Shromáždili jsme se tu, abychom oslavili velký okamžik v novodobých dějinách naší vlasti, tu chvíli, kdy 4. února 1994 Vladimír Železný stiskl magický knoflík a začala vysílat televize NOVA. Pamatuju si na ty dny: šel jsem v podvečer pražskými ulicemi a ty byly liduprázdné, skoro za všemi okny zářily televizory a lze mít za jisté, že na nich byla naladěna NOVA. Možná by se dalo říci, že tím definitivně skončilo porevoluční období a nastoupilo něco, co by se dalo nazvat třeba reálný kapitalismus na český způsob. Abych parafrázoval klasika: NOVA oponou trhla a změněn český svět. NOVA rozmetala představu, pěstovanou v intelektuálních kruzích, o české kulturní výlučnosti: vedení NOVY velmi rychle zjistilo, co její divák chce, a bez nejmenších rozpaků mu to nabídlo. A ono to fungovalo!

Je zvláštní, že byli lidé, které to překvapilo a vážně si mysleli, že by to tak nemělo být. Přiznám se, že jsem mezi ně patřil. Dokonce mám takový pocit, že jsem NOVU tehdy upřímně nesnášel. Od té doby se na to dívám realističtěji, ale tomu svému mladistvému pocitu se nedivím.

Nicméně hosté naší debaty na to mohou mít různé názory, a proto tady také jsou. Kristina Žantovská, divadelní dramaturgyně a publicistka, Johana Fundová, autorka knih o 90. letech, Milan Kruml, televizní expert a teoretik, a Jan Vávra tehdejší šéf zpravodajství, nyní publicista a spisovatel.

Stáhnout MP3

Co se to toho 4. února 1994 stalo? Byl to milník? Jaká je role NOVY v polistopadových dějinách?

Fundová: Já byla tehdy dítě, ale fascinovalo mě to. Fascinoval mě mediální svět, nenechala jsem si ujít jediné Volejte řediteli a zajímalo mě vše kolem toho. A ano, myslím, že to byl společenský i popkulturní milník v té době. Připodobnila bych to k situaci, kdy na vesnici, která je zvyklá na svůj malý cirkus, tím byla jeho Česká televize, přijede nějaký úplně nový, bombastický supercirkus s novými a nečekanými atrakcemi a s velkolepým ohňostrojem. Bylo to něco zcela nového a diváci se tím nechali unést, a to od první chvíle. Nechali se unést novými tvářemi, novými formáty, novými pořady, novým pojetím zpravodajství, prostě vším.

Žantovská: Začátek devadesátých let jsem prožila se svým tehdejším manželem ve Spojených státech, a v tom roce 1994 jsem už byla prosáklá sledováním jejich televize a médií. A byla jsem upřímně zděšena, že takhle může být svět vykládán a nazírán. A byla jsem stoprocentně přesvědčena, že to se k nám nemůže dostat. Že u nás je přece jiná úroveň, že na tohle u nás lidé nikdy nepřistoupí. Pak jsem se vrátila a byla jsem zase zděšená, že to tady je. A někdy ještě horší. A naopak to, co mně tam připadalo jako dobré, tady není. Je tady jen to horší. Tedy jejich estetika, jejich povrchní nahlížení, jejich agresivita, vulgarita… To mně hrozně vadilo. Já mám selektivní paměť, takže to, co mě nezajímá nebo mě odpuzuje, vytěsním. Takže nemám z následujících let, co se týče NOVY, příliš zážitků. Prostě jsem se na to pak už nedívala.

Kruml: Já to také vidím jako milník, ale možná ještě z dalších důvodů. Pro mě to byl důležitý bod, protože se v praxi naplnil duální systém. Sice tady už asi dva roky byla Premiéra TV, ale ta měla jen regionální dosah a nebyla moc důležitá. Vznikly tady dvě silné televize, NOVA a ČT, tedy dva sloupy duálního systému, které se v podstatě naučily koexistovat vedle sebe, byť za velmi drsných podmínek a po počátečním boji. Nikdy to nebyl mír, ale dejme tomu, že se po nějaké době ustálilo příměří. Ze negativní nepovažuji ani tak to, co NOVA přinesla a co reprezentovala, ale to, že selhala regulace, respektive způsob, jakým měla být nastavena. Jak si možná vzpomeneme, tak NOVA začala vysílat jinak než na základě projektu, pro který byla schválena. 

