Včera měl v České televizi premiéru filmový portrét spisovatelky, novinářky, disidentky Dani Horákové. Film režisérky Olgy Sommerové dostal název Juráček je můj osud, což je poněkud zvláštní volba, které ale rozumí lidé obeznámení se životem Horákové – a Pavla Juráčka, filmového režiséra, hvězdy nové vlny, kterého zničil režim i jeho vlastní vlohy.

Vztah k Juráčkovi ovlivnil Horákové život zásadním způsobem, přestože vlastně netrval reálně zas tak dlouho. A pokud jde o šťastnou fázi, tak ještě méně: seznámili se v roce 1976, v roce 1979 se vzali, odjeli do Německa, kde se brzy ukázalo, že spolu žít nemohou.

Juráček se v roce 1984 vrátil do Prahy, zemřel v roce 1989. Horáková zůstala v Německu, své poloviční vlasti (matka byla Němka), uspěla jako kulturní novinářka, dělala rozhovory s globálními hvězdami, psala velmi čtené sloupky do novin, v devadesátých letech byla tzv. kulturní senátorka v Hamburku čili něco jako ministryně kultury se slušným rozpočtem tehdy bohatého hanzovního města. Čili profesionální žena, zcela emancipovaná a realizovaná, která si vede úspěšný a samostatný život. Juráček by mohl vlastně být takovou epizodou, sice důležitou, ale zahojenou a vyřešenou, něčím, co by bylo lepší či rozumnější milosrdně odsunout, koneckonců co je komu po tom.

„Zajímavé“ ovšem není to správné slovo, protože nevystihuje razanci či pronikavost, se kterou Horáková ve své knize o věcech mezi mužem a ženou, ale nejen o nich, neboť kniha je originálním obrazem disidentského a u uměleckého milieu Čech oné doby, mluví, tedy píše. Její upřímnost a přímočarost postrádala jakékoli prvky koketerie či sentimentu, byla velmi intimní, ale beze stopy vulgarity či lascivnosti. Nebylo to ani žádné feministické školení ani (sebe)obnažování na vlastní přání. Horáková v té knize spojila to, co na první pohled spojit nelze – nebo jen velmi vzácně: vášeň s realismem, milostnou posedlost s intelektuálním odstupem, obdivnou lásku s tvrdou pravdou. Byla sarkastická a přitom laskavá, nesmlouvavá a přitom přirozená.

Když měl člověk pak příležitost ji trochu poznat, pochopil, že taková je i ona sama. Olze Sommerové se tento úkaz podařilo přenést do filmového portrétu: je lyricky věcný, emocionálně výstižný, melancholický, a přitom nabitý energií. Jsou v něm témata, která jsou pro Sommerovu klíčová (rovnoprávnost ženy, právo na vzpouru, důstojnost), ale ta se nikoli násilně, ale symbioticky setkávají s pojetím, které je v něčem jiné, možná méně vyhraněné a polemické, ale o nic méně svébytné. Horáková nezastírá, že považuje lásku, k níž se s Juráčkem upsala, za centrální fakt svého života, hlásí se k ní úplně samozřejmě a otevřeně, byť jí přinesla i hodně bolesti a trýzně. Neboť s Juráčkem se de facto spokojeně, klidně a šťastně žít nedalo, alespoň v konvenčním smyslu. A přesto si Horáková trvá na svém: bylo to strašné, ale mělo smysl, byl to můj osud.

Je to důstojný film o fatální ženě, které se ve víru vášně podařilo život intelektuálně a profesně „ustát“ a zformovat ho do pozoruhodného příběhu, jehož součet je nakonec po všech stránkách imponující. Kdo má trochu smysl pro takové věci, neměl by si ho nechat ujít.