KOMENTÁŘ Ondřeje Štindla

Pohádka o tom, jak na Ukrajině byl skoro mír

KOMENTÁŘ Ondřeje Štindla
Pohádka o tom, jak na Ukrajině byl skoro mír

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Válka na Ukrajině mohla být dávno skončená, kdyby Západ v dubnu 2022 nezabránil uzavření mírové dohody mezi Kyjevem a Moskvou. Takový je jeden z klíčových argumentů stoupenců tvrzení, že na Ukrajině de facto válčí Západ zastoupený umírajícími Ukrajinci, kteří jím do boje byli dotlačeni. Tu tezi mají potvrzovat i zjištění amerického deníku The Wall Street Journal, který prvního března publikoval obsah dokumentů, o nichž se na těch mírových rozhovorech jednalo. „Wall Street Journal svou autoritou potvrdil, že Rusko a Ukrajina před dvěma lety, takřka vzápětí po invazi ruské armády, byly krok od smírného řešení,“ píše například v Týdeníku Echo kolega Daniel Kaiser. No, nebyly. A deník The Wall Street Journal „svou autoritou“ nic takového nepotvrzuje.

Ruská a ukrajinská delegace se podle WSJ shodly na jakýchsi rámcových principech – Ukrajina se podle rámcových principů měla stát neutrální zemí, stav a výzbroj její armády by neměl překročit určitý limit, bezpečnost Ukrajiny v případě napadení by měla být garantovaná zahraničními mocnostmi – USA, Británií, Francií, Čínou. Shoda na konkrétním způsobu, jimiž by měly být naplněny, ale v některých naprosto podstatných ohledech neexistovala. Popisovat ten stav slovy „krok od míru“ je, domnívám se, krajně pošetilé.

Představy obou stran o velikosti budoucí ukrajinské armády byly dle WSJ v čase, kdy jednání skončila, dramaticky odlišné, Rusové požadovali zmenšení na méně než polovinu předválečného stavu, Ukrajinci chtěli limit nastavit na úroveň jak byla plus minus před válkou. Konkrétně chtěli Rusové 85 tisíc vojáků, 342 tanků a 519 děl. Ukrajinský požadavek zněl 250 tisíc vojáků, 800 tisíc tanků a 1900 děl. Nebylo ani definovaná, jak by zahraniční garanti byli oprávněni reagovat v případě porušení dohody. Podle ruských představ měla ta odpověď být společná a koordinovaná, což v praxi znamená žádná (je poněkud utopická představa, že by v případě napadení Ukrajiny Ruskem společně a pružně reagovaly západní mocnosti spolu s Čínou a... Ruskem). Navíc neexistovala ani plná shoda na tom, kdo by v té skupině garantů měl být. Rusové chtěli přidat ještě Bělorusko, Ukrajina Turecko.

Ukrajinský požadavek byl, aby v případě agrese garanti okamžitě vyhlásili bezletovou zónu, zajišťovali její dodržování a začali na Ukrajinu dodávat zbraně. To Rusové naprosto odmítali. Ukrajinci zase odmítali přistoupit na ruský požadavek, aby se vzdali snah stíhat ruské válečné zločiny u mezinárodního soudu v Haagu. Součástí mírové dohody měl být i status území separatistických republik na Donbasu, jednat o něm ale neměly delegace na rozhovorech mandát, ten měli dohodnout prezidenti Putin a Zelenský, kteří se ale do ukončení rozhovorů nesešli (z textu WSJ rozhodně nevyplývá, že by se o Donbase a míru jednalo separátně jak tvrdí kolega Kaiser). Jestli z dokumentů získaných deníkem The Wall Street Journal něco vyplývá, tak to, že Rusko a Ukrajina v dubnu 2020 byly „krok od míru“. Nebyly, ani zdaleka ne, pokud tedy nemluvíme o kroku dlouhém několik mil.

A teď k tomu, jak Západ Ukrajince přinutil bojovat dál. „... proti uzavření dohody před dvěma lety byly USA a jako jejich emisar do Kyjeva letěl Boris Johnson se vzkazem Zelenskému: Bojuj dál, protože Rusko lze porazit a protože Západ by tvoji dohodu s Putinem stejně negarantoval,“ píše Daniel Kaiser. O vývoji mírových jednání po začátku války ale obsáhle píše opět deník The Wall Street Journal. Počátkem ledna publikoval úryvek knihy svého korespondenta Yaroslava Trofimova o prvním roce války na Ukrajině, který se týká právě mírových rozhovorů, které různou formou probíhaly mezi koncem února a dubnem 2022. Postoje obou stran se v nich měnily v závislosti na vývoji na frontě. Ruské tažení na Kyjev ze severu neuspělo, ruské jednotky se stáhly, byly nalezeny důkazy masakrování civilistů ve městě Buča (a na jiných místech). To zásadně ovlivnilo ukrajinské veřejné mínění a postoje politické reprezentace. Až potom na Ukrajinu přiletěl Boris Johnson. Trofimov s ním mluvil, podle Johnsona britský expremiér řekl Zelenskému, že rozhodnout o tom, budou-li bojovat dál, mohou jen Ukrajinci. A v případě, bojovat budou, bude je Západ podporovat. Trofimov dál píše: „Zelenský nepotřeboval být přesvědčován. (...) V Kremlu byl Putin přesvědčený, že to nebyl Londýn, ale Washington, kdo přinutil Zelenského upustit od dalších jednání, protože chtěl vyčerpat Rusko protahovanou válkou. Vysocí ruští činitelé to opakovaně tvrdili při setkáních s americkými protějšky. ,Byly to naprosté kecy,‘ řekl mi vysoce postavený člen Bidenovy administrativy. ,Nic jsme nezarazili.‘“ Jistě, nemůže to přesvědčit člověka, pro kterého jsou vyjádření všech stoupenců pomoci Ukrajině a priori lživá a prohlášení představitelů Ruska naopak hodna apriorní důvěry. Ale to, že Johnson přijel do Ukrajiny, která mírově dohodě už nakloněna nebyla, se dá popřít jen těžko. A jestli řekl, že Západ nemůže bezpečnost Ukrajiny po uzavření dohody garantovat? Jednak: žádná plnohodnotná dohoda v tu dobu na stole nebyla. A podle tehdejší ruské představy by jakákoli cizí garance ukrajinské bezpečnosti byla jen formální a v praxi nenaplnitelná.

Existuje rozšiřující se představa, že jediná překážka dosažení míru na Ukrajině je postoj Západu, který Ukrajinu dál (byť ve značně omezené míře) podporuje. Kdyby toho nechal a vůbec přestal projevovat „válečnou psychózu“ (tedy zvýšenou vůli k obraně), byl by tu mír raz dva. A co Moskva? Ta chce taky mír hned teď? Volání po zastavení pomoci není voláním po míru ale po naprostém ruském vítězství. Jistě, přát si může kdo chce, co chce. Jen mě udivuje, proč lidé, kteří tuhle politiku prosazují, reagují s dotčenou ukřivděností, jsou-li označeni za proruské.