Oni to chvíli zkoušeli, ne? Asi čtrnáct dní…

Kruml: Možná i déle. Ono opravdu nějakou dobu trvalo, než se projevilo, co divák opravdu chce a jak může komerční televize existovat. To bych jí ani tak nevyčítal. Mně jde spíš o to, že pravidla, jak tehdy byla nastavena, byla hrozně naivní. Vůbec jsme nebyli schopni poučit se z toho, že za hranicemi komerční televize existují už asi deset: RTL začala vysílat v roce 1984, Sat.1 v roce 1985, v dalších zemích podobně. A všude byl ten vývoj plus minus stejný. Akorát že ta regulace byla jiná a promyšlenější a řada sporů a konfliktů, které se odehrály u nás, se tam neprojevila, protože ta regulace to nepřipustila. Třeba příznačné spory mezi NOVOU a ČT o to, kdo bude pořizovat záznamy z fotbalových utkání, které pak končily tím, že se tam kameramani vyháněli ze stadionů a lezli pak po střechách. To bylo spíš takové komické. Ale říkám to proto, že se to během let moc nezlepšilo a něco z toho zůstalo dodnes. Ty dva sloupy, NOVA a ČT, si tu pozici musely vybojovat samy bez ohledu na to, jak fungovala regulace, která tedy moc nefungovala.

Aha, a jak by měla fungovat? Když televize začne vysílat něco dost jiného, než slíbila, tak by se jí měla vzít licence, ne? Zároveň každý ví, že nemohla vysílat nic jiného, že slibované sociologické pořady a kino náročného diváka byla utopie. Takže problém byl spíš hned na začátku, že s tak nerealistickým programem tu licenci získala, ne? Ale to už bylo pozdě…

Kruml: Ano, ale o tom až tak nemluvím. Mluvím o tom, že se měla nastavit pravidla na malé věci, které se pak ale staly důvodem velkých konfliktů. Včetně toho, k čemu je a jakou roli by měla mít veřejnoprávní televize. To jsme v té době vůbec neměli a řešilo se to pozdě.

No ano, ale byli jsme pouhé tři čtyři roky ve svobodných poměrech. To na takové věci není dlouhá doba. Kde bychom se to taky naučili? A ten rozdíl mezi tehdejší zdejší společností a tou západní, kde vývoj byl od války, dalo by se říct, kontinuální a probíhal ve svobodě, byl úplně zásadní. Myslím, že se na to už hodně zapomnělo, jak se ty dva světy lišily. Přitom ani na Západě nebylo mnohé jasné, vždyť soukromé televize začaly také vznikat až v 80. letech. Tehdy napsal Karl Popper, filozof „otevřené společnosti“, velmi vlivný esej, kde varoval před tržním principem u televizí, neboť tvrdil, že u nich trh věci nikoli zlepšuje, nýbrž zhoršuje. Představa, že televize je kulturní statek, byla silná i tam a ne na všechno měl právo jen a jen trh. To se spíš silně a bez diskusí prosadilo u nás.

Vávra: NOVA je produkt devadesátých let a ta byla, jak známo dost divoká, a kdo si co urval, tak to měl. A NOVA si toho urvala dost. A je fakt, že v žádné jiné zemi nepřeválcovala privátní televize tu veřejnoprávní tak silně a brutálně jako u nás. Vezměte si Německo: tam sice vznikly RTL a Sat.1, ale veřejnoprávní ARD a ZDF si tam postavení televizní lídra uhájily. A otázka je, díky čemu a proč se to ČT tehdy nepodařilo.

