Ničivé požáry v Los Angeles způsobily kromě lidských tragédií a obřích přírodních a materiálních škod také ztráty kulturní, architekturu nevyjímaje. L. A. je totiž mekkou moderní architektury poloviny minulého století, především díky nespočtu výjimečných vil od těch nejslovutnějších architektů a architektek své doby, ze kterých se mnoho nacházelo právě v epicentru požárů, ve čtvrti Pacific Palisades. Zcela shořely například domy Keeler House od Raye Kappeho nebo Freedman House od Richarda Neutry, přičemž další měly namále. Největší pozornost se soustředila nicméně na komplex Gettyho muzea, jehož budovy plameny sžíraly podobně jako dobová architektonická kritika.

Hlavně žádnou paniku

Kdo nezná Gettyho vilu, nejspíš se minimálně podiví při pohledu na dobu jejího vzniku i umístění. Reprezentativní stavbu plnou štukové výzdoby, fresek, mramorů, soch a kolonád s rozlehlými zahradami by měl člověk tendenci zařadit nejspíše do Itálie šestnáctého až devatenáctého století, vyrostla však v polovině sedmdesátých let dvacátého století v Los Angeles. Důvod? Ropné dolary. Tehdejší magnát a nejbohatší člověk planety (v roce 1956) Jean Paul Getty si totiž mohl dovolit zrealizovat v podstatě cokoli. Pro svoji sbírku starověkého umění si tak vysnil repliku tzv. Vily papyrů, přepychové stavby starého Říma, kterou stejně jako Pompeje zasypal popel z Vesuvu. Na vyprahlých svazích čtvrti Pacific Palisades nechal vystavět rozlehlý areál věrně imitující antickou architekturu. Nejde přitom o lacinou napodobeninu evropských historických slohů, jak je ve Spojených státech zvykem, ale o skutečně propracované dílo zachovávající měřítko i proporce své o více jak dvě tisíciletí starší předlohy, které cituje i další autentické prvky z jiných archeologických nalezišť.

Stavba přesto vyvolala ostrou kritiku nejen v architektonických, ale i kunsthistorických kruzích. Většina odborníků a odbornic realizaci zcela odsoudila coby pokleslou disneyovskou architekturu bez jakékoli hloubky a hodnoty. Částečného zastání se dočkala až od nastupující generace postmodernistů, pro které je citování historických stylů příznačné. Duchovní otec postmoderní architektury Charles Jenks publikoval roku 1978 v časopisu Architectural Digest pozoruhodný text nazvaný Don’t panic (Nepanikařte), kde zmiňuje, že nejčastější přívlastky Gettyho vily v odborných recenzích byly hnusný, pobuřující nebo podvodný. Jenks na stavbě ocenil její vztah k okolí i uměleckým předmětům a zdůraznil, že je dokladem doby, která si poprvé v historii může dovolit díky technologiím a znalostem „přesnou historickou simulaci“.

Zakázka století

Po smrti petrobarona Gettyho připlulo do muzeální instituce obrovské jmění, díky kterému si mohla dovolit nakupovat a budovat jako žádná jiná na světě. Padlo tak mj. rozhodnutí postavit nedaleko od vily nové sídlo Gettyho nadace s rozpočtem jedné miliardy dolarů, což z projektu v osmdesátých letech udělalo zakázku století. Takové peníze zajistily iniciátorům také luxus v podobě dostatku času, takže vhodného architekta či architektku hledali přes dva roky, a to nikoli v architektonické soutěži (jak by bylo určitě vhodnější), ale jen na základě cest po různých kontinentech a konzultacích s předními osobnostmi – nezajímal je totiž konkrétní návrh, ale autorská vize.

Projekt nakonec získal tehdy již slavný newyorský architekt Richard Meier, který vypracoval návrh v podobě srostlice organicky tvarovaných staveb obkládaných italským travertinem i hliníkem. Také ta byla zprvu odsuzována pro svou pompéznost a nabubřelost. S odstupem několika desítek let jsou ale obě stavby vnímány už mnohem smířlivěji, svým způsobem i obdivovány. Dokazuje to, že k docenění kvalit architektury je mnohdy nutný časový odstup. Někdy je lepší vydržet kritiku a nelibost než stavbě čas „uzrát“ ani nedat a srovnat ji se zemí buldozery.