Nejzajímavější a nejspíš i nejchytřejší člen týmu amerického prezidenta Donalda Trumpa je jeho viceprezident J. D. Vance. Ten svým projevem šokoval účastníky mnichovské bezpečnostní konference, každoročního sletu státníků a expertů z celého světa. V něm zmínil válku na Ukrajině jen okrajově, za největší nebezpečí pro Evropu prohlásil snahy, které se v rámci ochrany demokracie snaží omezit svobodu slova, a migraci. Část Evropanů to pobouřilo. Durdí se, že v momentě, kdy Američané začínají s Rusy jednat o ukončení ukrajinského konfliktu, zároveň vyjadřují podporu silám, které s Moskvou sympatizují.

Vance má v lecčem pravdu. Vezměme si jeho tvrzení „Můžete věřit, že je špatné, když Rusko kupuje reklamu na sociálních sítích, aby ovlivnilo vaše volby. My si to rozhodně myslíme. Můžete to i odsoudit na světové scéně. Ale pokud lze vaši demokracii zničit pomocí digitální reklamy za pár set tisíc dolarů z cizí země, pak na začátku nebyla příliš silná.“. S tím lze jistě souhlasit. Zároveň je ale diskutabilní, jestli pro bezpečnost Evropy opravdu existují větší nebezpečí než expanzionistické Rusko. Rozhodně se ale nedá Vanceovi upřít, že měl své sdělení dobře promyšlené.

To už nemůžeme říct o jeho kolegovi, ministru obrany Peteu Hegsethovi. Ten rovněž vyvolal pozdvižení na mezinárodní scéně. „Právě jsem měl dlouhý a velmi produktivní telefonát s ruským prezidentem Vladimirem Putinem,“ oznámil americký prezident na sociální síti Truth Social, kde informoval o zahájení vyjednávání o ukončení války na Ukrajině. „Jak jsme se oba shodli, chceme zastavit miliony úmrtí ve válce Ruska a Ukrajiny,“ pokračoval. Nevyloučil ani osobní setkání. Pár hodin předtím přitom Hegseth v Bruselu na jednání Ukrajiny a jejích spojenců předestřel zásadní body Trumpova mírového plánu. Ukrajina podle něho má zapomenout na návrat hranic z roku 2014, tedy se trvale vzdát území, které Rusko násilím uzmulo. Kyjev také nemá nadále usilovat o členství v NATO. Na území Ukrajiny mají být rozmístěny evropské jednotky, které budou hlídat příměří. Americké jednotky tam rozmístěny nebudou, a navíc se na ty evropské nebude vztahovat článek 5 Severoatlantické smlouvy.

Spojence USA a Ukrajiny to překvapilo. Šlo totiž o zásadní ústupky ze strany Washingtonu, a to ještě než vyjednávání vůbec stačilo začít. Přitom obvyklým postupem je přijít s maximalistickou pozicí a případně z ní slevovat teprve během negociací. Pro začátek to tedy nevěstilo nic dobrého. Hegsetha zkritizoval například i republikánský senátor Roger Wicker: „V Bruselu udělal začátečnickou chybu,“ řekl pro New York Times.

Jenže následující den Hegseth otočil. „Jak již bylo řečeno, tato jednání vede prezident Trump – v jeho rozhovorech s Vladimirem Putinem a Volodymyrem Zelenským je na stole vše. Co se rozhodne povolit nebo nepovolit, je v kompetenci vůdce svobodného světa, prezidenta Trumpa,“ řekl na tiskové konferenci po jednání zástupců zemí NATO a dal tím jasně najevo, že to, co řekl včera, neplatí. Ještě drsnější byl Vance v rozhovoru pro Wall Street Journal. „Existují ekonomické nástroje nátlaku, existují samozřejmě i vojenské nástroje nátlaku,“ naznačil použití vojenské síly, pokud Kreml nebude spolupracovat. Jinde v rozhovoru dodal, že cílem negociací je suverénní nezávislá Ukrajina.

Jak tomu všemu rozumět? Těžko se vyhnout podezření, že v Trumpově administrativě pravá ruka neví, co dělá levá. Také se potvrzují obavy ohledně kompetence některých Trumpových lidí. Například Hegseth byl před nástupem do úřadu televizním moderátorem.

I přes tento komunikační chaos je ale cíl Bílého domu jasný. Zaprvé chce dosáhnout naplnění „plánu Adenauer“, o kterém se už celkem otevřeně mluví jako o možném řešení války na Ukrajině. Spočívá v tom, že se de facto, i když ne de iure uzná ruský zábor asi 20 procent ukrajinského území, které nyní ovládá. Výměnou za to Ukrajina bude vtažena do západního bezpečnostního systému a Putinovi bude jasně naznačeno, že další rozpínavost mu nebude tolerována. Plán se jmenuje podle prvního západoněmeckého kancléře Konrada Adenauera, který akceptoval vytvoření sovětského satelitu ve východním Německu, ale za to se jeho část země dostala do NATO. Zároveň ale evidentně i uvnitř Trumpova týmu probíhají debaty, jak daleko USA mohou pro splnění tohoto cíle zajít a zároveň jak přesvědčit Vladimira Putina, aby s tím souhlasil.

A zadruhé je evidentní, že součástí plánu je donutit Evropu, aby převzala větší kus zodpovědnosti. Panika, kterou v Evropě vyvolaly americké plány ohledně Ukrajiny a Vanceova nepřátelská řeč v Mnichově, je ve Washingtonu v podstatě vítaná. Američané si dlouhodobě myslí, že Evropané by se měli víc starat o svoji bezpečnost. Proto snahy o větší evropské zbrojení budou v USA spíš kvitovány, zvlášť pokud Evropané budou zbraně nakupovat v Americe. I zde ale Bílý dům vysílá zmatené signály. Trumpův zvláštní vyslanec pro Ukrajinu Keith Kellogg prohlásil, že Evropa k vyjednávání přizvána nebude. Avšak ministr zahraničí Marco Rubio vzápětí oznámil, že Evropa musí být jejich součástí. Také evropské plány mohou rychle narazit na politickou realitu, výdaje na zbrojení nemusejí být mezi voliči zrovna populární.

V samém nadšení z vyjednávání se také zapomíná na Ukrajinu. Politici a komentátoři osočují Trumpa, že je novodobým Nevillem Chamberlainem. Na plánovaném setkání amerických a ruských vyjednávacích týmů v Rijádu je nápadná absence Ukrajinců. Avšak prezident Volodymyr Zelenskyj naznačuje, že „plán Adenauer“ by mohl ukončit „horkou fázi války“.

Nakonec měl Hegseth pravdu v jednom – konečné rozhodnutí je na Trumpovi. To jen on může schválit „druhý Mnichov“ nebo zaručit bezpečnost suverénní Ukrajiny.