Mimochodem, to se stalo nyní, ne? ČT už je tím lídrem, nemýlím-li se.

Vávra: Do určité míry ano. Hlavní šok přišel hned na začátku a spočíval v tom, že NOVA nastavila zrcadlo celému národu, že nejsme národ, který by toužil po Smetanovi, Jiráskovi nebo Balzakovi každý večer, že jsme spíš národ jako každý jiný. Ono to taky nespadlo jen tak z nebe. Věci se hledaly a byly v různých oblastech různé. Na začátku vznikaly třeba pořady typu Vox populi, to byl zcela „veřejnoprávní“ pořad, kdy si lidé chodili do budek vylít srdce vždy k nějakému společenskému tématu. Nebo se zkoušely různé formáty, které opravdu odpovídaly tomu původnímu projektu. V jiných oblastech to bylo jinak: večerní zábava začala být úspěšná, až když se nasadila nejhorší normalizační šmíra. Všechna ta esa normalizační zábavy byla vytažena – a ono to najednou začalo fungovat. Předtím ne. Velkou roli také hrály věci, které nebylo vidět, třeba denní programování, my jsme tomu říkali návyk na stolici, to znamená, že lidé věděli, kdy se přesně jejich program vysílá, a vždycky ho tam našli. To jsou takové zdánlivé detaily, ale ty měly velkou roli. Přitom se celá NOVA nějak utvářela a rozhodně to nebyl jednolitý útvar.

Fundová: Souhlasím, že není možné o NOVĚ mluvit jako o monolitu. Vzpomínám si třeba na Áčko, což byl pořad, který otvíral zajímavá a neobvyklá témata, večer pak třeba Tabu, taky něco velmi netradičního. Pak byly ty estrády: těm tam byl dáván opravdu velký prostor, tuším, že pátek, sobota, neděle. To opravdu jelo a semlelo kdeco. Takže nejde říct, že by NOVA vysílala jenom brak, ale že se Železný snažil podchytit prostě každou jednu složku diváctva, jak tu, řekněme, intelektuálnější, tak i ty diváky opravdu málo náročné.

Vávra: Ten úspěch „normalizačních“ estrád vyvrací poněkud tu představu, že brak přišel z Ameriky. Spousta měla ryze domácí původ.

Žantovská: Rychle jsme se to naučili…

Vávra: Nebylo se moc co učit, to byly modely z osmdesátých let a ty fungovaly.

Kruml: Já bych na NOVU nebyl tak přísný. Sledoval jsem západní soukromé televize a ty se moc nelišily – pokud to neměly stanoveny podmínkami, takže třeba RTL musela jednou týdně vysílat blok dokumentů. Ale oni stejně pracovali s tím, co si nakoupili nebo pro ně někdo udělal, a zbytek zábavu, kterou ČT nedělala a divák po ní toužil. Devadesátá léta proto byla na NOVĚ typická zábavou, nebyla typická hranou tvorbou jako dneska. To má své důvody: hraná tvorba je docela nákladná, a hlavně náročná z hlediska vývoje. NOVA to zkoušela několikrát, zkoušela sitkom Nováci, ale ono to moc nevycházelo, tam bylo zjevné, že ten americký model moc v Čechách nefunguje. Takže zůstala původní estrádní zábava. Ale pozor, poctivě je třeba říct, že zkoušela dělat to líp: byl tam Lasica se Satinským, byl tam pořad Na vlastní nebezpečí s Dejdarem a Vackem, dodnes nedoceněný, zkoušela Markoviče… Zkoušela, co mohla. Jenže ono to nefungovalo, nebo jen omezeně. Ale začal fungovat Petr Novotný… Proč? Protože divákovi připomínal Vladimíra Menšíka. Fungoval Ivan Mládek, protože prostě na něho nikdo neměl. A kdybychom srovnávali veřejnoprávní televizi s komerčními, tak ten zásadní rozdíl by měl být v tom, že skladba veřejnoprávní televize by měla být pestrá a měla by diváky v něčem překvapovat a otvírat mu obzory. Privátní ale žádné takové poslání nemá: ta svého diváka naopak získá tím, že mu nabídne to, co on chce a žádá, a je přitom spolehlivá a předvídatelná. A to se NOVA naučila docela rychle, na rozdíl od České televize, která v tom dlouho tápala a nebyla si vlastně jistá, k čemu je a co chce. Pak v druhé polovině 90. let nastaly problémy ještě jiného druhu, že totiž se začalo neuvěřitelně spletitě dramaticky řešit, komu NOVA vlastně patří. Ale to už je jiná kapitola.

