Minulý týden uplynulo sedmdesát pět let od vzniku Německé demokratické republiky. Je to výročí, které u nás nebylo příliš připomínané, samozřejmě z pochopitelných důvodů – vždyť kdo by se namáhal s dějepisem sousední totalitní země, když máme dost problémů se svou vlastní minulostí.

Nehledě na to však jde o důležité výročí, jelikož tři čtvrtě století je doba, jíž se dnes lidé běžně dožívají, takže mezi námi chodí mnoho těch, kteří si vznik NDR pamatují a prožili v ní značnou část života. Bývají ještě v plné mentální kondici a jsou s to přemýšlet o tom, jaké dědictví nám tu někdejší Východní Německo po sobě zanechalo. A bývá to reflexe třeba i nečekaná.

V posledních letech jsem se několikrát dozvěděl od někdejších východoněmeckých spisovatelů tutéž úvahu, kterou mohu citovat ze svého rozhovoru s Jurijem Kochem, jejž jsem v Týdeníku Echo uveřejnil vloni: „Po revoluci jsme chtěli lepší Německou demokratickou republiku, ne sjednocení. Jenže vytvořit lepší NDR jsme se ani nepokusili, protože většina národa o ni nestála. Stála o západoněmeckou marku. Nebyl jsem spokojen s NDR – z důvodů hospodářských, politických i jiných. Jak se ale máme vztahovat ke státu, v němž žijeme teď a který je pro nás vlastně cizí, když jsme se nesrovnali sami se sebou? Když jsme se nechali koupit?“ To jsou silná slova – už proto, že v Evropě devadesátých let, jež byla plná rozpadajících se států, bylo Německo jedinou zemí, která se spojila a rozrostla. Také v tom se západ Evropy tehdy lišil od jejího středu a východu.

Navíc dostaly facku jejich elity. Ti, kteří si z různých důvodů zadali s komunistickou mocí, byli často (přinejmenším na univerzitách a ve vysokých patrech státní správy) nahrazeni západními kádry. Sice nepošpiněnými, ale kvalitou nezřídka druhé nebo třetí jakosti, kterým bylo jasné, že na Západě by se takové kariéry, jaká se jim najednou otevřela na Východě, nikdy nedočkali. Ve východních spolkových zemích je tato lidská směna (jež byla provedena s německou precizností) dodnes vnímána jako nespravedlnost a jako opovržení. Aspoň to jsem opakovaně slyšel dokonce ještě od svých vrstevníků čtyřicátníků, zaměstnanců různých saských ministerstev.

Vzhledem k tomu, že my Češi máme tendenci k sebemrskačství, nespokojenosti, lacinému spílání na všechno, co u nás máme, je myslím důležité zpřítomňovat uvažování našich sousedů, jež zpravidla máme za hvězdy nebo za šťastné „pancharty“, kteří měli bohatého bratříčka, který se o ně štědře postaral. Zatímco my jsme měli chudého sourozence na východě, o něhož jsme se museli starat my – což se ale naštěstí brzy vyřešilo rozdělením státu. Každopádně pochybujeme-li o tom, kam směřujeme svůj stát a zda to děláme dobře, nejsme v tom ani v našem okolí zjevně sami.

Naposledy se mentální rozkol Německa hojně připomínal po jarních volbách do Evropského parlamentu, jejichž výsledky jako by kopírovaly někdejší západní hranici NDR: dřívější západní spolkové země volily CDU, dřívější východní země volily AfD. Jiné vnímání světa v obou částech spolkového Německa by přitom neměly nikoho překvapovat, třebaže reakce na výsledky eurovoleb jako překvapení vyznívaly. Okamžitě se k němu přidalo mrmlání, že východní Němci jsou nevděční za peníze, jež jim západní Němci poslali. A východní Němci zase smutnili, že západní Němci se o východ ve skutečnosti nezajímají – vždyť tam ani nejezdí na dovolenou. Precizně to formuloval devětačtyřicetiletý premiér Severního Porýní-Vestfálska Hendrik Wüst (CDU), který poznamenal, že západní Němci se budou muset snažit východní Němce poznat blíže: „Vždyť znají lépe španělskou Mallorcu než Sasko,“ zakončil premiér na jaře svou úvahu o kvalitě německo-německého soužití.

Pro to všechno má smysl si výročí vzniku a zániku NDR připomínat: byl to stát na našich hranicích, který se po dějinném zlomu vydal jinudy než my. Má smysl srovnávat, abychom se učili nejen z vlastního osudu, ale taky z osudu našich sousedů.