Minulý týden se toho v konfliktu Rusko–Západ stalo tolik turbulentního, že i zájemce o mezinárodní politiku stěží drží krok s vývojem. Za pozornost stojí tři důležité věci.

Zaprvé list Wall Street Journal svou autoritou potvrdil, že Rusko a Ukrajina před dvěma lety, takřka vzápětí po invazi ruské armády, byly krok od smírného řešení. WSJ vlastně už jen kodifikuje, co mezitím dosvědčili aktéři z Ukrajiny, Ruska, Izraele, Turecka... Nicméně list měl k dispozici text dohody a ta obsahovala dvě koncese Kyjeva: slib neutrality, rozuměj konec snů o NATO, a početní strop pro armádu. Za to by se Rusové stáhli do výchozích pozic z 24. února 2024. Budoucnost Krymu a dvou separatistických oblastí (Doněck, Luhansk) se měla vyřešit někdy jindy, tedy asi nikdy. O dva roky později tušíme, že po statisících obětí, rozstříleném východu země, brutálním propadu ekonomiky a dalších osmi milionech vystěhovalců Ukrajina od Putina tak dobrou nabídku už nedostane. Při čtení zprávy WSJ je nutno mít na paměti, že proti uzavření dohody před dvěma lety byly USA a jako jejich emisar do Kyjeva letěl Boris Johnson se vzkazem Zelenskému: Bojuj dál, protože Rusko lze porazit a protože Západ by tvoji dohodu s Putinem stejně negarantoval.

Před poznáním, že Ukrajina prohrává, už není úniku. Je dnes nejspíš i za čím dál vyšinutějšími výroky generálů a politiků po Evropě, kteří věští válku s Ruskem v řádu několika let. Ačkoli je krajně nepopulární to připomínat, o plánech na expanzi do Evropy v Putinově hlavě neexistuje žádný důkaz, žádná indicie, proti, jak v tomto čísle zdůrazňuje bývalý náčelník generálního štábu Jiří Šedivý, mluví i prostá vojenská logika. Podlehli ti generálové a politici své vlastní propagandě, která měla nejdřív zajistit podporu občanů Ukrajiny a dnes vede k plošnému strašení občanů? Jednou z obětí vlastní propagandy by v takovém případě mohl být Emmanuel Macron. Ten minulý týden – a to je za druhé – odtabuizoval úvahy, že by se Ukrajině kromě výzbroje a peněz měli poskytovat přímo západní vojáci. V pondělí 26. února hostil v Paříži na třicet svých kolegů. V nótách, jež pozvaným v pátek před víkendem distribuovali francouzští velvyslanci, už se diskuse o vyslání vojáků na Ukrajinu skvěla jako jeden z bodů rozpravy. Prozradil to Robert Fico, čímž na sebe přivolal krátký shitstorm, ale nakonec tím zřejmě přispěl k tomu, že se od Macrona v tomto bodě řada státníků veřejně distancuje. Také Petr Fiala misi českých vojáků na Ukrajinu vylučuje.

Jedním z těch, kdo se na Macrona rozzlobili, je Olaf Scholz. V Paříži se kromě přímého nasazení vojáků a kromě shánění dělostřeleckých granátů, což je původně česká iniciativa, mluvilo i o nových zázračných zbraních pro Ukrajinu, které konečně zvrátí převahu Ruska. Tak přišly na přetřes německé rakety Taurus, které na rozdíl od britských nebo amerických raket údajně dokážou překonat protivzdušnou obranu Ruska. Scholz je poskytnout nechce. Taurus uletí 500 kilometrů, prezident Zelenskyj by ve svém zoufalství klidně mohl ostřelovat Kreml a doufat, že to celé eskaluje v třetí světovou. Scholzova hlavní námitka zní, že tak sofistikované systémy jako Taurus by vyžadovaly německou obsluhu na místě – a k takovému kroku on na rozdíl od Francouzů a Britů není ochoten. Místo aby byl oceněn za obezřetnost, ho zveřejňované mínění v Německu odsoudilo jako lehkovážného diletanta, který se jednak bojí a jednak vyzradil přítomnost speciálních jednotek spojenců na Ukrajině. Veřejné mínění v Německu se Scholzem ze dvou třetin souhlasí, ale těžko si zjednává pozornost.

Důkazem válečnické dynamiky v Německu byl také automatismus, s jakým byla proti kancléři obrácena třetí důležitá zpráva týdne. Ruské tajné služby zveřejnily nahrávku porady čtyř vysoce postavených důstojníků luftwaffe. Leitmotivem přípravy důstojníků na schůzku u ministra obrany bylo, jak to zaonačit, aby se střely Taurus na Ukrajinu dostaly. A jak to udělat, aby při prvním útoku do nitra Ruska nebylo zřejmé, že s tím Němci pomáhali. A jak co nejspolehlivěji rozstřílet Kerčský most vedoucí z Ruska na Krym. Z těchto 38 minut záznamu byla vydestilována zpráva, že k obsluze střel Taurus není nutná německá obsluha, takže Scholz lže. Skutečná zpráva, že jakýsi vojenský deep state obchází spolkového kancléře a jeho veřejně vyjádřenou vůli, je široce ignorována.

V konfliktu Rusko–Ukrajina, respektive Rusko–Západ, už léta ignorujeme řadu aspektů – počínaje tím, že na Ukrajině se asi těžko bojuje za demokracii, když tam dlouhodobě umlčují a zakazují oponenty vlády, média a šikanují národnostní menšiny, a konče prostým faktem neustálého rozšiřování NATO a americké přítomnosti k hranicím Ruska. Čerstvě, tentokrát péčí listu New York Times, víme, že CIA několik let provozuje na Ukrajině poblíž ruských hranic hned dvanáct špionážních základen. Tím pádem nám uniká možnost, že tato válka je něco na způsob chemické reakce, k níž nemuselo dojít, kdyby se nepotkaly dvě výbušné látky. My si ani nedovolíme svobodu o takovém výkladu uvažovat, protože to bylo prohlášeno za neslušné. Suneme se k válce, slovo „odvod“ opatříme přídavným jménem „administrativní“ a nedáme najevo žádnou pochybnost, protože to je přece neslušné.

Riziko světové války přitom dnes už není zanedbatelné. Rusko má dlouho paranoii, že po něm Západ jde. Amerika se k Rusku dlouhodobě chová, jak se chová. Současně Rusko vlastní nejvíc jaderných hlavic na světě. Joe Biden nedávno prohlásil: „Máme tu šíleného hajzlíka Putina a další jemu podobné a vždycky se musíme obávat nukleárního konfliktu. Ale existenciální hrozbou pro lidstvo je klima.“ Jeho vyzývatel Donald Trump naopak říká: „Největší problém světa není globální oteplení, ale nukleární oteplení.“ Ti z nás, koho si nepodmanila válečná psychóza, se mohou upínat k americkým prezidentským volbám na podzim. I kdyby ale skončily Trumpovým vítězstvím, zůstává s námi objev posledních dní, že nemalá část elit si plete krev s kečupem a reálný svět s herní konzolí.