NOVA, myslím, přišla v ideální chvíli, kdy nejspíš nastala únava z revoluce a začala se projevovat retronostalgie. Po roce 1989 došlo k jistému překódování kultury, ale po několika letech se opět dostaly ke slovu staré instinkty. Lidé se prostě nenaučili masově poslouchat Plastic People a hry Václava Havla se také nedaly vysílat v hlavním vysílacím čase. Karel Gott si tehdy stěžoval, že ho přestali hrát v rozhlase, ale to byl opravdu jen okamžik: pak se to vrátilo k normálu. Inu, k normalizaci, kdy režim pochopil, že popkultura může být jeho spojencem. A Vladimír Železný měl dost inteligence a málo skrupulí, aby téhle nedosycené potřeby využil. A k těm pokusům poskytnout něco náročnějšího: pamatuju si, jak se Železný svěřil, že zařadili do vysílání Sophiinu volbu – a to byste viděli, jak to hned spadlo. A tak příště už žádná Sophiina volba nebo něco takového. Pamatuju si, jak jsem z toho šílel…

Kruml: Ještě větší propadák byl Wajdův Danton, který se vysílal v pátek v prime timu. To byl teprve poprask…

Vávra: To byla metoda pokus – omyl. Tehdy se ty věci prostě zkoušely. A je potřeba říci, že na začátku se víc než na zábavu sázelo na filmy, po kterých byl hlad. A Sophiina volba to holt nebyla. Tehdy to bylo ještě tak, že každé oddělení, ať už to byla zábava, nebo zpravodajství, mělo svého poradce, kterého tam dosadili Američané, někteří byli inteligentnější, jiní zkrátka méně, třeba jeden se velmi divil, proč nevysíláme dopoledne pořady pro housewives, aniž mu došlo, že u nás tehdy skoro žádné ženy v domácnosti nebyly, nebo jiný se ptal, kdy začneme vysílat baseball. A jiní byli zase o. k., třeba u nás na zpravodajství, to byl zajímavý člověk. Byl to prostě vývoj, který směřoval ke klasickému modelu soukromé západní televize.

Myslíte, že v něčem NOVA svými pořady, jako bylo třeba Tabu, posunovalo společnost k větší, řekněme, toleranci?

Fundová: To bych ani neřekla, že by to byl záměr. Spíš prostě to bylo otvírání témat, která lidi zajímají. Třeba spousta lidí ani nevěděla, kolik je různých sexuálních úchylek. Pak se k tomu přidalo Peříčko, což už byl otevřeně erotický magazín.

Hm, na někoho to mohlo působit taky tak, že je to televize, která postrádá vkus. Pro někoho zas, že je to hrozně fajn a že se tím odbourává přílišná pruderie a zapšklost. Patřil jsem tehdy spíš k těm prvním. Navíc jsem myslel, že pruderní tahle společnost právě v té době moc není.

Fundová: Nebo připomínám Počasíčko…

Ach, na to bych už pomalu zapomněl…

Vávra: Ale to Peříčko sice byl bizár, ale v soukromých evropských televizích to nebylo zas až tak něco neobvyklého. Pamatuju si na podobný pořad, myslím, na Pro7, ten uváděl jeden velmi transvestita…

Kruml: Vždycky je to věc nastavení. Ten německý pořad měl víc vzdělávací akcent, vlastně šířil osvětu.

