V roce 2020 rozvášněný dav svrhl a hodil do řeky sochu bristolského mecenáše Edwarda Colstona kvůli jeho zapojení do obchodu s otroky v 17. století. Šlo o rozšíření amerických protestů Black Lives Matter do Británie. Přestože Spojené království nikdy nezavedlo segregaci a již v roce 1845 si americký černošský sociální reformátor Frederick Douglass liboval, že v zemi zažil „dokonalou absenci všeho, co se podobá té odporné nenávisti, s níž jsme pronásledováni v USA“, aktivisté tvrdili, že Británie je stejně zatížena historickým rasismem. Nesmyvatelným prvotním hříchem má být právě britské zapojení do otrokářství.

I když je otázka, nakolik je doopravdy nesmyvatelné. Deník The Daily Telegraph nedávno přinesl zprávu, že britský ministr zahraničí David Lammy má jednat se zástupci karibských států o reparacích za újmu způsobenou otroctvím. Labouristická vláda to dementovala s tím, že oficiální politika „nic platit nebudeme“ se nemění. Sám Lammy, jenž má karibské kořeny – jeho rodiče emigrovali z Guyany – však myšlenku reparací v minulosti podporoval. „Jako karibský lid nehodláme zapomenout na svou historii, nechceme slyšet jen omluvu – chceme odškodnění,“ prohlásil v roce 2018 v parlamentu, tehdy ještě jako opoziční poslanec.

Zastánci reparací tvrdí, že současná prosperita Británie je postavena na obchodu s otroky. Z jeho zisků byly financovány investice, jež nastartovaly průmyslovou revoluci. Naopak africké a karibské země byly vydrancovány a dodnes se potýkají s chudobou a politickým chaosem. Tento argument má počátek v knize trinidadského historika Erica Williamse Kapitalismus a otroctví (1944). Sám Williams zcela jasně nechápal obchod s otroky jako „jedinou a úplnou příčinu průmyslového rozvoje“. Současní historici považují jeho tezi za vyvrácenou.

Není pochyb, že atlantický obchod s otroky je temným místem evropských dějin. Během nějakých 400 let evropské státy transportovaly přibližně 12 milionů lidí z Afriky, aby nuceně pracovali na plantážích v Karibiku i pevninské Americe. Nejspíš přes milion jich zemřelo již během cesty, další trpěli v nelidských podmínkách. Ale i pokud odložíme otázku, zda evropské státy mají platit odškodné za události, které se odehrály před více než 150 lety, je tu dobrý argument, že Británie svůj morální dluh již dávno splatila.

Předkládá ho například britský teolog a historik Nigel Biggar. Upozorňuje, že otroctví není inovací britského impéria, nýbrž smutnou normou lidských dějin. Znaly ho všechny státy antiky, znala ho Čína, Japonsko i Korea, Aztékové i Inkové. Arabští otrokáři z Alžíru, Tunisu a Tripolisu unesli přes milion Evropanů. Některé jejich nájezdy dosáhly až anglického Cornwallu. Rozsáhlý byl obchod s otroky v Indickém oceánu, provozovaný převážně muslimy. Ani sami Afričané nejsou rozhodně bez viny. Nejenže jednotlivé kmeny se zotročovaly navzájem, ale také vesele obchodovaly s Evropany, kterým otroky prodávaly.

Čím je britský přístup k otroctví výjimečný, je dlouhodobá snaha o jeho potlačení. Ve druhé polovině 18. století začalo v Británii sílit hnutí za ukončení otroctví. Šlo o jedno z prvních a také nejúspěšnějších aktivistických hnutí. Stáli za ním především členové menších protestantských církví – kvakeři, metodisté, evangelíci –, kteří proti instituci otroctví měli závažné morální výhrady. Spustili opravdu masovou kampaň. V roce 1791 protiotrokářské petice podepsalo asi 30 procent dospělých britských mužů. Jejich snažení dosáhlo prvního velkého úspěchu v roce 1807, kdy Británie zakázala obchod s otroky. Panovalo přesvědčení, že otroctví, zbavené přísunu nové pracovní síly, samo zmizí. Když se tento předpoklad ukázal jako mylný, parlament v roce 1833 schválil úplný zákaz otroctví v celém britském impériu.

Nyní již bývalí otrokáři byli vyplaceni. To je dnes jeden z argumentů zastánců reparací – upozorňují, že majitelé plantáží se dočkali odškodnění, zatímco jejich oběti nikoli. Kompenzace pro otrokáře byly kontroverzní již tehdy. Vláda ale dospěla k názoru, že bude jednodušší zajistit si jejich spolupráci než postupovat silou. Zároveň převládl názor, že osvobození otroci budou muset někde pracovat, a bankrot plantáží by tedy nebyl v jejich prospěch. Zastánci zrušení otroctví nebyli spokojeni se všemi detaily provedení, nakonec ale neprotestovali, aby neohrozili konečný cíl. Z toho by se mohl poučit nejeden dnešní aktivista.

