ukázala nám, jak architektura může měnit životy k lepšímu,“ zdůvodnil výběr letošní laureátky tohoto prestižního ocenění prezident institutu Simon Allford.