Inu, Němci…

Fundová: Nutno říci, že Peříčko prošlo několika transformacemi, měnily se moderátorky i pojetí, ze začátku to bylo opravdu víc publicistické, pak už přibývalo erotičnosti. Ale bylo to ze zahraničních zdrojů. Netuším, jak to bylo s Počasíčkem.

Vávra: Taky už nevím, fakt je, že počasí patřilo pod zpravodajství, takže ano, asi se to dělalo u nás. Ale ty moderátorky nám dodávala agentura, ty jsme nevybírali my.

Fundová: Dělala jsem před časem rozhovor s Michaelou Dolinovou, ta mi říkala, jak přicházela do studia a bylo tam poházené spodní prádlo.

Mimochodem, bylo by něco jako Počasíčko možné v Americe?

Žantovská: Absolutně ne.

Kruml: Americká společnost je daleko prudernější. Vždyť si vzpomeňme na ten obrovský skandál, když se během show při baseballovém zápase zachytil kostým Janet Jackson a vypadlo jí jedno ňadro. Televize za to zaplatila desítky milionů dolarů pokuty, zničilo to kariéru mnoha lidí atd. Ne, v Americe by tohle možné nebylo. Byly by tam možné jiné věci, které by zas nám připadaly nepřijatelné nebo divné.

Žantovská: Pro mě byla ta míra nevkusu opravdu udivující a nepochopitelná. Mluvím teď o svých dojmech z NOVY. Tehdy jsem se ptala, jestli jsou opravdu moji spoluobčané vážně tak strašně nevkusní, vulgární, sprostí… A nemohla jsem tomu uvěřit. Já asi opravdu měla iluze. Vzpomínám si, jak v Americe jsem se bavila při nějaké příležitosti s nějakou ženou kalifornského guvernéra a ona se mě ptala, jestli máme v Praze univerzitu. V duchu jsem si uplivla a pomyslela si, to jsou ale barbaři, jak se jen můžou takhle ptát? My přece máme nejstarší univerzitu ve střední Evropě… A pak jsem přijela domů a asi rok jsem byla v těžké depresi. Měla jsem pocit, jako by se všechno vylilo z břehů. Ano, taky čistá voda, ale tolik kalu, že jsem z toho byla opravdu úplně zděšená. A nejvíc asi mi vadila ta úplná rezignace na to, z toho nějak vyjít a posunout se někam výš.

Kruml: Jenomže, mezi námi, ona ta NOVA jen odrážela stav, v jakém společnost byla.

Kde by k tomu dobrému vkusu přišla?

Žantovská: Ale že byl tak nízko, to mě nepřestalo udivovat. Moje máma vždy, když se tam nějaké ty slečny objevily, zvolala: Anko, bubnuj, přijel cirkus. A on tedy přijel.

Vávra: Lze s tím souhlasit, ale na druhé straně ta televize přinesla zájem o toho úplně normálního člověka s jeho úplně normálními, průměrnými starostmi. Padla tady jména pořadů Vox populi, Áčko, Občanské judo… To všechno se snažilo obrážet zájmy úplně obyčejných lidí, na které intelektuálové moc nemyslí. A pak důraz ve zpravodajství na politiky. To bylo také nové. My jsme je opravdu začali kontrolovat. Do té doby se k nim média chovala velmi loajálně, přímo jim fandila.

Ještě k té kulturnosti… Lze se domnívat, že pro intelektuála byla televize do té doby, než se objevila NOVA, kulturní instituce, něco mezi divadlem, filmovým klubem a diskusním klubem. A myslím, že NOVA velmi rychle pochopila, že slovo kultura nepatří do jejího světa a že se o to ani nebude moc pokoušet. A člověka, jako jsem byl třeba já, uváděla v úžas na jedné straně vysoce kulturní rodina ředitele Železného a na druhé straně jeho naprostý cynismus v této věci. On pak někde prohlásil, že je intelektuál nového, postmoderního typu, který není zatížen povinností vůči národu s cílem ho vychovávat a pozvedat, nýbrž mu poskytnout to, co chce. A pak ještě někde řekl, že NOVA přinesla definitivní konec českého národní obrození. A možná měl pravdu.