Mezitím se boj proti otroctví stal oficiální britskou politikou. Pod tlakem veřejnosti britská delegace na Vídeňském kongresu, který řešil uspořádání Evropy po napoleonských válkách, prosadila odsouzení otroctví. V roce 1819 vznikl v rámci ministerstva zahraničí odbor pro otroctví. V roce 1845 ministr zahraničí lord Aberdeen prohlásil protiotrokářskou diplomacii za „nové a rozsáhlé odvětví mezinárodních vztahů“.

U západního pobřeží Afriky hlídkovala eskadra královského námořnictva. Během svého působení v letech 1808 až 1867 osvobodila na 150 tisíc otroků. Počet lodí v eskadře se většinou pohyboval kolem dvaceti, dvakrát vystoupal na 36. Ukázalo se ale, že pouhé hlídkování v Atlantiku k ukončení otrokářství stačit nebude. V roce 1845 parlament schválil použití síly proti brazilským otrokářům. Britské lodě je pronásledovaly až do brazilských teritoriálních vod. Pod tlakem Británie se nakonec Brazílie podvolila. Premiér lord Palmerston později napsal: „Úspěchem, na který vzpomínám s největším a nejčistším potěšením, bylo donucení Brazilců vzdát se obchodu s otroky.“

Zrodil se liberální imperialismus. Snaha vymýtit otroctví vtahovala Brity čím dál hlouběji do Afriky. Nejprve královské námořnictvo bombardovalo pobřežní města a vesnice ve snaze donutit africké vládce k ukončení otroctví. Když to nefungovalo, Britové je vyměnili a nakonec anektovali jejich území. V roce 1851 bombardovali Lagos, o deset let později anektovali Nigérii. Mezi lety 1823 a 1900 vedli pět válek s královstvím Ašanti, které se rozkládalo na území dnešní Ghany – skončily vyhlášením britského protektorátu. V roce 1897 Britové anektovali otrokářské království Benin, dnes součást Nigérie. Britské aktivity se neomezovaly jen na západní pobřeží Afriky. V roce 1890 Spojené království vyhlásilo protektorát nad Zanzibarem, centrem obchodu s otroky v Indickém oceánu.

Samozřejmě, britská expanze v Africe nebyla poháněna pouze altruistickými úmysly. Velkou roli hrály i chamtivost a geopolitické zájmy. Jedním z důvodů pro zabírání afrického území bylo zabránit tomu, aby se k němu dostala Francie. Přesto síla protiotrokářské humanitární lobby byla značná. Vedla dokonce k diskusím, jaké známe i z naší doby. Situaci popisuje Aris Roussinos pro web Unherd. V roce 1861 si vévoda z Newcastlu, ministr pro kolonie, poznamenal: „Potlačování obchodu s otroky nás dostává do vážných územních komplikací na celém západním pobřeží Afriky.“ Deník The Times v roce 1863 kritizoval vládní politiku slovy: „Kdo kdy slyšel o válce v Gambii? Co víme o králi z Bedaboo a proč bychom se měli radovat, že jsme mu dali tvrdou lekci? Jakou škodu nám způsobil a proč bychom měli toužit platit další daň z příjmu za potěšení ze zabíjení (...) jeho sobeckých poddaných?“ O dva roky později parlamentní výbor doporučil stažení z Afriky, ale až po vymýcení otroctví.

Sami afričtí králové a náčelníci byli překvapeni, proč jsou najednou trestáni za svůj tradiční způsob života. „Proč si nyní myslí, že je to špatně, když si dřív mysleli, že je to dobře?“ dumal nad změnou britské politiky ašantský král. Sesazený král Beninu ještě z vězení žádal Brity o povolení „chytit několik urhobských otroků k obětování pro dobro lidu a jeho úrody, protože deště byly příliš vytrvalé“.

Britská debata z 19. století o válkách za ukončení otroctví značně připomíná naše diskuse o humanitárních intervencích a „nekonečných válkách“. Má smysl šířit naše myšlenky a hodnoty do společností, které o ně nestojí? Nakolik je to zástěrka čistě mocenské politiky? Nebyly by finance utracené na intervence v zahraničí lépe vynaloženy blíž domovu?

Ostatní evropské státy se naučily využívat britskou obsesi otroctvím k získání souhlasu s vlastními koloniálními ambicemi. Jedním z nejhorších koloniálních projektů byl ten belgického krále Leopolda II., jenž v Kongu utýral nucenými pracemi několik milionů lidí. Pro tehdejší liberály byl ale hrdina, jelikož na veřejnosti obhajoval svou politiku bojem proti otroctví.

Takže ano, Británie byla nepochybně zodpovědná za velkou část utrpení způsobeného obchodováním s otroky. Zároveň ale byla hlavní silou, která vedla k jeho vymýcení. Požadování reparací je spíš formou morálního vydírání než snahou o napravení historických křivd.