Čtyřicet let po Návštěvnících s Dádou Patrasovou vznikl nyní dokumentární film Návštěvníci se sociální vědkyní Zdeňkou, kterou na misi nevyslal Centrální mozek lidstva (CML), nýbrž evropský grant pro výzkum dopadů globálních změn na obyvatelstvo. Ty změny má zkoumat na místě, které je jemné ženě z Vysočiny podobně vzdálené, jako bylo oné partě z budoucnosti vzdálené české maloměsto v osmdesátých letech (snad čtenáři znají Návštěvníky, ostatně právě je zas reprízují). Místem Návštěvníků číslo dvě jsou Špicberky, tedy asi nejseverněji osídlená část světa, mimořádně vhodné místo pro meditaci nad proměnami globalizujícího se světa.

Zdeňka přijíždí na Špicberky se svou rodinou, třemi malými dětmi a manželem, ubytují se ve městě Longyearbyen, kde žije asi dva a půl tisíce obyvatel. Většina z nich jsou Norové a jsou velmi vlídní. Zdeňka mezi nimi provádí jakýsi výzkum formou rozhovoru na různé otázky týkající se života na takovém výjimečném kousku světa. Ve filmu jsme svědky těchto rozhovorů, jež výzkumnice vede v angličtině, respondenti ochotně a inteligentně odpovídají, Zdeňka se zvídavě ptá. Život na Špicberkách je těžký, ale má své kouzlo, kterému brzy podlehne i výzkumnice Zdeňka. Na Špicberkách se jí evidentně líbí. V monolozích, které ve filmu zaznívají, se vyznává ze svého okouzlení krajinou, zimou, temnotou polární noci. Zároveň je nadšena, že může žít tak daleko od domova, od všeho, na konci světa.

Jenže je tu něco, co vrhá stín na tu polární idylu. Zdeňka ví, že probíhá klimatická změna, a vědí to i na Špicberkách. Obyvatelé jsou při vší své zdvořilosti poněkud zdrženliví, pokud jde o Zdenčino vciťování se do problémů ostrova. Zdeňka si kreslí grafy a modely, v nichž zachycuje dopady tání ledovců na mentální rozpoložení Špicberčanů. Diskutuje o tom se svým mužem, který se vyjadřuje skepticky ohledně ekologických snah důlní společnosti. Zdeňka si nechce nechat narušit idealistický pohled na komunitu, ale pak přece jen její pohled dostává první trhliny. Zjišťuje, že ve městě nežijí jen Norové, ale i přistěhovalci, kteří se vyjadřují poněkud rezervovaněji a říkají, že je norská společnost jen tak mezi sebe nepustí. Pak to naznačují i Norové, i když velmi zdvořile. Jedna paní dokonce říká, že přestože mluví velmi dobře anglicky, preferuje norštinu, a rovněž že by bylo záhodno, kdyby si Špicberky zachovaly norský charakter. Tím je sociální vědkyně Zdeňka zaskočena. Nechápe to: vždyť přece lidé by si měli sami určit, kde budou žít, a nikdo by jim v tom neměl bránit. Začne se učit norsky, ale nezdá se, že by to na Nory udělalo větší dojem. Její pocit rozčarování se projeví naplno při rozhovoru s vědcem z Etiopie, kterému na Špicberkách končí povolení k pobytu. Zdeňka se nad jeho situací rozpláče. Muž ji musí uklidňovat. Jiný muž, konzultant jejího vědeckého výzkumu, ji upozorní, že není rozumné spojovat roli sociální výzkumnice se sociální aktivistkou. Zdeňka se vrací z dalekého severu do mírného klimatu středoevropského, není ale vůbec jisté, zda s nějakým poznáním. To má být na divácích.

Dokument získal cenu na festivalu v Jihlavě a nyní se promítá v artových kinech. Je to pozoruhodné svědectví jistého druhu intelektuální mentality, které by se dalo říct hypersenzitivní pokrytectví. To je tak plné dobrých úmyslů, že si ani nemůže uvědomit, jak je ve skutečnosti narcistní a egocentrické. Jeví se jako vysoce angažované a hluboce ponořené do humanistického všelidství, ale ve skutečnosti je zcela odtržené od života reálných lidí. Příběh sociální vědkyně, která bez nějaké hlubší znalosti poměrů (aspoň to není patrné) odjíždí s rodinou zkoumat komunitu na Špicberky (komunitu vysoce sofistikovanou, de facto výsadek vysoce vyspělé norské společnosti), přičemž v jisté chvíli ji začne poučovat o tom, co je správné, je skvělou metaforou tohoto hlubokého zmatení. Jenom není jisté, jestli to byl úmysl toho filmu. Jinak na Špicberkách muselo být krásně. Určitě stojí za to si tam párkrát zaletět.

Návštěvníci. Námět, scénář, režie Veronika Lišková. Kamera Vojtěch Vančura. Hudba Pjoni. ČR, Norsko, Slovensko. 82 minut.