Kruml: To všechno, co tady bylo řečeno, ovšem platí pro devadesátá léta. Neplatí to už pro NOVU v roce 2002 nebo 2003. Protože tehdy ta televize dospěla a pochopila, že nějakou hodnotu má také něco, čemu se říká prestiž, a ta že může mít také divácký ohlas a efekt. V devadesátých letech se NOVA vymezovala, ale pak už to neměla zapotřebí, nýbrž se soustředila na udržení stability a její prohlubování. A zvládala něco, v čem ČT zcela zaostávala nebo ji to ani nenapadlo: ona se naučila velmi chytře osvojovat zahraniční postupy.

Čili je vykrádat.

Kruml: Nejen to, taky nakupovaly licence. Třeba Riskuj!, to byl původně americký pořad Jeopardy!.

Vávra: No, nejdřív se to vykrádalo, a když se na to přišlo, tak se koupila licence. Nezapomeňme ale na to, že bylo období, kdy na tom NOVA nebyla nejlépe s penězi a potřebovala politickou podporu. Tak nastal zlom a NOVA musela velmi ubrat ve své kritičnosti. To bylo období opoziční smlouvy, kdy Vladimír Železný odstěhoval NOVU na Barrandov a následovala arbitráž. To byl specifický příklad tzv. české cesty, kdy na tom všichni vydělali a jediný, kdy na to ztratil, byl daňový poplatník, který za to zaplatil jedenáct miliard.

Kruml: Jen připomenu to, co už jsem říkal. Obě hlavní televize tím, že se po roce 1999 dostaly do těch turbulencí, ztratily tři čtyři roky. To byly roky, kdy se nemohly normálně vyvíjet a byly enormně v rukou politiků. A byla to právě docela podstatná doba, kdy se televize obecně začala velmi rychle vyvíjet a měnit. Ukázalo se, že staré koncepty nefungují a nahrazují je jiné: přišla vlna reality…

Reality show? No, to jsme o hodně přišli…

Kruml: Nejen reality show… Ale také docusoapy, sociální experimenty, celá ta soustava jiného nazírání na televizi. Tím jsme si neprošli, to jsme si neozkoušeli, my jsme pak rovnou skočili na Big Brothers, ale na třetí verzi, kdy se vybírali lidé ne už podle nějakých normálních kritérií, ale aby byli extrémní, takoví, se kterými byste nikdy nechtěli bydlet. Plácali jsme se v tom několik let. Tehdy NOVA jasně prohrála s Primou, která měla svoje Vyvolené.

Uf, úplně jsem na to na zapomněl… Vysílají se ještě nějaké reality show?

Kruml: Samozřejmě. A je jich obrovské množství. Ono je to obrovsky výhodné a mnohem levnější než hraná tvorba. A ten princip se používá v mnoha pořadech. Peče celá země je vlastně taky reality show.

Dovolte mi ještě se zeptat na velkého demiurga Vladimíra Železného. Vypadala by ta televize bez něho jinak? Nebo on jen dovedně naplňoval nějakou její osudovou danost?

Žantovská: Myslím, že to byl velký vtisk. Ideálně se pro to hodil.

Vávra: Je trochu rozdíl mezi Želeným na začátku, kdy chtěl asi opravdu být tím mužem v pozadí, a později, kdy se mu začalo líbit být vidět. Jeho vtisk byl v tom, že on byl ochoten jít na hranu. A to se na té televizi podepsalo. Ale základ byl i tak v tom, že se přijaly modely, které tak jako tak obecně platí a není důvod, aby nefungovaly u nás.

U nás vlastně vzhledem k tomu, jak NOVA všechno zválcovala, fungovaly ještě lépe...

Pokračování debaty na podcastu Salon Echa.